Klárčin blog

To sem nemůžu nedat :)) Luci díky :)

Mezi kamarádkama na BC nedávno proběhla zpráva o závodě v běhu – tuším půlmaratonu, prosvištělo mi to kolem uší jen tak náhodou, ale!!!

Letos teda určitě NE, ale příští rok jdu do toho!!:) Musí nás být tuším pět a každá musí uběhnout pěk kilometrů – letos už holky, co běhaj nebo maj fyzičku (což ani jedno nesplňuju:)) snad závodit budou. Příští rok určitě, protože jestli mám prožívat co dneska téměř každý den, tak i kdybych to měla v převlecích absolvovat sama,  nemůžu svou snahu spálit jen tak vniveč.

Cifka hodila info o tom, že v Tchibu maj prima boty a když jsem je tam včera uviděla, už byly moje:) Jsou fakt super, lehounké a prostě na běhání skvělý (na obchod Tchibo nedám dopustit, občas tam něco koupím dětem a ty věci vydrží 3× víc než ostatní). 

Cifka teda taky hodila jakési info o sportovní podprsence, ale docela by mi zajímalo, proč se sportovní podprsenky vyrábí na prsa, která držet nepotřebujou, těch tam měli teda asi milion – trošku se to vymyká logice, ale já se s tím smířím:))

Vybavená tedy jen sportovní obuví, starší bundou, kterou zapnu asi po třech letech (nedobrovolným zhubnutím po …), jsem se dobrovolně vydala ve čtvrt na šest na svou jarní pouť za fyzičkou.

Klárka je v tu dobu obvykle ve standeru, kluci si hrajou, Zuzi dozoruje jen tak jemně (jak já říkám, reaguje na řev nebo krev;), takže mám tu uklízet nebo vysedávat – zrak mi padl na boty a padlo rozhodnutí: Dneska začne trénink!!

Do kapsy mobil a napadlo mě, že budu běhat patnáct minut někam, tam se otočím a pak zpátky. A že si v té patnácté minutě vyfotím, kam jsem doběhla a třeba … časem …to bude dál a dál a dál a dál … že;)

Bydlíme na konci vsi, takže kolem pár domů projít musím, tak jsem se tvářila strašně nenápadně, aby náááhodou nikoho nenapadlo, že JÁ JDU BĚHAT!!! Nevím proč jsem si představovala chlámající se sousedy za záclonama :))

Za zatáčkou jsem ze zrychlené chůze přešla v běh. Po třetím kroku křeč do stehna. Po pátém do lýtka. Ty jo – to bolí!!!!!

No nebudu to protahovat, bylo to pěkný trápení. Střídala jsem rychlou chůzi s popobíháním, občas jsem si vzpomněla na nějaké blbiny, co jsme dělávali při těláku, takže jestli byl v lese nějaký myslivec nebo nedejbože někdo ze vsi, a viděl, jak se dole snaží podezřelá osoba kopnout se do zadku nebo švihat nohama dopředu, asi se dneska dobře nevyspí :)))

O dechu už nemluvím vůbec. Ten jsem ztratila docela. 

ALE!!!

Viděla jsem mokré louky a místo sněhu obrovské louže, které vtékaly do potůčku a ten si krásně bublal a jarně voněl …

Viděla jsem nádherný soumrak, až mi mrzelo, že mám jen foťák v mobilu – modrá přecházela v růžovou a do toho podvečerní paprsky sluníčka …

Viděla jsem, jak u cesty příkopy jen čekají, že v nich začne pučet nová tráva, že se keře třesou na nové zelené kabáty – je prostě poslední únorový den a zítra začíná první jarní měsíc:)

Ani bolavá pata ke konci mého hypervýkonu mi nezkazila náladu, ani kvičící dav doma – jaro je tu prostě cobydup a kdo si popoběhne, u toho možná bude dřív ;)

A tady je můj dnešní cíl (možná se mi zítra podaří ho vyfotit z druhé strany :) ) Kvalita mizerná, mobil nooo …

V posledních dnech se toho semlelo poněkud víc.

Na rovinu do očí nebo alespoň do telefonu nikdo nic neřekne, ale za mými zády se řeší věci, kterým, kdybych nezažila podobné aféry dřív, bych asi těžko uvěřila.Hodně jsem přemýšlela, hodně jsem se zkoušela vžít do těch druhých, ale to se mi asi nemůže podařit. 

Článek Tabu prostě nevydýchalo hodně lidí, ale možná protože o Tabu byl, tak se to dalo čekat. Nicméně i mě to překvapilo. Zřejmě jsem otevřela jakousi třináctou komnatu dřív, než se čekalo, pokud se to vůbec čekalo.

Já ale nepřestanu psát.

Já a blog můj a mých dětí je prostě naší součástí. Rok a půl byl blogem i mého muže, který tragicky zemřel a měl ho rád. Rád si v něm četl, hodně jsme spolu o článcích mluvili, snad můžu i říct, že na něj byl pyšný. On introvert :)

Jsem šťastná  a už jsem to tu psala několikrát, že mám ve fotkách i příbězích od léta 2008 zaznamenaný náš život, protože spoustu z toho bych prostě zapomněla. Mám zaznamenané naše smiřování se s diagnozou Klárky, převážně své pocity, náš denodenní boj, naše výhry, naše prohry, naše starosti, naše radosti.

A celým tím rokem a půl se táhne jako červená nit láska. Která u nás nechyběla.

Nemám se za co stydět, že jsem o ní psala a že o ní píšu dál, protože i když můj muž už s námi není, vlastně je pořád s námi. A navždycky bude. Nejen ve svých dětech. 

Nemám se ani za co stydět proto, že je blog veřejný. Proč by nebyl? Blogů je na netu … na českém netu troufám si tvrdit,  pět až deset tisíc? Nebo víc? Je jich tolik, že by se v nich člověk ztratil. Sama dost dobře nevím, proč ten náš má takovou návštěvnost, která se drží – můžu se jen dohadovat. 

Ale argumentům, že sem chodí lidi číst si o neštěstí, že je to úchylný chování a že dětem hrozí nebezpečí – já prostě nevěřím, to je paranoia jak vyšitá.

Možná sem sem tam zabloudí nějaká ta Kamila nebo i někdo, kdo by se rád popás, chce si rejpnout, možná závidí podporu, kterou naše rodina má – ale věřím, že nikdo, nikdo by s námi neměnil.

Těchhle pár lidí neřeším.

Já prostě nepřestanu psát.

Díky blogu jsem mnohem víc v pohodě, než bych byla bez něj.

Díky blogu jsou tím pádem i daleko víc v pohodě mé děti, má rodina. 

Díky blogu si myslím, že snad líp fotím než na začátku ;)

Díky blogu potkávám moc zajímavé lidi a dostává mě počet komentářů u různých témat, moc si jich cením. Myslím, že právě třeba takové téma Tabu překonalo daleko hranice klasického blogu …

Doufám a věřím, že můj blog pomáhá – proč byste mi to jinak psali, to si snad nikdo nevymýšlí.Má velký smysl, pro mě, a pro některé z vás.

Kdysi jsem ráda čítávala Reflex. Od jisté doby jsem přestala, nevím jestli změnou šéfredaktora nebo čím, prostě už to není ten starý dobrý Reflex a tak ho nekupuju.

Mám pro vás, kdo pořád něco hledáte, stejnou radu.

Nečtěte mě.Vám bude líp, a mě taky.

Nevěřím, že blogem ohrožuju děti nebo jejich výchovu, budoucnost a tyhle argumenty jsou prostě  tak scestný, že už je prostě vidět, že nic jiného si najít neumíte. 

A že to zvládáme, že se snažíme i s tím, co nám bylo naloženo, jít dál … a radovat se, těšit se z každého dalšího dne i když … je Klárka tak nemocná a i když nám zemřel táta dětí a můj muž … to je snad hřích? Hledat si svou cestu, jak z toho, co se stalo, jít dál. 

Jakákoliv cesta, která mě a dětem pomáhá, je v pořádku.

Proto nepřestanu psát.