Klárčin blog

Tabu II. - pokračování

26 Únor 2010

Tabu II. - pokračování

V kategorii Denní deníčky |

Nechci, ale musím se k tomuto tématu vrátit. Ale jen krátce.

Jsem ohromená, kolik z vás, kteří jste zažili podobnou situaci, (nemám ráda slovo vdova, vdovec, ale tady se to obejít nedá), kolik z vás se ozvalo se svou zkušeností a pocity.

Moc vám děkuju.

Děkuju i vám ostatním za komentáře, názory – vám, kteří sice v našich botách nechodíte, ale snažíte se pochopit, vcítit, nesoudit.

Neděkuju těm, kteří si z článku vzali jen co se jim hodilo a vytáhli si přesně to, čeho jsem se bála. Vytvořili si vlastní domněnky a na nich staví své názory na mě a na celou situaci. Navíc se to pak probírá jak tichá pošta dál a dál … a nakonec je všechno úplně jinak, než jak jsem to původně myslela a napsala. S tím se nedá bojovat.

Je mi to líto, že jsem se to musela dozvědět, ale nic s tím neudělám.

Proto jsem se rozhodla, že se tady na blogu budu snažit psát zase spíš víc o dětech, o Klárčině nemoci, o tom jak jí zvládáme. Budu dál fotit do Projektu 365, jen si budu hlídat své slovní výstupy ohledně svého muže, své případné budoucnosti, budu si muset hlídat své myšlenky, protože jsem zjistila, že ubránit se pomluvám a lživým interpretacím nedokážu. A než tohle, to buď nebudu psát vůbec anebo zase pod heslem.

Nicméně – vážím si moc otevřenosti, která tu byla a je neskutečné, že to téma Tabu nakonec dohnalo i mě. Přesto děkuju. Snad ten článek pomohl některým z vás, snad něco rozkryl, hlavně ta diskuze pod ním … za to mi stojí a nelituju.

Tento článek byl vložen 26. Únor, 2010 v 12.28 a je zařazen v kategorii Denní deníčky. Komentáře k tomuto článku můžete sledovat pomocí RSS 2.0. Můžete jej komentovat, nebo na něj odkazovat z vaší stránky.

48 komentářů k “Tabu II. - pokračování”

1 26. Únor, 2010, Marbulínek:

Moc mě mrzí, že kvůli zlým lidem musí člověk „doma“ hlídat své myšlenky. Tvoje otevřenost je pro mě velmi osvěžující a obdivuju ji, už proto že já, zarytý introvert, bych to nedokázala.

Vloženo 26. Únor, 2010 v 13.12
2 26. Únor, 2010, Diny:

Marbulínku, nejsou to zlí lidé, to vůbec – nechci to takhle stavět.

Jde o nedorozumění a bohužel je způsobené tím, že bych tak nějak řekla: jeden čte, pak převypráví, další vyslechne a převypráví ostatním, přidá něco svého, nějakou svou myšlenku, domněnku, názor a tak dál … pak prostě cokoliv tu napíšu vyzní nakonec jinak, ačkoliv nevěřím, že je záměrem mi nějak ublížit.

Otevřená budu dál, jen ta témata budu víc volit. Nicméně, opravdu přese všechno nelituju.

Vloženo 26. Únor, 2010 v 13.20
3 26. Únor, 2010, M:

Já to tušila, že to tak dopadne. Nějací příbuzní, předpokládám. Určitě jsi ale pomohla lidem, kteří stejnou situaci řešili, řeší nabo budou řešit, ono tohle se asi nikde na internetu vyčíst nedá. Až se na to budeš cítit, někoho si najdi a na nikoho (kromě tvých dětí samozřejmě) se neohlížej. Jeho život bohužel skončil, ale neskončil život tvůj a nikdo nemá právo tě za cokoliv pro co se ty sama rozhodneš soudit.

Vloženo 26. Únor, 2010 v 13.20
4 26. Únor, 2010, Mary:

Diny, diky za diskusiu. Snazim sa pochopit otca, ktory s niekym zacal vztah podla mna nepochopitelne par mesiacov po smrti mamky. Rodicia boli velka laska, spolu od 17 rokov, do poslednych rokov chodili po meste za ruku, ani vo sne ma nenapadlo, ze by otec mohol mat este niekoho ineho, 58 rokov mali obaja, ked mamka zomrela. Viem, ze sa stale stazoval, ake tazke je byt sam, mamka sa obetovala, aby on mohol sa venovat lekarstvu, bola s nami doma a ostala robit zazemie, o vsetko sa starala. O tom, ze ma otec nejaku znamost viem dlho, on sam mi to nepovedal doteraz, akurat bratovi, ktory zije blizko. A ja to nejako vytesnujem, v podstate to nechcem pocut, neviem ako reagovat, ja si myslim, ze ja by som nemohla uz nikoho mat Dik teda za reakcie a Tvoje slova.
Otec samozrejme s nou nezije, boli spolu lyzovat, nejaka kultura, vylety, od Teba chapem, ze to vela znamena. Asi najviac mi vadi, ze ona je par rokov starsia odo mna, tak neviem, ci nejde len o vypocitavost? Ale kym sa s nou nezoznamim, nebudem vediet, ze.

Myslim na Teba, nech sa nestretavas s nepochopenim a pripadne to hodis za hlavu. S detmi to zvladas vyborne !

Vloženo 26. Únor, 2010 v 13.22
5 26. Únor, 2010, friedrich:

Ahoj,
ne, ne, stokrát ne! Vůbec si nemyslím, že s tím nic neuděláš. Naopak uděláš, ale cesta bude dlouhá.
F.

Vloženo 26. Únor, 2010 v 13.23
6 26. Únor, 2010, Jindřiška:

Ahoj Diny,
články jsem četla, ale nekomentovala, nejsem ve stejné situaci, takže cokoli je komentář jen na úrovni předpokladů a jak by kdyby co by. Takže reaguji jen na tvoji zmínku o negativních (předpokládám) reakcích a reaguji na ně jako člověk, který se psaním živí. Tyhle negativní reakce jsou součástí. Jsou součástí toho, že píšeš a že na sebe nějakým způsobem upozorňuješ, ať už tak, že se podepisuješ pod „životy“ fiktivních postav (ale vždycky ti někdo řekne, že jsi to vlastně ty) nebo tím, že píšeš sama o sobě. Takže volba je vpodstatě jasná: buď psát chceš a pak se nad tyhle „kritiky“ povzneseš, protože prostě patří k běžnému „publiku“ nebo to opravdu pojmeš spíš jako deník pro tebe samotnou + pár zasvěcených a uzavřeš se pod heslo. Psaní, ať už fiction nebo non-fiction, dokáže přinést úlevu, ale také – právě když dojde na ty kritiky a na ty, kteří nás chápou jinak, než bychom rádi – dokáže i zraňovat. Záleží na tom, jak moc a v jaké šíří pro koho, chceš psát ty sama. Tudíž jsem asi moc nepomohla, ale takový je můj názor člověka, který psaním vlastně žije.
Jindra

Vloženo 26. Únor, 2010 v 13.24
7 26. Únor, 2010, Gábina:

Pomluvám, dohadům, spekulacím asi nezabráníš ať už budeš psát nebo nebudeš.
K tématu „Tabu“ jsem se já osobně nevyjadřovala. Přemýšlela to ano, pozorně přelouskala všechny příspěvky (ufff a že jich teda bylo), ale jak říkáš…nechodím ve Vašich botách a dokud člověk nazažije, nedokáže posoudit jak by se zachoval on sám. Každopádně myslím, že to je především tvůj život a ty sama usoudíš nejlíp, na co jsi připravena a na co se necítíš a hlavně vím, že tvé děti budou vždy na tom nejpřednějším místě. Jsi neskutečně empatická osoba. A doufám, že i nadále budu moci sledovat tvé myšlenky i krásné vzpomínky, koukat jak se daří nejenom krásné Klárce, ale i ostatním dětem.
Moc zdravím Tebe i čtyřlístek :))

Vloženo 26. Únor, 2010 v 13.33
8 26. Únor, 2010, Petra79:

Nenávidím pomluvy, nenám ráda drby, co ublíží. A přesně takhle vznikají, jeden něco slyší, čte, řekne druhému a trochu pozmění či špatně pochopí…a už to jede. Asi s tím má zkušenost většina lidí, já docela velkou. Někdy brečím, někdy zuřím, ale nakojnc to prostě v hlavě upozadím do těch nedůležitých věci.

Diny, nedej se, byla by to škoda. Mám to tady u tebe strašně ráda.

Vloženo 26. Únor, 2010 v 13.44
9 26. Únor, 2010, Klarkas:

Diny, ono to bude takhle vnímáno i za rok dva… Já Tě třeba za tohle obdivuju, že dokážeš jít s kůží na trh i takhle…

Vloženo 26. Únor, 2010 v 13.53
10 26. Únor, 2010, Mak:

Mila Diny, tenhle blog ctu od doby co funguje. Troufam si rict, ze jsem cetla snad kazdy Tvuj prispevek (krome zamcenych). A zrovna dneska, kdy moje dinyomanie ;) dosla vrcholu takovehle smutne zprava.Doslo to totiz tak daleko, ze ac se nezname, dneska se mi o tobe a tvych detech i zdalo! Sedeli jsme na vasich pastvinach u ovecek, byl krasny letni den, na louce stul a obrovsky obed pro spoustu lidi. Pak tam byla jeste nejaka epizodka o tom kdo umyje tu spoustu nadobi ale to sem nepatri ;))
Proto te prosim, rozmysli si to zamykani, spouste lidi by to hodne vzalo. Na druhou stranu chapu, ze ta spousta lidi nemusi celit pomluvam a jen si v tichosti a neviditelnosti kazdy den cte tvoje radky. Pa Mak

prosim prosimnezamykej

Vloženo 26. Únor, 2010 v 14.04
11 26. Únor, 2010, Silvie:

Ahoj Diny,
k TABU jsem se nevyjadřovala, naštěstí „nechodím“ v tvých botách.
Díky Tvému blogu jsem spíš začala řešit, kvůli jakým malichernostem se dokážou dva sobě blízcí lidé nebavit,…zda si uvědomují, když se pohádají a jeden odejde třeba do práce, co se může stát a co tomu blízkému pěkného neřekli, a naopak právě škaredého řekli..
Nikdy nevíme, kdy příjde konec, neovlivníme to a tak i začátek.
Tak proč určovat, kdy ten ZAČÁTEK je ve správnou dobu, když nikdo a ani TI co Tě odsuzují, neví a navíc neovlivní ten KONEC!!!!

Držím Vám moc všem palečky, je úžasné číst o tom kolik lidí se dokáže spojit a pomoci potřebným a nejúžasnější je síla TVÁ I DĚTÍ!!

Vloženo 26. Únor, 2010 v 14.27
12 26. Únor, 2010, Diny:

Silvie – vůbec mi nevadí komentáře lidí, kteří nezažili – to by si nás tu asi psala jen hrstka ;) Ale pokud nezažili a teď prostě myslím u tématu Tabu prostě tu stranu, kdy zemře muž, žena … tak NIKDO nemá právo soudit. Může mít názor, může se vyjádřit, ale s citem, empatií, to je podle mě jediný možný způsob, protože cokoliv dalšího je u takového tématu přes hranici.

A tu hranici by ti, kterých se tato situace netýká, měli prostě RESPEKTOVAT.

Není to o ničem jiném než o respektu. Ano a já o něj tady na blogu veřejně žádám, vás co nás čtete, rodinu, kamarády, přátele.

A ještě bych měla asi ujasnit, že to „netýkání“ je myšleno stavu vdovství, ne že zemřelého někdo znal nebo byl jeho příbuzným. Tabu je tak specifické téma, bylo to o statutu „poté“ – o stavu, kdy jedna část celku, která ještě nedávno tvořila pár, zůstala sama.

Vloženo 26. Únor, 2010 v 14.36
13 26. Únor, 2010, Radka:

Milá Diny,

proč by jsi si na svém blogu nemohla psát co chceš?…hlavně pokud Ti to pomáhá?…lepší je se vypsat, než to držet v sobě. Vím, lidé jsou zlý. Už mockrát jsem se setkala s lidskou zlostí a moc dobře vím jak to bolí a člověka dokáže potrápit a ublížit mu.
Držím palce, aby jsi se s takovými lidmi moc často nesetkala…
Nedej na nikoho a pomluvy a zůstaň TU (pro nás) taková jaká jsi!…se svými pocity…se slzami…s úsměvem…s trápením…s radostí…s úspěchy tvými a tvých dětí.
R.

Vloženo 26. Únor, 2010 v 14.38
14 26. Únor, 2010, Diny:

Radko, psala jsem už výš, že to není teď o tom, že by byl někdo „zlý“ – tomu nevěřím. Jen prostě někdo dělá předčasné závěry, domýšlí si a dál to pak někomu jinému předkládá, jako to, co četl na blogu apod … Nebo něco vyčte mezi řádky a pak to zase takhle jde dokola. Tohle mi vadí. Už jsem se s tím setkala i před Mildovo smrtí, když se to týkalo Klárky, akorát u někoho jiného a prostě člověk fakt jen kouká, co se nedozví.

V prvopočátku tam určitě není nic o tom, že by někdo byl zlý … a v konečném důsledku to bolí, jako by byl. To je celé.

Vloženo 26. Únor, 2010 v 14.44
15 26. Únor, 2010, Kimmy:

Diny – neznam nikoho, kdo by tak odvazne chodil s kuzi na trh, jako ty – mas za to muj neskonaly obdiv a vdek – protoze ja jsem presvedcena, ze jen tim, ze se o vecech bude mluvit (a treba porad dokola), se mohou veci nejak ovlivnit. A ja za sebe jsem presvedcena, ze kdyby jen jedinemu cloveku nejaka diskuse pomohla – ze to stalo i za to, i kdyby se na mnou hlavu snasely splasky. Ty jsi to v diskusi v Tabu dokazala – Mari si diky tobe a Martinovi uvedomila veci, ktere ji pomohly vyresit slozitou situaci. A to je jen clovek, ktery to o sobe napsal – lidi, kteri si jen prectou a neco vyresi – ale uz to nezmini – o tech se nikdy nedozvis – ale je dost mozne, ze existuji.

Hodne by me mrzelo, kdybys zacala s cenzurou – ale respektuju, ze na ni mas pravo, a ze chranis i sve deti… Bohuzel zlych a neprejicich lidi je porad tolik.. V kazdem pripade ti dekuju, ze jsi aspon tech par kontroverznich temat otevrela a ustala…

Kimmy

P.S. zrovna koukam v televizi na americke dite s SMA – na pojizdnem standeru (ma to stejne ovladani jako vozik) – vypada v nem ohromne spokojene, tak doufam, ze casem se to zadari i pro Klarku (tomu chlapeckovi je odhadem tak 9)

Vloženo 26. Únor, 2010 v 14.56
16 26. Únor, 2010, Alena:

Dobrý den,
psala jsem Vám v komentáři k Tabu, ale ozývám se znovu, že kdybyste chtěla si někdy popovídat s někým v botách stejného stylu, jen už starších a lépe vyšlapaných, které už netlačí tolik, jako když byly nové, tak mi písněte na mail. Jsem denně duševně s Vámi a vím…

Vloženo 26. Únor, 2010 v 15.00
17 26. Únor, 2010, Iva:

Diny, lidi jsou prostě různí,ale někteří až moc… Držím ti pěsti a chápu tě, chodím sem denně moc ráda a doufám, že budu moct dál.
Dej na svoje pocity, na ostatní se můžeš víš co…

Vloženo 26. Únor, 2010 v 15.30
18 26. Únor, 2010, Jana12:

Diny, moc si vážím tvé otevřenosti a je mi líto, že někdy má tyhle nepěkné důsledky. Nepotřebuju vědět o každém vašem „prdu“, ale bylo by moc škoda, kdyby právě takováhle velká životní témata jako bylo např. téma ovdovění se nedostala mezi nás běžné čtenáře. Tím je právě pro mne tvůj blog jiný, není jen o tom, co vtipného řekly děti, jak se daří Klárce a co jste uvařili, je právě i o té nadstavbě, kterou neumí každý, ale ty jo. Chybělo by mi to.
Nedej se!
Jana

Vloženo 26. Únor, 2010 v 15.43
19 26. Únor, 2010, Petra Nová:

Diny, vidím to stejně, jako píše Iva " lidé jsou různí„. Vždycky se najde někdo, kdo to schválně překroutí. S tím se musíme smířit. Kdysi mě to moc trápilo, ale dneska si žiju svým životem. Každému to může být jedno, co dělám, jak to dělám, život je to můj a nikdo jiný ho za mě žít nebude.
Vím, že dokáže i malá hloupá poznámka ranit, když je "správně namířená“, ale nesmíš se dát. Jsi opravdu velmi silná ženská, pro mnoho jiných (jak tu už bylo psáno) znamenáš další vzpruhu, vzor. Dokážeš vyloudit na rtech smích, dokážeš lidi rozplakat. Spousta lidí díky Tobě hodnotí svůj dosavadní životní postoj a snaží se ho i změnit. Daleko více si lidé, co Tě čtou, váží malých věcí. Diny, máš velkou sílu i pro druhé.. prosím, byla by velká škoda s psaním skončit.
Nehledě na to, že by mi bylo líto, kdybych už dále o vás neslyšela......
A " Tabu" bylo mimořádně působivé čtení.

Vloženo 26. Únor, 2010 v 16.05
20 26. Únor, 2010, hataika:

Diny,jsi statečná ženská a piš,prosím ,dál.Pomáhá to tobě a věřím,že i jiným.Věřím,že některé reakce mohou ublížit,ale ty to máš v sobě srovnané dobře a pravda je,že lidi jsou různí.Někdo si už dopředu udělá obrázek a názor a nepřipustí jeho změnu i kdybys psala cokoli.Ale mezi náma,to je jejich problém…

Vloženo 26. Únor, 2010 v 16.21
21 26. Únor, 2010, santhe:

Diny, když nic jiného, tak mě to velmi pomáhá… Možná to zní divně, ale poslední dobou mě dokáže rozplakat jen představa, že bych H.neměla mít, že by se mu něco stalo… Pomáháš mi uvědomit si, co mám, dřív než o to přijdu a díky Tobě si toho vážím a užívám si to a snažím se nebýt zbytečně naštvaná nebo uražená kvůli tomu, že je jaký je a dělá, co dělá (i když se mi to zrovna nehodí nebo nelíbí…)
A o tabu jsem přemýšlela (vlastně ještě než jsi s tím přišla Ty). Přemýšlela jsem, jak bych to udělala já, kdyby H. nebyl a přistihla jsem se u myšlenky, že by se určitě někdo našel, někdo z našich nezadaných kamarádů (a že jich pořád ještě je dost..), protože já prostě neumím být sama. A když jsem byla sama, tak jsem plánovala, jaké to bude (a jaká já budu) až nebudu sama. Jinak to neumím. Potřebuju se o někoho starat a mít se o koho opřít. Myslím, že my holky to z podstaty potřebujeme.
Modlím se za to, aby Ti Pán dal klid do duše a někoho pravého v pravý čas, má-li to tak být a aby dal pochopení lidem kolem Tebe. Zasloužíš si být šťastná! Mám Tě ráda! s,

Vloženo 26. Únor, 2010 v 16.49
22 26. Únor, 2010, Silvie:

Diny,
já nepsala, proto že by jsi nechtěla, ale že nemám právo Ti určovat, kdy je dobrá doba „hledat“ někoho jiného pro další život. Dle mého by jsi si ty i děti zasloužila pořádného chlapa, hodného, milujícího a hlavně oporu HNED!
Vím, že jsi statečná, silná, zvládáš vše a co ne, pomohou přátelé,.....ale stále nemáš toho blízkého, toho co Ti pomůže „jinak“, jen tak, jak to dovedou jen ty druhé polovičky.
Myslím, že ted máš jako svou druhu polovičku blog, všechny ty, co Tě čtou, co píšou, co chápou nebo se snaží pochopit, co reagují,…ale stále to není ON.
Držím Ti moc palečky, ať brzo najdeš toho „PRAVÉHO“ a zda to bude ta pravá doba, zda to je v pořádku, zda to tak má být, záleží jen na TOBĚ!!!
Nenechej se otrávit lidmi kolem, je to jen a jen život tvůj a tvých dětí!

Vloženo 26. Únor, 2010 v 17.01
23 26. Únor, 2010, Matu:

Diny,
je to tvoj život a máme len jeden. Ži a rob v živote veci, ktoré Ťa budú robiť šťastnou Teba a Tvoje deti, kašli na hlúpych ľudí a ich reči. Vždy sa nájde niekto, kto sa ti to bude snažiť znepríjemniť.

Vloženo 26. Únor, 2010 v 17.22
24 26. Únor, 2010, Pawli:

Milá Diny,

pomluvám ani špatnému vysvětlení toho co myslíš nezabráníš.
Pro jedny jsi hrozně statečná ženská která zvládá nejlíp jak jde to co jí osud naložil.
A pro jiné vždycky budeš ta která „to dělá proto aby z toho něco měla“.
Ale my co Tě máme rádi víme jaká jsi.Zůstaň taková.A my se budem snažit Tě podpořit jak jen bude v našich silách.

Vloženo 26. Únor, 2010 v 18.00
25 26. Únor, 2010, Gretina:

Diny a ty si myslíš, že teď tě někteří lidi přestanou pomlouvat a útočit na tvojí osobu?? Kdepak, to se jen tady měli za co skrýt. Nestávej se poslušnou holčičkou a nezabředávej tam, kde by tě chtěli mít. Do takových ti nic není a ani ti nikdy nepomůžou, na tvém žebříčku hodnot by měli úplně chybět – a proč?? Protože nejsou důležití!!! Poslouchej svoje intuice, protože jen ty jsou správné. Držím ti pěsti!

Vloženo 26. Únor, 2010 v 18.57
26 26. Únor, 2010, Hvizdička:

Milá Diny,vím přesně ,jak to myslíš a tak nějak si umím představit, co se děje, asi mě to naučil život předvídat, či co, i když bojovat s tím nedokážu.Moc mě mrzí, že budeš volit od této chvíli témata, neb témata o kterých tu píšeš jsou prostě ze života a naprosto reálná,tak proč o nic „nemluvit“.Samozřejmě chápu a repektuju tvoje rozhodnutí, je zbytečné stát se cílem nějakých domněnek a špatných závěrů.Díky za tvůj blog a tvá otevřená témata.Jarka

Vloženo 26. Únor, 2010 v 19.34
27 26. Únor, 2010, mau:

Diny, pište, co chcete. Tohle je váš dvoreček. Držím vám palce, ať děláte, co děláte, ať píšete, jak píšete. Pište, co vám dělá radost a co potřebujete. Jak to někdo probírá dál, na to se můžete vykašlat.

Vloženo 26. Únor, 2010 v 20.15
28 26. Únor, 2010, Pavla:

Diny, piš dál,smutně i vesele. Nevím, co napsat dál, snad jen,že mám pocit, že nejvíc dokážou ublížit lidé, kteří mají svých starostí málo a mají potřebu rozebírat ty druhé. Co se týká „Tabu“- před 10 lety umřel taťka, mamce jsem po 6 měsících našla přítele,podala jsem inzerát,ne proto, že bych tátu nemilovala,ale aby mamka měla někoho blízkého,na povídání, na zážitky… Vznikl z toho téměř 10 let trvající vztah, „děda“ byl pro mne jako vlastní. Je to 3 dny, co nám doma zemřel, je tady tak smutno a prázdno, moc nám chybí.Vím, že časem bych byla ráda, kdybychom nějakého „dědu“ zase potkali,na světě jsme krátce a když nás opustí někdo, koho jsme milovali, neznamená to, že už dál nikoho jiného milovat nebudeme a že ta láska nebyla pravá. Ať si každý vede život podle svého, hlavně ať je spokojený a šťastný,zodpovídáme se jen sami sobě. To je můj názor.

Vloženo 26. Únor, 2010 v 20.39
29 26. Únor, 2010, Hanka:

Mila Diny, rada bych rekla mj. i ze sobeckych duvodu pis dal, se srdcem na dlani, o vsem, co Te trapi, protoze Tim nedavas silu jen sobe, ale hlavne tem druhym (vcetne me:-). Na druhou stranu dobre chapu, proc si tuto sebecenzuru chces udelit. Ono totiz jakekoli tema na blogu muze vyvolat nedorozumeni, nerklu-li nejake nemistne poznamky, ale pokud je to tema tak bolestive a osobni, nedorozumeni boli o to vice. Navic myslim, ze nejbolestivejsi neni ani tak nepochopeni cizich, anonymnich lidi, po kterych Ti takrikajic nic neni, ale tech z Tveho okoli, kteri o blogu vedi, nakouknou a pak prenesou dal jen, co se jim hodi do kramu. A tato nerovnost komunikace (Ty jdes z kuzi na trh, oni jen hodnoti za sklem, nejde o zadnou vymenu) nekterym lidem skutecne dava pocit moci, kterou velmi radi zneuziji. Neumim to dobre vyjadrit, ale teto bolesti (z nepochopeni) myslim rozumim a i kdyz jsem presvedcena, ze Te nezlomi, nekdy je lepsi proste nedavat „souperi“ dalsi zbrane k utoku. Zvlast kdyz predem vis, ze se nebude ostychat tit do nejcitlivejsiho mista…

Vloženo 26. Únor, 2010 v 21.08
30 26. Únor, 2010, sally:

Diny,
on je občas s těmi písmenky problém… písmenka jsou černá na bílém, neumí se tvářit, mít tón hlasu, nepijou se čtenářem kafe někde v obýváku… stalo se mi několikrát, že jsem napsala cosi, ale lidé co to četli se na mě buď naštvali, nebo urazili nebo celou věc překroutili… párkrát mě to dost mrzelo (zvlášť když si někdo blízký přebral moje slova jako snahu ublížit), párkrát jsem se pohádala, mockrát naštvala… ale co s tím nevím – stává se mi to pořád, i když se snažím dávat si pozor… tak si myslím, že je to opravdu tím, že u písmenek chybí ten osobní kontakt… a pokud někdo větu, kterou ty jsi myslela vážně, přečte někomu jinému s ironickým tónem, je z toho hned něco úplně jiného…
… co tím chci říct – tahle nedorozumění asi na tebe čekají, nelze se jim vyhnout. Snad možná, kdybys začala psát o zcela nekontrovezrních tématech – např. jen suše citovala recepty (i když i tam si to dokážu představit „jo, vona si může dovolit do toho vrazit tři vejce, jo? No to já bych nikdy nedala“

Vloženo 26. Únor, 2010 v 21.16
31 26. Únor, 2010, Jaffi:

Diny, ano, respekt, to je to správné slovo.

Různí lidé mají různé náhledy na stejnou věc a nemusí to být jen tím, že si neprošli stejnými peripetiemi. Rozdílné náhledy jsou určitě v pořádku. Jenomže k vzájemnému respektu (záměrně nepíšu „k vzájemnému pochopení“) vede dost strastiplná cesta, protože jsme se ještě pořád nenaučili, že moje svoboda končí tam, kde začíná svoboda toho druhého. Tady nám to ještě pořád „vrže“.

Další velikou nevýhodou je psané slovo, které lze mnohem snadněji vysvětlit jinak anebo překroutit narozdíl od slova mluveného.

Takže abych se obloukem vrátila – respekt! Pod to se podepíšu.

Vloženo 26. Únor, 2010 v 21.19
32 26. Únor, 2010, Zina:

Diny, moc, opravdu moc jsem myslela na maminku Tvého muže. Krásně jsi o ní psala. Sama jsem matkou. Mám pro ni vzkaz.

Když někdo přijde o dům, utěšuje se, že postaví nový. Když někdo přijde o nohy, utěšuje se, že zase bude chodit, když matka potratí dítě, drží ji nad vodou vidina, že jednou přece bude chovat dítě v ruce, když někdo přijde o lásku, bez rozloučení, drží ho při životě a při smyslech naděje, že jednou zase bude milován.

Pro Vás taková naděje není. Pro ni ano.
O tu naději to má teď ona těžší.

Vloženo 26. Únor, 2010 v 21.29
33 26. Únor, 2010, Mari:

pro Mary:ahoj Mary, jsem na tom uplne stejne-tatkovi taky 58, mamka zemrela v lednu. Byli spolu cely zivot, jeden pro druheho. Manzel mi rikal, ze si tatka najde casem nekoho, ze chlap proste nedokaze byt sam. Ja mu rikala, ze to je blblost, ze on byl na ni tak strasne vazany, ze uz si nikoho hledat nebude. A ouha. MESIC potom mi oznamil ze si chce nekoho najit…mamka byla tezce nemocna a pry cely ten rok, kdy se o ni staral drzel smutek a plakal a ted chce zacit znova. Pro me nepochopitelne, hrozne jsem zareagovala, odsoudila ho. Ta diskuse me posunula jinam, snazim se ho pochopit a pomalu mi opravdu dochazi, ze sam byt nemuze. Ze by to bylo jen moje prani, ze tam porad vidim mamku,ale miluju ho a podle me, kdyz nekoho milujeme tak chceme aby byl stastny, i kdyz presne chapu jake to pro tebe je, zvlast kdyz meli tak krasny vztah jako nasi.Ale ja vlastne sama nevim jak bych se zachovala, kdyby se mi stalo to same co jemu nebo Diny.

Vloženo 26. Únor, 2010 v 21.39
34 26. Únor, 2010, Martina:

Diny, jen napíšu že chápu… a pak ještě něco.. zvláštní ale zrovna nad něčim takovým jsem dneska taky přemýšlela. Přemýšlela jsem že já jsem asi typ člověka který si všechno probírá v sobě. Ty kdo nezažili říkají vypovídat se.. ale právě po zkušenostech jsem tam kde jsem teď… Ale jinak nevim co kdo říkal nebo neříkal (o Tobě, o mě se mi některé zvěsti taky donesly), zase tak dalece nikde nic studovat nestíham :) Jen k Tobě chodím koukat a chtěla jsem Ti poděkovat – zas jsem se nad sebou zamyslela :) Ani to nebolelo :) No a obnovila jsem si taky svůj blog. Nechci jen tak zapomenout. Nikdo neví co přijde. Za kolik připomenutých maličkostí budu jednou vděčná. Jen ty pocity si budu probírat asi dál zase jen v sobě :)

Vloženo 26. Únor, 2010 v 21.41
35 26. Únor, 2010, Zina:

hoj Diny,
díky Tvému blogu si ujasňuju hodně věcí. Postotisící Díky!! Jednou z nich jsou příbuzní.

Jsme posazeni hluboko do své pidirodiny (manžel, děti) a zapojeni ve dvou základních obvodech. Příbuzní a přátelé. Je s podivem, že v těchto obvodech funguje řada věcí odlišně. Mezi příbuznými se předpokládá že k sobě nějak patříme, z toho pramení, že se k sobě můžeme chovat i hrubě. O kamarádství pečujeme. Příbuzní se můžou nemít rádi, a přesto se setkávají, třeba kvůli dětem, přátelé se setkávají proto, že se mají rádi. Když řekneš kamarádce: Nechce se mi po mateřské do práce, začne debata, co je smyslem života, jak ho vyplnit, potřeby dětí a potřeby dospělých, atd… Když to řekneš před strejdou, rozjede s v širší rodině debata na téma, nechce se jí pracovat, jak to utáhnou.
Příbuzní posouvají témata do úplně jiné roviny, ve které neleží. Nemusí to být motivováno zlobou nebo záští, naopak je může vést obava o naše blaho. Vždycky je to posunutí dáno nedostatkem empatie a tím, že nás málo neznají a po poznávání ani netouží. Příbuzní tě často nevnímají jako osobnost, ale jako pozici, kterou máš na rodinném stromě.To je sestřenky manžel, prodává auta. To je babičky sestra, její muž ji celý život podvádí… Normálně bys řekla, nemá mě rád, nezná mě, nezajímám ho, zkresluje mě, tak ani on nezajímá mě, neřeším ho. Nejde to, je to příbuzný.

Jsou veliké a velmi čestné výjimky, najdou se mezi příbuznými i přátelé.

Jak to souvisí s blogováním. Blogování je autobiografická literatura. Přátelé přijímají Tvůj blog s radostí. Znají Tě, mají Tě rádi, blogem vlastně pokračuje rozhovor mezi Vámi. Čtenáři přijímají Tvůj blog nadšeně. Poznávají blogovanou Diny, její psaní je jim inspirací stejně jako literatura. Ovšem příbuzní. Ti mají s blogem problém. Psát otevřeně blog bez zmínky o nich vlastně nelze. Psát blog s ohledem na to, že zraníš příbuzných city, nelze. Psát s ohledem na to, jakých všech možných interpretací se dočkáš, nelze. Přátelé a ctěné čtenářky ti rozumí, příbuzní ne. To je celé.
Nejsi první ani poslední autor, který přesně tenhle problém řeší. (Je etické psát o existujících lidech?) Moje odpověď zní: ANO, pokud je to psaní s posláním, pokud je to literatura. Paradoxní je, že ty o Vašich příbuzných vlastně ani nepíšeš, píšeš jen tehdy, když oni mají problém s Tvým psaním.

Zkrátka, buďto to takhle vezmeš, nebo zavřeš blog. Střední cesta (budu psát o dětech) je nemastný neslaný kompromis. I když má jedno veliké nezpochybnitelné opodstatnění: pro rodiče dětí se SMA. Dojde tak k velikému posunu celého blogu.
Napadly mě tři věci, co s těmi příbuznými. 1. Zajistit, aby se k Tobě ty řeči nedostaly. (zavřít donašečům pusu) 2. Najít v rodině lidi (člověka), které považuješ za hodné a na jejichž respektu Ti záleží a pokus se jim věnovat nějaký čas, abyste se dobře poznali. I kvůli dětem, aby blízko kolem nich bylo hodně lidí, kteří znali a milovali jejich tátu. 3. Řekni si, jak to na příbuzenstvo dělal Poláček: Kšááááá!!!!Anebo hezké staročeské: Po přízni řízni. :)

Vloženo 26. Únor, 2010 v 21.51
36 26. Únor, 2010, Diny:

Zino, děkuju, napsala jsi to skvěle – víc asi ani není třeba dodat.

Já jen bych ráda napsala, že vím, že nás mají naši příbuzní rádi a že sledují hlavně naše dobro a chtějí být nápomocní. Jenže kvůli té dálce to tak dobře nejde. Vážím si toho, ale vadí mi vměšování do věcí, které se jich netýkají způsobem, jakým to dělají.

Mají obavy asi o děti. Že pokud se najde nějaký partner, muž v budoucnosti, abych děti neodsunula na zadní kolej nebo nevím … Moc dobře tenhle postoj nechápu, protože po prvním rozvodu jsem si právě jejich Mildu vzala, kluka, který měl Zuzku od prvního okamžiku rád, který jí byl skvělým kamarádem, autoritou a měli se rádi.

Z toho by už snad mohli vědět, že pokud se někdy vyskytne muž v mém okolí, s kterým bych chtěla žít, vždycky budu hledět na to, aby dobře vycházel s mými a Mildovými dětmi.

A čekat na dospělost nejmenšího, a do té doby žít sama … to opravdu … po mě nemůže nikdo chtít.

Každopádně vím, že mají příbuzní na blog názor jaký mají, pár jich chodí rádo a vnímají pozitivní sílu toho co píšu i přes to, co se nám stalo … někdo chodí a domýšlí se, pak to dává dál, někdo nečte vůbec, jen ví z doslechu, ale názor samozřejmě také má.

Já a blog patříme k sobě. Je to má součást. Milda to respektoval a četl si v něm rád. I díky blogu jsme měli jasno v tolika otázkách, díky stylu života jaký jsme vedli.

Kdyby tu teď mohl být a četl by si to… tak by se asi smál. Řekl by mi: Oni to myslí dobře, a to ostatní si nesmíš brát. Mají jen o tebe a děti strach …

Budu se snažit to tak brát. Ale o ten respekt prosím.

Vloženo 26. Únor, 2010 v 22.30
37 27. Únor, 2010, Mari:

Ahoj Diny, primomnelo mi to moji situaci i kdyz postaveni rodinnych prislusniku je jine. Ty= muj tatka, tvoji pribuzni = ja. pises ze maji asi strach o deti,abys je neodsunula…ja mam stejny strach o sebe a sve deti, aby nas tata neodsunul, pokud si nekoho najde, takze v tomhle smeru je i chapu,ale chapu ted uz i Tebe jako sveho tatku, proste pro me je to fakt o tom, ze pokud mam nekoho moc moc rada, tak preci chci aby byl stastny. Nebo mily pribuzni Diny, byste byli radsi, kdybyste ji videli zhroucenou nebo apatyckou treba na psychiatrii? Kdo by se staral o deti? Podle me na ni mate byt pysni, jak situaci zvlada. V tydnu se mi stala takova vec, volala jsem tatovi, nikdy si mobil nevypina a porad ho nosi sebou. Byl nedostupny, zacala jsem hrozne panikarit, napadlo me, co kdyz si neco udelal, treba se pres to nemuze prenest, i kdyz navenek se tvari ze to zvlada. U chlapa nikdo nevi. Byla jsem strasne vystresovana a porad jsem si rikala ze tohle bych pres srdce nikdky neprenesla. at je stastny a treba nekoho ma a ja budu vedet ze jsou na starosti a radosti zase dva. Takze (mluvim k vam pribuzni Diny), zkuste se take vcitit do te druhe strany, ne jen do sebe, i kdyz vim ze to je tezke.

Vloženo 27. Únor, 2010 v 9.29
38 27. Únor, 2010, Jana Martinková:

Diny, velice Vás obdivuji. Prosím Vás, úpočte o všem, vůbec se neomezujte. Mě totiž články o Vašem muži a o budoucnosti velice uvědomují uspořádat si své názory o životě, bez těch článků bych nemohla žít, velice ráda je čtu. Když Vás někdo začne pomlouvat, je nejlepší si tono nevšímat nebo komentář smazat.
Velmi Vás obdivuji a prosím, nepřestávejte psát otevřené články, opravdu mi moc pomáhají.
Jana

Vloženo 27. Únor, 2010 v 10.02
39 27. Únor, 2010, Dáša:

Milá Diny na tvůj blog chodím něco málo přez rok, je pravda že do konce listopadu (resp. začátku prosince) jsem zde chodila jen občas nakouknou jak se daří Klárce ale od začátku prosince jsem tady na blogu denně. Během toh roku jsem díky tobě (protože v okolí nemám nikoho kdo by měl byť jen podobný osud jako ty a tvoje rodina) přemýšlela o tolika věcech které byly pro mě samozřejmostí, a teď vím že nejsou, už neberu zdraví mojich holek jako samozřejmou věc. Po smrti Mildy jsem hodně přemýšla o vztahu mezi mnou a mým mužem, a i když není jedním z těch nejideálnějších (naštěstí se nehádáme a ani si jinač neubližujeme, jen jsme strašně málo spolu, ale jen z toho důvodu že se po finančí stránce máme co ohánět) tak jsem hrozně ráda za to že můžeme být spolu, protože nemám tušení kdy o tu možnost mohu přijít, a tak se snažím jak můžu aby jsme byly v pohodě a dokazovali jsme si jak často to jen jde že jsme tady jeden pro druhého a pro naše holky a to jsem si uvědomila díky Tobě za to ti strašně moc děkuji. K tématu Tabu jsem se z důvodu, že nevým jaké to je přijít o toho koho milujeme, nevyjadřovala ale strašně hodně jsem o tématu přemýšlela, a za to že mám možnost přemýšlet, o věcech na které bych pokud bych sem na blog nechodila ani nepomyslela, ti děkuji také protože kdyby náhodou nějaká taková situace jednou přišla už vým že mám někde v myšlenkách, někde v sobě ten základ, který by mi mohl hodně pomoci. Dáša
P.S. pokud by ses rozhodla určitá témata na blogu uzamknou bylo by mi to nesmírně líto ale 100% bych toto tvé rozhodnutí respektovala

Vloženo 27. Únor, 2010 v 11.47
40 27. Únor, 2010, Romana:

Dobrý den Diny,
neznáme se, ale čtu Váš blog od doby co se stalo to veliké neštěstí Vašemu muži.Někde byl odkaz na sbírku pro Vaše dětičky a od té doby pravidelně čtu jak se vším dokážete vyrovnat, ale i Vaše děti a musím říct, že opravdu smekám!

U nás v rodině se stalo něco podobného, kdy mému manželovi zemřela sestra.Čekala miminko, celý život nikdy vážněji nemarodila a v sedmém měsíci měla plicní embolii a už jí nebylo pomoci.Ono by to možná bylo možné, i když by se miminko nezachránilo, ale aspon švagrovou ano, jenže doktoři si mysleli, že jde o předčasný porod a tohle nikdo nečekal:-(

Proč ale píšu, je téma " Tabu", které jsem poctivě četla a některé komentáře i dost zarazili.Jak Vás někdo může odsoudit, aniž by si něčím takovým sám prošel. Jste jen člověk, který potřebuje lásku, pohlazení, obejmutí ve chvíli, kdy Vám je těžko a děti potřebují kamaráda. Kamaráda píšu záměrně, protože tatínka jim nikdo nedokáže nahradit.

Je to rok a půl co naše Síma zemřela a když si po pár měsících švára začal hlaedat partnerku a mamku pro tehdy čtyřletou neteř, tak nikdo z nás nedokázal pochopit jak může mít na něco podobného myšlenky po takové krátké době a hrozně nám to přišlo vůči švagrové nefér. Když jsem se se švárou na tohle téma bavila, nebylo mu to nejspíš moc příjemné, ale potřebovala jsem slyšet jeho názor, abych pochopila a opravdu jsem se vžila do jeho kůže a už se na něj nezlobila. Říkal, že mu hrozně chybí, ale nikdo mu jí nedokáže vrátit a on vedle sebe potřebuje partnerku.Nikdy nebyl zvyklý být sám a starat se o domácnost a o malou.Do té nešťastné chvíle byl živitelem rodiny a přicházel domů večer, tak se o nic nemusel starat. Tohle sice není Váš případ, ale Vy jste zase nemusela řešit ovečky, spoustu jiné mužské práce, které teď máte na starost a nikdo jiný to za Vás neudělá. Do toho dětičky a nemocnou Klárku. Máte sice úžasnou Zuzku, která pomůže asi jako málo kdo v jejím věku, ale i ona má svoje zájmy a Vy jí nechcete moc zatěžovat starostmi dospělých lidiček, protože těch si v životě užije ještě nepočetně:-)

Diny, Vy potřebujete kamaráda pro sebe i pro svoje dětičky. Nemusí se k Vám hned stěhovat, stačí, když přijde na návštěvu, pojedete na výlet a někdy si vyslechne i bolístku, která Vás momentálně trápí.

Ať napíšete cokoliv, tak pokaždé budete nějakému hlupákovi trnem v oku. Tihle lidé nezažili a nikdy nepochopí. Vím, že Vás jejich pomluvy trápí, jenže tohle nikdo na světě nedokáže změnit a Vy jste úžasný človíček, podle toho jak jsem měla možnost Vás poznat z blogu a opravdu máte můj obdiv.Pište dál veřejně a nedělejte jiným radost, že Vás jejich hloupost trápí a buďte nad věcí právě Vy.

Jak jsem psala, je to rok a půl co švagrová odešla, byla to neskutečně hodná ženská, nikdy nikomu neublížila, strašně tolerantní človíček se srdíčkem na pravým místě.Nepíšu to protože tu není, ale protože opravdu taková byla a o to víc mě její odchod bolí i po takové době.Nepláčeme už tak často jako dřív, ale při každé zmíňce o ní bodne u srdíčka, hlavně když naše děti, které jí opravdu milovaly jako tetu, se ptají proč teta Síma umřela, když nebyla stará nebo když náš malej řekne, že poletí do nebíčka letadlem a odemkne bránu, aby teta mohla zase za námi, tak nikdy neudržím slzy. Jsou jim 4 roky a ještě neví co je smrt a že když někdo zemře, že není cesta zpět…

Diny, držte se Vy a Vaše dětičky a přeji hodně sil a štěstíčka, protože oboje budete ještě potřebovat.

Vloženo 27. Únor, 2010 v 15.11
41 27. Únor, 2010, zidule:

Diny, na řeči se vykašli, tomu se nedá ubránit,neexistuje svět, kde by vyhovoval každý každému, kde by jak psané, tak vyřčené slovo pochopil každý stejně. A už to, že se dozvíš, že někde někdo povídal je zkreslený údaj, přibarvený osobou, která o tom mluví. Jsi to ty, ty víš jaká jsi a kdo chce v tom vidět něco jiného, tak ať si intriguje, protože kdo to má v sobě, ten to jednoduše v sobě nedokáže potlačit. Piš vše, co tě napadá, co ti probleskne hlavou, určitě většina sem chodí za tebou s jinými úmysly, tobě pomáhá psát, nám pomáhá tě číst. Mimojiné, navrhuji provětrat nové fáro a navštívit Mildovu rodinu, každého…

Vloženo 27. Únor, 2010 v 15.24
42 27. Únor, 2010, kejmiska:

Já úplně smekám, jak to Zina krásně a výstižně napsala, možná ale, s ohledem na to, jak a proč jsi, Diny, blog začala psát, s ohledem na to ,že to je klarcinblog, má ta střední cesta své opodstatnění, a zvláště ve chvíli, kdy budeš už cítit, že jsi díky/kvůli(?) své otevřenosti a upřímnosti příliš zranitelná, kdy už ti to nepřináší vnitřní sílu a chuť do života, ale další starost.
Diny, já Ti moc děkuju za všechny články, které jsem směla a smím číst.

ps, možná jsem naivní, ale článek tabu přeci nebyl o nikom konkrétním, byla to úvaha o možné budoucnosti, vypsání se z jakéhosi nápadu, myšlenky odněkud shora…co na tom proboha kdo chce soudit?…ale to je právě to, že jedna paní povídala…

Vloženo 27. Únor, 2010 v 16.15
43 27. Únor, 2010, Edit:

Ta největší síla tvého blogu je právé v otevřenosti ke všemu- o zvláštním daru umět ty myšlenky napsat psát nebudu – tak nesouhlasím s kompromisem- pak Tvoje psaní stratí ten náboj, který má bezpochyby ted.Souhlasím se Zinou a prosííííím piš jako doted. Chodím sem pro živou vodu, kompromisy jsou nanic :o)))

Vloženo 27. Únor, 2010 v 17.40
44 27. Únor, 2010, jana:

Proboha děvče kašli na všechny kolem a hlavně se drž!Čtu dlouho, neznáme se, ale držím Ti opravdu všechny pěsti! Kdo chce hodit kamenem, důvod si vždycky najde! Mám jen 2 děti,už skoro dospělé a nemyslím,že bych zvládla to co Ty.Tiše smekám!Jana

Vloženo 27. Únor, 2010 v 20.18
45 28. Únor, 2010, Zina:

Diny, přicházím velikou omluvou. S hrůzou po sobě čtu něco o.. nemastném neslaném kompromisu…Někdy teoretizuju a nevidím člověka.
Je to Tvůj blog, Ty nejlíp vycítíš, jak vyvážit blogování a rodinu. Máš dost starostí, než abys ještě každý večer řešila, jakou kost hodit svému čtenářstvu, abys neměla polízanici s vomezenci. Blog sis založila, aby Ti pomáhal, přála bych Ti z celého srdce, aby Ti pomáhal dál.

Ty a Tvoje děti jste tak okouzlující, že sem s dovolením budu chodit, i kdybys tady každý večer místo článku otiskovala statistiky Českého statistického úřadu.

Jste prostě jeden vedle druhého bombarďáci.

Vloženo 28. Únor, 2010 v 8.07
46 28. Únor, 2010, Martina:

Zas tu sedím a přemítám… chtěla bych to s někým nějak probrat ale nevím kde a tohle téma je tak blízko tomu. Možná je to taky takové tabu. A bylo tady párkrát zmíněno. Okrajově. Tak mi promiňte jeslti vám to přijde nevhodné a nepatřičně.
Párkrát tu zaznělo, že nejde o to hledat novou maminku/tatínka pro děti – ale kamaráda. Protože tatínka/maminku nikdo nenahradí, ten/ta byl/a jen jeden/jedna. Hrozně mi to visí v hlavě a nemůžu to přestat probírat sem tam a zase zpátky. Myslíte, že je to pravda? Mě totiž tahle myšlenka docela ubíjí. Přijde mi to hrozně nespravedlivé – pro mojí dceru.
U nás se ta ztráta udála tři týdny po narození dcerky. Nemůže si manžela pamatovat ani kdyby chtěla. Navíc to byla pořád ještě doba, kdy jsme si na celý ten běh kolem dítěte všichni zvykali. Můžu se jen domnívat že by byl manžel skvělý táta mému dítěti ale dneska je to probírání o ničem. Já spíš přemýšlím, že kromě milujícího muže bych chtěla právě že NOVÉHO TATÍNKA pro dceru. Ne kamaráda, ale někoho kdo mi jí bude pomáhat vychovávat. Kdo je vlastně ten tatínek? Kdo se stará. Přeci když někdo adoptuje dítě, tak se taky stává jeho rodičem – maminkou a tatínkem. Neplatí tam že maminku a tatínka už měl a že jsou jen jedni.
Diny, doufam že Ti tohle moc neublíží. Nevím jestli na tyhle úvahy není pro Tebe moc brzy. Mrzelo by mě, kdyby ses tím nějak trápila. Já jen prostě nevím. Utřiďuju si v sobě myšlenky koho vlastně hledám a nemůžu si pomoct – nechci muže jen pro sebe, chtěla bych mít jedno velké štěstí aby ten chlap byl skvělým otcem – tátou – i mému dítěti.

Vloženo 28. Únor, 2010 v 8.54
47 28. Únor, 2010, JaniF:

Diny, tvůj blog je jak voda živá v síti internetových stánek. Načínáš tu témata, o kterých mohu jen okrajově přemýšlet a následné komenátře a názory lidí mě posouvají v mém přemýšlení dál a sama se v těchto otázkách nacházím. Za tvou otevřenost děkuji!
Plně respektuji, pokud budeš z důvodů omezení negativních poznámek na tvou osobu/rodinu, omezovat některé články, ačkoliv mi to bude opravdu moc chybět, respektovat budu.
I články o ovečkách, o tých dětech, o návštěvě Prahy o pejsovi atd. jsou krásné a není v nich jen strohý popis co a jak se událo, ale mezi tvými řádky je cítit síla, naděje, radost i starost…
Budu na tvůj blog chodit, dokud tu bude co číst:)

Předně je tento blog jen tvůj, sama si rozhodneš, co a jak uveřejníš, co a jak budeš cítit, že chceš psát. Je to tvoje dílo, které sice oslovuje tisíce čtenářů denně, ale které je opravdu jen tvé, a které máš pro sebe.

Patřím mezi tvé pravidelné čtenáře a těším se na každý nový článek, když pak mám čas, čtu zpětně vše.

Přeji ti respekt z celého tvého okolí! A štěstí ať na tebe čeká za každým rohem!!

Vloženo 28. Únor, 2010 v 10.04
48 28. Únor, 2010, Christabel:

Diny, já tady čtu články, komentáře většinou už ne a ani k tématu Tabu jsem nečetla zdaleka vše.
Nechci tady opakovat tisíckrát řečené, tenhle blog je výborný, má smysl a má sílu pomoci mnoha lidem, kteří řeší stejné nebo i úplně jiné problémy.

Jen jsem chtěla poznamenat, že jsem rozhodně proto, aby si muž či žena po ztrátě partnera hledali nového, pokud chtějí, a okolí jim v tomto dopřálo svobodu. Je to tak těžké žít sám… ztraceného milovaného člověka nikdo nevrátí, ale živí nemohou žít jen minulostí, i když byla krásná, naplňující a dali by nevímco za to, aby se vrátila.

Je hrozně sobecké, pokud rodina, třeba dospělé děti, chtějí po rodičích, aby se uzavřeli do sebe a do minulosti a ctili památku mrtvého tak, že nebudou už nikdy žít s jiným partnerem. Tohle se musí nechat na každém, na jeho volbě, nikdo do toho nemá co mluvit. Ani děti, ani rodiče, ani nikdo jiný.

Jasně, že se vdova či vdovec musí přizpůsobit situaci, musí brát ohled na rodinu, zejména na malé děti, ale to vyplývá z věci. Ale brát ohled a postupovat citlivě ještě neznamená se okolí úplně podřídit a obětovat sebe a svou budoucnost.
Je asi třeba zohlednit i společenské konvence, teď nechci, aby to vyznělo jinak, než to myslím, ale víme, jak to chodí…
Tedy nechat přiměřený čas smutku, ale potom otevřít dveře radosti.

Diny, nenech se sobectvím jiných otrávit a zahradit si cestu. Tohle je Tvůj život, Ty víš sama nejlépe, jaká jsi, jaký byl Tvůj muž, jak moc jsi ho milovala. Ale sama cítíš, že důkazem té lásky není, že zůstaneš až do konce života sama. Protože děti jsou skvělé, ale partnerský život nenahradí.
Omlouvám se, pokud tu opakuju co už bylo jistě řečeno, ale jak jsem psala – nemám všechny komentáře přečtené.

Vloženo 28. Únor, 2010 v 21.15