<!–texy–>Ahoj,
co na mě dýchá z Tabu a následných témat? Snad nejvíce to, že končí u Tebe nějaký nouzový režim provozu a nastává zase výdech a nádech. Zase noc a den a ne jen stálé šero. Tohle je asi jediná možnost jak nastavit nohu drsnému osudu, který se vrhá ve své nenasytné spirále na další a to jsou děti. Děti mají právo a nárok na mámu, která žije, vnímá všemi rozměry člověka.

V Tabu jsi něco vyslovila a ihned jakoby ses lekla same sebe - co jsem to vlasně řekla? Nechci zapomenout a nechci zradit. Milda(smím-li vůbec použít jeho jméno)nebude zapomenut a nebude žít jen v nějakých vzpomínkách a v dětech, v nějaké minulosti. Bude vždy Tvou součástí, jako je naší součástí např. dětství, které se promítá živě do našeho celého života. Podmínkou tohoto živého vztahu bude nutnost jednou Mildu propustit a nachat odejít…Sorry.
F.

<!–texy–>Dobrý den Diny,to je moc dobře, že se kvůli hloupým lidem nevzdáváte svého psaní. Moc ráda vás čtu, smutním i raduju se s vámi a děkuju moc za tu energii, kterou jsem vždy po čtení u vás nabitá :-). Přeju vám ze srdce jen to dobré…

<!–texy–>Jsem ráda, že v psaní budeš i nadále pokračovat, že se denně mám na co těšit…Pokaždé, když jsem narazila na zamčený článek, byla jsem zklamaná…Moc ráda sem chodím, moc mi to pomáhá…..

<!–texy–>UUUF, to jsem ráda, Diny já věděla , že kvůli pár pochybovačům to nevzdáš- Dííííííííííííííííík, jsi skvělá,tak nějak to většinou cítím vše i já, jenom to psaní mi nějak vázne- moooc se od Tebe učím denno denně , jsi “úžasná, víš to? :o))))

<!–texy–>Mno, co napisat.
Nepoznam ohovaracov a ani neviem co presne im tak vadi…na druhu stranu ma hned napadne maminka a teticka mojho muza, obe samotne, rozvedene, zvlastne, ze tiez z plzenskeho kraja a ich zivotny postoj.
(oni to citat nebudu tak snad mozem prasknut).
Zena je na svete aby sa obetovala. Ked dobre trpia, uprednostnuju vsetkych ostatnych, dostatocne si odtrhaju od pusy, tak potom maju to svoje, priam az orgazmicke zadostucinenie, ze ano, takto ziju spravne a na zlomok sekundy sa da snad zahliadnut az spokojnost.Ked sa ich clovek spyta ako sa maju, tak je odpovedou utrpne vzdychnutie, ze no, ale tak nejak sa to uz snad zvladne.
Preboha PRECO???!!!
Nikdy som nepochopila, ako take intelignetne zenske mohli skoncit takto! Preco plytvat silu na samodeklarovanie sa tou najspravnejsou najskromnejsou popoluskou, ked sa da energia investovat (ona sa totiz zmnozi a vrati!) do nieco ho pozitivneho.
Predsa nie je mozne aby sme boli stvoreni na na toto?
Comu by to prospelo, keby si sa odsudila aj ty do tejto smutnej bicovatelskej pozy, najlepsie na dozivotie? Boli by vtedy snad spokojni?
Akokolvek sa tebe a tvojej rodine priplietli do cesty take zle zivotne situacie, praveze pre tie deti je podla mna SPRAVNE ked sa tak snazis! Snazit HLADAT to stastie, vytvarat ho! …a ze to nie je v tom kazdodennom zhone lahke.

Casto si spomeniem na svoje mlade roky v spevackom zbore s uzasnym dirigentom, ktory chcel aby sme sa pri spievani usmievali (okrem ineho to ma priaznivy vplyv na nefalosnost spevackeho prejavu ;)). Vysvetloval nam, ze pri mraceni pouzivame (povedzme) 60 mimickych a inych svalov, kdezto pokial sa usmievame, tak je to len 40. Cisla su samozrejme uz nepresne, ale podstata je ta, ze je (vraj) energeticky menej narocne sa usmievat nez byt ako kakabuk.
Takze tak, usmievaj sa Diny, maj optimisticke myslienky a pokial ti raz nejake zabludia aj do oblasti Tabu, velmi ti prajem aby ta robili stastnou. Aj kvoli tou, ze v tom “idu” aj tvoje deti a tvoje stastie budu moct zdielat.

<!–texy–>Ahoj Diny, jestli jsem to dobře pochopila, tak někdo v tém okolí nechápe, jak může tvůj blog číst denně tolik lidí a jediný důvod, který mu z toho vyplývá je ten, že jsme všichni úchyláci, kteří se paseme na cizím neštěstí a chceme ubížit tvým dětem… NO, tak tomu říkám pecka. Nic takového by mě nenapadlo ani ve snu. Vyplývá mi z toho to, co nakousla už Zina přede mnou - je to asi někdo, kdo tvůj blog v životě neviděl a nečetl, navíc zřejmě nechápe smysl blogování a asi ani virtuální komunikace jako takové, zřejmě někdo starší generace, co o internetu slyší akorát v TV v souvislosti s odkrýváním pedofilních gangů… no teď jsem to asi trošku přehnala, ale nechám to tak. Na netu je určitě spousta úchylů, ale tipla bych, že se kumulují na úplně jiných místech, než na blogu ovdovělé ženy, která se sama stará o 4 děti, dům a zvířectvo. No a pro ty senzacechtivé je tady zase bulvár, že ano. Mysím, že většina z nás jsme matky na mateřské, které tě známe z BC, moc ti fandíme a čteme tě proto, že píšeš skvěle i o obyčejných věcech a protože jsme to prostě dělaly vždycky, akorát jsme se teď přesunuly i sem na blog.

<!–texy–>Milá Diny,
piš piš piš a komu se to nelíbí ať si pr..l políbí :o) Vůbec se nezabývej lidma co ti energii berou, ale naopak. Pořád je velká převaha těch, kteří jsou s tebou a drží ti palce.
Já tě virtuálně znám už 3,5 roku. Máme skoro na den stejně staré slečinky a moje malá když viděla fotku Klárky, tam mi říká mamííí to jsem já?? Fakt si jsou vizuelně hodně podobné. Znám tě z BC a vždycky jsem tě ráda četla a vařila dle tvých receptů. Konečně udělám výborný knedlíky a upeču kachnu :o) Takže za mě velikánské díky a myslíme ne vás.

<!–texy–>Ahoj Diny, málokdy ti píšu (nejsem v tomhle tak moc zběhlá), ale často čtu. Kromě všech těch důležitých věcí, o kterých psaly čtenářky přede mnou a které cítím podobně bych chtěla dodat konkrétní věc, kterou jsi svým způsobem ovlivnila v mém životě. Na podzim mi odešel blízký přítel (něco málo přes 30 let) na rakovinu. Od zjištění nemoci do jeho smrti uběhl jen asi měsíc. Bylo to strašně náhlé. Zůstala po něm přítelkyně a její dvě malé děti, o které s ní se staral. Nebyli spolu tak moc dlouho (asi dva roky), ale o to inenzivnější byl jejich vztah. Po jeho smrti jsem chtěla být oporou jeho přítelkyni, ale vlastně jsem moc nevěděla, jak na to. Tvůj blog (který jsem četla už dřív, znám tě z BC) a tvoje upřímnost v pocitech, kterými jsi procházela, mi otevřely oči a pomohly mi pochopit, co všechno se odehrává v partnerce, které odejde životní druh. Díky tomu dokážu pochopit některé náznaky ze strany své kamarádky. S tématem Tabu jsi se strefila do stejného týdne, kdy jsme to s ní probírali
Bohudík nemám ve svém životě stejnou zkušenost jako ty, ale díky tobě se do ní dokážu alespoň částečně vcítit a mám pocit, že svojí kamarádce dokážu lépe pomoci překonávat její bolest. Moc ti za to děkuji.
PS: neznáme se a ve svých dřívejších komentářích (asi dvou) jsem ti zvyklá z BC tykala. Teď jsem trochu na rozpacích, když tu čím dál častěji vidím vykání, ale zase mi to bylo blbý najednou měnit. Tak se případně velmi omlouvám, jestli tykám nevhod. Jsem o něco mladší (28) a zatím bezdětná, svobodná..

<!–texy–>Ahoj Diny,
věřím tomu, že ti, kdo Tvůj blog kritizují, jej ani nečetli. Kritizují a neví co.

Opravte mě, doplňte mě, kdo si pamatujete podrobnosti, ale asi před sto lety se ve Vídni zvedala veliká vlna antisemitismu. Udělali jakousi anketu, něco jako, chtěli byste Žida za souseda? Výsledek byl ohromující. Ukázalo se, že ve čtvrtích, kde Židi žili, byly odpovědi pozitivní, největší antisemitismus byl tam, kde žádní Židi nežili. Jsou to krásné příklady toho, jak uvažujeme, nejradikálnější a nejvíce odmítaví jsme k věcem, kterým nerozumíme, které neznáme, se kterými nemáme konkrétní zkušenost.

Myslím, že postačí, když se kritika zeptáš: Čteš můj blog? Nečteš? Tak o čem se chceš bavit!!Začni číst, potom si Tě ráda vyslechnu!!

Pokud se Tvoji kritici naslepo s blogem seznámí, přestanou si dělat zbytečné obavy a poznají, jak si dobře vedeš a jak jsi moudrá.
Který člověk by Tebe a Tvůj blog kritizoval dál, ten Tě prostě nemá rád a na toho se vybodni.

A poslední věc, mluvila jsem s mámou o vdovství a novém partnerovi. Řekla mi, že na pohřbu, když jí kondoloval otcův bratr, že jí řekl: Jsi mladá, děti jsou malé, nezůstávej sama. Máma říkala, že mu chtěla vyškrábat v ten moment oči, ale později si na tu větu mnohokrát vzpomněla, že jí dal požehnání.

<!–texy–>Diny, díky.