<!–texy–>Diny, já tady čtu články, komentáře většinou už ne a ani k tématu Tabu jsem nečetla zdaleka vše.
Nechci tady opakovat tisíckrát řečené, tenhle blog je výborný, má smysl a má sílu pomoci mnoha lidem, kteří řeší stejné nebo i úplně jiné problémy.

Jen jsem chtěla poznamenat, že jsem rozhodně proto, aby si muž či žena po ztrátě partnera hledali nového, pokud chtějí, a okolí jim v tomto dopřálo svobodu. Je to tak těžké žít sám… ztraceného milovaného člověka nikdo nevrátí, ale živí nemohou žít jen minulostí, i když byla krásná, naplňující a dali by nevímco za to, aby se vrátila.

Je hrozně sobecké, pokud rodina, třeba dospělé děti, chtějí po rodičích, aby se uzavřeli do sebe a do minulosti a ctili památku mrtvého tak, že nebudou už nikdy žít s jiným partnerem. Tohle se musí nechat na každém, na jeho volbě, nikdo do toho nemá co mluvit. Ani děti, ani rodiče, ani nikdo jiný.

Jasně, že se vdova či vdovec musí přizpůsobit situaci, musí brát ohled na rodinu, zejména na malé děti, ale to vyplývá z věci. Ale brát ohled a postupovat citlivě ještě neznamená se okolí úplně podřídit a obětovat sebe a svou budoucnost.
Je asi třeba zohlednit i společenské konvence, teď nechci, aby to vyznělo jinak, než to myslím, ale víme, jak to chodí…
Tedy nechat přiměřený čas smutku, ale potom otevřít dveře radosti.

Diny, nenech se sobectvím jiných otrávit a zahradit si cestu. Tohle je Tvůj život, Ty víš sama nejlépe, jaká jsi, jaký byl Tvůj muž, jak moc jsi ho milovala. Ale sama cítíš, že důkazem té lásky není, že zůstaneš až do konce života sama. Protože děti jsou skvělé, ale partnerský život nenahradí.
Omlouvám se, pokud tu opakuju co už bylo jistě řečeno, ale jak jsem psala - nemám všechny komentáře přečtené.

<!–texy–>Diny, tvůj blog je jak voda živá v síti internetových stánek. Načínáš tu témata, o kterých mohu jen okrajově přemýšlet a následné komenátře a názory lidí mě posouvají v mém přemýšlení dál a sama se v těchto otázkách nacházím. Za tvou otevřenost děkuji!
Plně respektuji, pokud budeš z důvodů omezení negativních poznámek na tvou osobu/rodinu, omezovat některé články, ačkoliv mi to bude opravdu moc chybět, respektovat budu.
I články o ovečkách, o tých dětech, o návštěvě Prahy o pejsovi atd. jsou krásné a není v nich jen strohý popis co a jak se událo, ale mezi tvými řádky je cítit síla, naděje, radost i starost…
Budu na tvůj blog chodit, dokud tu bude co číst:)

Předně je tento blog jen tvůj, sama si rozhodneš, co a jak uveřejníš, co a jak budeš cítit, že chceš psát. Je to tvoje dílo, které sice oslovuje tisíce čtenářů denně, ale které je opravdu jen tvé, a které máš pro sebe.

Patřím mezi tvé pravidelné čtenáře a těším se na každý nový článek, když pak mám čas, čtu zpětně vše.

Přeji ti respekt z celého tvého okolí! A štěstí ať na tebe čeká za každým rohem!!

<!–texy–>Zas tu sedím a přemítám…. chtěla bych to s někým nějak probrat ale nevím kde a tohle téma je tak blízko tomu. Možná je to taky takové tabu. A bylo tady párkrát zmíněno. Okrajově. Tak mi promiňte jeslti vám to přijde nevhodné a nepatřičně.
Párkrát tu zaznělo, že nejde o to hledat novou maminku/tatínka pro děti - ale kamaráda. Protože tatínka/maminku nikdo nenahradí, ten/ta byl/a jen jeden/jedna. Hrozně mi to visí v hlavě a nemůžu to přestat probírat sem tam a zase zpátky. Myslíte, že je to pravda? Mě totiž tahle myšlenka docela ubíjí. Přijde mi to hrozně nespravedlivé - pro mojí dceru.
U nás se ta ztráta udála tři týdny po narození dcerky. Nemůže si manžela pamatovat ani kdyby chtěla. Navíc to byla pořád ještě doba, kdy jsme si na celý ten běh kolem dítěte všichni zvykali. Můžu se jen domnívat že by byl manžel skvělý táta mému dítěti ale dneska je to probírání o ničem. Já spíš přemýšlím, že kromě milujícího muže bych chtěla právě že NOVÉHO TATÍNKA pro dceru. Ne kamaráda, ale někoho kdo mi jí bude pomáhat vychovávat. Kdo je vlastně ten tatínek? Kdo se stará. Přeci když někdo adoptuje dítě, tak se taky stává jeho rodičem - maminkou a tatínkem. Neplatí tam že maminku a tatínka už měl a že jsou jen jedni.
Diny, doufam že Ti tohle moc neublíží. Nevím jestli na tyhle úvahy není pro Tebe moc brzy. Mrzelo by mě, kdyby ses tím nějak trápila. Já jen prostě nevím. Utřiďuju si v sobě myšlenky koho vlastně hledám a nemůžu si pomoct - nechci muže jen pro sebe, chtěla bych mít jedno velké štěstí aby ten chlap byl skvělým otcem - tátou - i mému dítěti.

<!–texy–>Diny, přicházím velikou omluvou. S hrůzou po sobě čtu něco o.. nemastném neslaném kompromisu…Někdy teoretizuju a nevidím člověka.
Je to Tvůj blog, Ty nejlíp vycítíš, jak vyvážit blogování a rodinu. Máš dost starostí, než abys ještě každý večer řešila, jakou kost hodit svému čtenářstvu, abys neměla polízanici s vomezenci. Blog sis založila, aby Ti pomáhal, přála bych Ti z celého srdce, aby Ti pomáhal dál.

Ty a Tvoje děti jste tak okouzlující, že sem s dovolením budu chodit, i kdybys tady každý večer místo článku otiskovala statistiky Českého statistického úřadu.

Jste prostě jeden vedle druhého bombarďáci.

<!–texy–>Proboha děvče kašli na všechny kolem a hlavně se drž!Čtu dlouho, neznáme se, ale držím Ti opravdu všechny pěsti! Kdo chce hodit kamenem, důvod si vždycky najde! Mám jen 2 děti,už skoro dospělé a nemyslím,že bych zvládla to co Ty.Tiše smekám!Jana

<!–texy–>Ta největší síla tvého blogu je právé v otevřenosti ke všemu- o zvláštním daru umět ty myšlenky napsat psát nebudu - tak nesouhlasím s kompromisem- pak Tvoje psaní stratí ten náboj, který má bezpochyby ted.Souhlasím se Zinou a prosííííím piš jako doted. Chodím sem pro živou vodu, kompromisy jsou nanic :o)))

<!–texy–>Já úplně smekám, jak to Zina krásně a výstižně napsala, možná ale, s ohledem na to, jak a proč jsi, Diny, blog začala psát, s ohledem na to ,že to je klarcinblog, má ta střední cesta své opodstatnění, a zvláště ve chvíli, kdy budeš už cítit, že jsi díky/kvůli(?) své otevřenosti a upřímnosti příliš zranitelná, kdy už ti to nepřináší vnitřní sílu a chuť do života, ale další starost.
Diny, já Ti moc děkuju za všechny články, které jsem směla a smím číst.

ps, možná jsem naivní, ale článek tabu přeci nebyl o nikom konkrétním, byla to úvaha o možné budoucnosti, vypsání se z jakéhosi nápadu, myšlenky odněkud shora….co na tom proboha kdo chce soudit?…ale to je právě to, že jedna paní povídala….

<!–texy–>Diny, na řeči se vykašli, tomu se nedá ubránit,neexistuje svět, kde by vyhovoval každý každému, kde by jak psané, tak vyřčené slovo pochopil každý stejně. A už to, že se dozvíš, že někde někdo povídal je zkreslený údaj, přibarvený osobou, která o tom mluví. Jsi to ty, ty víš jaká jsi a kdo chce v tom vidět něco jiného, tak ať si intriguje, protože kdo to má v sobě, ten to jednoduše v sobě nedokáže potlačit. Piš vše, co tě napadá, co ti probleskne hlavou, určitě většina sem chodí za tebou s jinými úmysly, tobě pomáhá psát, nám pomáhá tě číst. Mimojiné, navrhuji provětrat nové fáro a navštívit Mildovu rodinu, každého…

<!–texy–>Dobrý den Diny,
neznáme se, ale čtu Váš blog od doby co se stalo to veliké neštěstí Vašemu muži.Někde byl odkaz na sbírku pro Vaše dětičky a od té doby pravidelně čtu jak se vším dokážete vyrovnat, ale i Vaše děti a musím říct, že opravdu smekám!

U nás v rodině se stalo něco podobného, kdy mému manželovi zemřela sestra.Čekala miminko, celý život nikdy vážněji nemarodila a v sedmém měsíci měla plicní embolii a už jí nebylo pomoci.Ono by to možná bylo možné, i když by se miminko nezachránilo, ale aspon švagrovou ano, jenže doktoři si mysleli, že jde o předčasný porod a tohle nikdo nečekal:-(

Proč ale píšu, je téma ” Tabu”, které jsem poctivě četla a některé komentáře i dost zarazili.Jak Vás někdo může odsoudit, aniž by si něčím takovým sám prošel. Jste jen člověk, který potřebuje lásku, pohlazení, obejmutí ve chvíli, kdy Vám je těžko a děti potřebují kamaráda. Kamaráda píšu záměrně, protože tatínka jim nikdo nedokáže nahradit.

Je to rok a půl co naše Síma zemřela a když si po pár měsících švára začal hlaedat partnerku a mamku pro tehdy čtyřletou neteř, tak nikdo z nás nedokázal pochopit jak může mít na něco podobného myšlenky po takové krátké době a hrozně nám to přišlo vůči švagrové nefér. Když jsem se se švárou na tohle téma bavila, nebylo mu to nejspíš moc příjemné, ale potřebovala jsem slyšet jeho názor, abych pochopila a opravdu jsem se vžila do jeho kůže a už se na něj nezlobila. Říkal, že mu hrozně chybí, ale nikdo mu jí nedokáže vrátit a on vedle sebe potřebuje partnerku.Nikdy nebyl zvyklý být sám a starat se o domácnost a o malou.Do té nešťastné chvíle byl živitelem rodiny a přicházel domů večer, tak se o nic nemusel starat. Tohle sice není Váš případ, ale Vy jste zase nemusela řešit ovečky, spoustu jiné mužské práce, které teď máte na starost a nikdo jiný to za Vás neudělá. Do toho dětičky a nemocnou Klárku. Máte sice úžasnou Zuzku, která pomůže asi jako málo kdo v jejím věku, ale i ona má svoje zájmy a Vy jí nechcete moc zatěžovat starostmi dospělých lidiček, protože těch si v životě užije ještě nepočetně:-)

Diny, Vy potřebujete kamaráda pro sebe i pro svoje dětičky. Nemusí se k Vám hned stěhovat, stačí, když přijde na návštěvu, pojedete na výlet a někdy si vyslechne i bolístku, která Vás momentálně trápí.

Ať napíšete cokoliv, tak pokaždé budete nějakému hlupákovi trnem v oku. Tihle lidé nezažili a nikdy nepochopí. Vím, že Vás jejich pomluvy trápí, jenže tohle nikdo na světě nedokáže změnit a Vy jste úžasný človíček, podle toho jak jsem měla možnost Vás poznat z blogu a opravdu máte můj obdiv.Pište dál veřejně a nedělejte jiným radost, že Vás jejich hloupost trápí a buďte nad věcí právě Vy.

Jak jsem psala, je to rok a půl co švagrová odešla, byla to neskutečně hodná ženská, nikdy nikomu neublížila, strašně tolerantní človíček se srdíčkem na pravým místě.Nepíšu to protože tu není, ale protože opravdu taková byla a o to víc mě její odchod bolí i po takové době.Nepláčeme už tak často jako dřív, ale při každé zmíňce o ní bodne u srdíčka, hlavně když naše děti, které jí opravdu milovaly jako tetu, se ptají proč teta Síma umřela, když nebyla stará nebo když náš malej řekne, že poletí do nebíčka letadlem a odemkne bránu, aby teta mohla zase za námi, tak nikdy neudržím slzy. Jsou jim 4 roky a ještě neví co je smrt a že když někdo zemře, že není cesta zpět…

Diny, držte se Vy a Vaše dětičky a přeji hodně sil a štěstíčka, protože oboje budete ještě potřebovat.

<!–texy–>Milá Diny na tvůj blog chodím něco málo přez rok, je pravda že do konce listopadu (resp. začátku prosince) jsem zde chodila jen občas nakouknou jak se daří Klárce ale od začátku prosince jsem tady na blogu denně. Během toh roku jsem díky tobě (protože v okolí nemám nikoho kdo by měl byť jen podobný osud jako ty a tvoje rodina) přemýšlela o tolika věcech které byly pro mě samozřejmostí, a teď vím že nejsou, už neberu zdraví mojich holek jako samozřejmou věc. Po smrti Mildy jsem hodně přemýšla o vztahu mezi mnou a mým mužem, a i když není jedním z těch nejideálnějších (naštěstí se nehádáme a ani si jinač neubližujeme, jen jsme strašně málo spolu, ale jen z toho důvodu že se po finančí stránce máme co ohánět) tak jsem hrozně ráda za to že můžeme být spolu, protože nemám tušení kdy o tu možnost mohu přijít, a tak se snažím jak můžu aby jsme byly v pohodě a dokazovali jsme si jak často to jen jde že jsme tady jeden pro druhého a pro naše holky a to jsem si uvědomila díky Tobě za to ti strašně moc děkuji. K tématu Tabu jsem se z důvodu, že nevým jaké to je přijít o toho koho milujeme, nevyjadřovala ale strašně hodně jsem o tématu přemýšlela, a za to že mám možnost přemýšlet, o věcech na které bych pokud bych sem na blog nechodila ani nepomyslela, ti děkuji také protože kdyby náhodou nějaká taková situace jednou přišla už vým že mám někde v myšlenkách, někde v sobě ten základ, který by mi mohl hodně pomoci. Dáša
P.S. pokud by ses rozhodla určitá témata na blogu uzamknou bylo by mi to nesmírně líto ale 100% bych toto tvé rozhodnutí respektovala