Klárčin blog

Tak už konečně každý den používá Klárka nový vyšší molitanový polštářek na malém vozíčku od Katky a firmy ma-dona:) Na úpravě vozíčku, aby se Klárce líp jezdilo, nesklouzávala tolik, měla výš ručičky a tím se jí i líp řídilo se podílelo tolik lidí!!:)

Tak první byl polštářek – Katko děkujeme :)

Pak když jsem vyřešila stoleček, tak tu byl kamarádky přítel a Klárce upravil nožičky :) Teda vozíčku podstavec na nožičky, prostě aby je měla krásně opřené. 

Do toho klauni přivezli super lehké kozačky, takže než bude mít Klárka ortézy nebo botičky, uvidíme, čeho se dočkáme – tak jí na vozíčku rovnají nožičky ony. Myslím chodidla, pravé už se jí dost stáčí.

No a nakonec teta Jana ze vsi uřízla opěrku zad:)) Klárka jak byla výš, tak už jí ta zádová nestačila. Takže prozatím, možná časem bude mít nějaký korpus, ve kterém bude opřená – anebo prostě spíš z tohodle vozíku vyroste (jako se vlastně už stalo) – a nic už nastavovat nepůjde …

Jenže kvůli váze vozíčku a jeho uvezitelnosti nám snad aspoň rok ještě vydrží. Ten další váží o celých pět kilo víc a bojím se, že tolik síly už Klárka mít nebude… a elektrický by za ní jezdil sám a ručičky by slábly a prostě … jen ať maká, holka naše, dokud to jde :)   

Nechci, ale musím se k tomuto tématu vrátit. Ale jen krátce.

Jsem ohromená, kolik z vás, kteří jste zažili podobnou situaci, (nemám ráda slovo vdova, vdovec, ale tady se to obejít nedá), kolik z vás se ozvalo se svou zkušeností a pocity.

Moc vám děkuju.

Děkuju i vám ostatním za komentáře, názory – vám, kteří sice v našich botách nechodíte, ale snažíte se pochopit, vcítit, nesoudit.

Neděkuju těm, kteří si z článku vzali jen co se jim hodilo a vytáhli si přesně to, čeho jsem se bála. Vytvořili si vlastní domněnky a na nich staví své názory na mě a na celou situaci. Navíc se to pak probírá jak tichá pošta dál a dál … a nakonec je všechno úplně jinak, než jak jsem to původně myslela a napsala. S tím se nedá bojovat. 

Je mi to líto, že jsem se to musela dozvědět, ale nic s tím neudělám.

Proto jsem se rozhodla, že se tady na blogu budu snažit psát zase spíš víc o dětech, o Klárčině nemoci, o tom jak jí zvládáme. Budu dál fotit do Projektu 365, jen si budu hlídat své slovní výstupy ohledně svého muže, své případné budoucnosti, budu si muset hlídat své myšlenky, protože jsem zjistila, že ubránit se pomluvám a lživým interpretacím nedokážu. A než tohle, to buď nebudu psát vůbec anebo zase pod heslem.

Nicméně – vážím si moc otevřenosti, která tu byla a je neskutečné, že to téma Tabu nakonec dohnalo i mě. Přesto děkuju. Snad ten článek pomohl některým z vás, snad něco rozkryl, hlavně ta diskuze pod ním … za to mi stojí a nelituju.