Klárčin blog

Pět minut před půl sedmou jsem se probudila.

Možná to byla Zuzka, kdo to způsobil, jak se připravovala do školy … možná to byl pocit ? Nevím … 

V 6:25 jsem ležela v posteli a slzy mi tekly po tvářích. Plakala jsem pro Tebe. Potisící? To je asi malé číslo.  

Dnes je dvacátéhočtvrtého – a jsou to tři měsíce, kdy tvůj život skončil pod kolama náklaďáku. Jsou to tři měsíce, kdy náš život, život tvé rodiny, dostal úplně jiný směr.

Čtvrt roku – jak relativní čas. V duši to cítím jako rok. První měsíc po tvé smrti se strašně táhl a několik dní ani nevím, jak jsem přežila. Když se někdy vrátím k zápiskům tady na blogu, netuším, jak jsem vůbec byla schopná psát a nepamatuju si vůbec nic. Náš společný život, naše sny, naše budoucnost … shořela a zbyl z ní jen popel … jako z tebe …

A přece času děkuju. Každý den, každý další den jsme o kousek dál. Jsou dny, kdy to vypadá, že se nehnu z místa a jen brečím. Ale už to není každý den jako v listopadu. Už to není každý druhý den jako v prosinci a už to není každý třetí až čtvrtý den jako v lednu. Kolikrát se podaří skoro celý týden bez velkých depresí, a i ty když přijdou, umím je zvládnout. Musím dát průchod smutku a emocím, nesmím je v sobě dusit a pomáhá mi se vypsat. Cítím, jak ze srdce i hlavy do špiček prstů kmitajících po klávesnici protékají myšlenky a přichází úleva. Jako právě teď … 

Když se hodně trápím, tak jako v tom filmu Když přicházejí sny – cítím, že stojíš za mnou a zoufale mě chceš obejmout. Vím, že když se otočím, neuvidím tě, ale tak strašně tě cítím, cítím tvé zoufalství, které je mnohokrát znásobené a větší než to mé. 

Když mám hezký den a je mi dobře, vnímám, jak se usmíváš. Cítím, jako bys stál o velký kus dál, necítíš potřebu být blízko mě, necháváš mi prostor pro další život … nebo jak to říct. Jen cítím to světlo, tvou spokojenost – takhle mě chceš vidět, taková chceš, abych byla … i na tu dálku, která nás dělí vím, že jsi šťastný a pyšný, jak si vedeme a že se dokážeme smát.

Dneska mi jedna přítelkyně napsala, že jsem jako pták Fénix, co vstal z popela, roztáhl křídla … a letěl. Já ještě neletím. Mám jen jedno křídlo, druhé mi shořelo s tebou. Ale vstala jsem, ano, znovu zrozená … a opatrně našlapuju po zemi, po horkých uhlíkách … sem tam se spálím … jedno křídlo připravené k letu. 

Nedokážu létat sama – a ty to víš, na to mě příliš dobře znáš. Navíc s jedním křídlem to prostě nejde … 

Třeba jednou potkám druhého Fénixe, taky s popáleným křídlem … a vzlétneme spolu. Není kam spěchat. Nebudeš to ty, ty se mi už nevrátíš. Jen bych byla šťastná, jestli se to někdy stane … abych při svém letu cítila, že se usmíváš. Že jsi šťastný se mnou. To je poslední věc, kterou od tebe potřebuju. 

Asi se tomu říká … požehnání.      

Když jsem se stavovala v neděli v Ikee na Zličíně, tak jsem ho tam uviděla:)

Rostoucí stoleček – a navrch i větší, než ten který děti mají, takže se k němu krásně vejdou nejen se svačinkama, ale i s malováním, modelováním a tak. Úplně mi uhranul. Jsem ale zvyklá si nechávat věci projít hlavou, tak jsem šla nejdřív na kafe (tam jsem si ho dobře prosolila, protože jsem si představovala, jak se po víkendu v Praze vrátím domů a těšila jsem se na děti a jakoby mi najednou došlo, že On mě už nepřivítá … že na mě doma nebude čekat jako na mě čekával, když jsem občas někam vyjela sama … že mi neřekne tak jak to uměl jen on, hezky protáhle Ahoooj … že mi nedá pusu a že prostě  … ), a pak jsem se prošla ještě spodním patrem … a nakonec jsem ho koupila.

Vize toho, že Klárka bude už moci používat ten vyšší polštářek na malém vozíku, že se jí bude líp jezdit – a ten malý starý pomalovaný stoleček ještě někde využijem (třeba v garáži:)), byla prostě lákavá.

Akorát že od neděle do dneška stoleček ležel rozebraný v jídelně a měl v postranicích akorát špalíčky zatlučené Davídkem (přišel si říct o Herkules a opravdu sám naťukal krásně rovně osm špalíků:) ). Protože ten návod ke stolku mi přišel prostě jak psaný, malovaný maďarštinou. Usoudila jsem, že je to stavem mé mozkovny, prostě jsem vůbec nechápala, co kam patří a tak jsem to nechala být na lepší časy:)

Ty nastaly dnes po obědě, najednou jsem dostala elán a otevřela návod a to co se mi předtím zdálo nemožné, najednou docvaklo. Během chvilky byl stolek smontován, akorát mi zbyly tři součástky, takové další vyztužení, stolek je pevný i bez toho a  kluci se k němu dostanou i ze stran, což by jim v případě montáže vadilo. No pro jistotu díly schovám, třeba na ně dojde ;)

Raději jsem dětem zakázala na stůl nelízt, což Klárka kvitovala, že ona na něj teda nepoleze :))) 

Takže tady je výsledek a nadšení je veliké:) Jak dětí, tak mé:) Dětí z nového, většího stolečku, a mé protože ho blondýna složila, aniž by se praštila kladivem do prstu, popletla díly nebo si prošroubovala ukazováček a hlavně, protože je stůl nastavovací na výšku – budu teda muset v nějaké dohledné době dovrtat mezi otvory v každé noze jednu díru, to bude taky maso – ale my se práce nebojíme, my si k ní lehneme (naše oblíbené motto:))) 

Tak jsem si zalistovala na blogu, jen tak náhodně do prosince předloňského roku – a tam jsem pátého prosince našla TUHLE BÁSNIČKU, věno­vanou Mildovi k osmému výročí seznámení.  

Netušila jsem, že přesně za rok tři dny zpátky bude mít pohřeb … že už mu žádnou básničku k výročí nikdy nenapíšu.

na českých silnicích NIKDO nezemřel. To tu už dlouho nebylo. Pět dní bez smrtelných následků autonehod je hodně.

Některé zprávy se čtou tak hezky – i když jsou vlastně o něčem, co se nestalo.                                                                                                                                               

Má skleroza už dosáhla vrcholu. Včera jsem objevila pyžámko, které jsem měla koupené už delší dobu pro Kájíka k narozeninám – a na které jsem totálně zapomněla. Ale že mu sluší :)

Trojlístek (té zdi za nimi si nevšímejte, ta je snad ještě původní, a míry jsou Davídkovo z kdysi:))

Když jsem dneska přišla v podvečer zapálit Mildovi svíčku na jeho místo, něco se mi nezdálo… a pak jsem to uviděla.

Vedle lucerny, kam dávám svíčky pro Mildu, bylo ve sněhu vyhrabané místo a tam svíčka ve skle, už vyhořelá.

Lekla jsem se, věděla jsem, že tam nikdo kromě mě a psů, nechodí. Vůbec mi nedocvaklo, kdo jí tam mohl dát …

Včera jsem svíčku zapálit nebyla, tak jsem popaměti přemýšlela, kdo tak mohl a jak se do zahrady dostal.

Pak mi svitlo … sestřenka Jitka … a v tu chvíli mi došlo, že je úplně první, kdo tu z rodiny byl a zároveň ho navštívil a zapálil mu svíčku … rozbrečelo mě to. Možná i proto, že vím, že ne každému se to, že je Milda pohřbený na zahradě (teda jeho polovina) líbí. Tohle mě možná dostalo víc, že i někdo další místo jeho odpočinku, které si sám přál … uznává …

Za tu svíčku ti Jituš děkuju snad ještě víc, než za to víkendové hlídání … já vím, že byla určená Mildovi a že teď v zimě to tam není žádná sláva … ale na jaře, za chvíli … to tam bude mít krásný … pak až přijedeš tam půjdem spolu a sednem si na lavičku (teda snad nás unese, je taková chatrná:))) a budem u něj pít čaj s mlíkem a vzpomínat …  

Je to strašně zvláštní a nikdy by mě nenapadlo nad tím přemýšlet.

Až ty tři měsíce, co se pomalu převalily jak velká, drsná voda … která s sebou odnesla tolik z budoucnosti, tolik nedořečených vět, objetí, zážitků … odnesla si co už nikdy nebude, naši společnou budoucnost.

Já vím, bude jiná. Naše děti, maminka, já, ostatní příbuzní – čeká na nás něco, ale ne už s ním …

Když Milda zemřel, dá se říct že nejvíc pozornosti se navalilo na mě a děti. Na jeho maminku, nejbližší příbuzné … ale pokud se někdo zaobíral budoucností, příštími dny, tím co bude zítra – skoro každý říkal o nás: Co budou dělat, jak to zvládnou? Zůstane v tom domě? Tolik dětí, jak to zvládne? Měla by se přestěhovat… a to ještě k tomu ta Klárka … 

Strašně to bolelo a bolí nás všechny. Jen ta bolest je u každého jiná. Není menší nebo větší. Je jiná. 

Od začátku jsem cítila, že někteří lidé z rodiny s tím mají problém. Že v tzv. centru truchlení jsem já. Tendence mě odsunout tu byly. Jako bych to, že jsem byla jeho partnerkou jen devět let, nic nebylo.  

Ale o tom tenhle článek není. Jen že nikdy dřív by mě nenapadlo, že by mohla vůbec existovat nějaká rivalita ve smutku … 

Za ty tři měsíce cítím v tom smutku posun. Když se to stalo, svět se mi zbořil a ztratil řád. Strašně jsem se bála o nás, o děti, jak to přijmou, jak to pochopí, jak jim to proboha vysvětlím??? Co bude zítra, jak tu dokážeme žít bez něj? 

Bylo mi strašně líto jeho maminky. Ztratila dítě, svého syna, nebylo nic, co bych jí byla schopná říct … při pohledu na jeho rodinu při obřadu mi to trhalo srdce. Oni ho znali, když lítal maličký po bytě, oni ho znali, když se šťoural starý jako Davídek v jídle a před sebou měl budík :), když si s bráchou hrál tisíce her na něco, později když chodili v noci po hradech a vymýšleli šílenosti …  Já ho znala až od jeho devětadvaceti … 

Na druhou stranu jsem věděla, že nikomu nemůžu vysvětlit, jak moc ho miluju. Jak moc pro mě udělal, jak moc mě změnil … jak díky němu jsem jiná, myslím, že lepší, protože až s ním jsem přestala chodit ve městě přes trávu („maj jí tu tak málo, a ještě si jí pošlapou, jen aby byli někde rychle…“), neobjíždět parkoviště zběsile dokola jen kvůli nejvýhodnějšímu místu („si to radši dojdu“), neurvat pro sebe nejlepší kousky („za to mi to přece nemůže stát“), vzít pytle a uklízet papírky a odpadky i klidně kilometr daleko od našeho domu („chodíme tu na procházky, dívat se na to nemusím a domov člověka nekončí u jeho prahu“) … a to bych mohla psát další stovky … stovky maličkostí, kdy viděl dál než já … 

Nejde měřit bolest. Nejde měřit ani v čase. Jen se posouváme.

A já dnes vím, že největší lítost cítím pro něj. Protože on už NIKDY neochutná třešně ze zahrady … neusměje se na mě přes zamlžené brýle … nepochová naše děti … a stydlivě neobejme svou mámu …

A je mi neskutečně líto jeho maminky. Protože ona ztratila syna – a to se prostě nemá dít. Vím, že to jaký byl, je velkým dílem její zásluha, jak ho vychovala … byl neuvěřitelně pracovitý i když o sobě tvrdil, že je lenoch:) Byl neuvěřitelně nesobecký, a i když neuměl city dávat najevo (kromě těch ke mně  a dětem) – tak svou rodinu v Pardubicích měl moc rád …  

Je mi líto našich dětí. Protože čím dýl byl táta, tím lepším jím byl. On se to musel naučit, nestal se jím narozením Davídka. Zrál jako víno a měli jsme jedno z nejkrásnějších období, když zemřel. Úplně v pohodě ustál nemoc Klárky a byl mi velkou oporou. Oni ho milovaly, nikdy nezapomenu na ty výkřiky: táta, táta … když se ozval klíč v zámku … nezapomenu, že Kája ho naučil dávat pusu … 

Na začátku se všichni soustředili na mě, převážně na mě. Asi to tak bývá, žili jsme spolu, tady každý den šel spát, tady byl, byli jsme jeho rodina. Jak čas ubíhá … rozkrývá, že i bolest se mění. Zůstává, ale mění se. 

Pointu tohle zamyšlení nemá … možná jen v tom, že dnešní díl pláče mám možná vybraný.

Sláva nazdar výletu, nezmokli jsme, už jsme tu.

Sice jsem nezmokla, ale zato jsem zabloudila.

Vesnice přijela do Prahy, myslela si, že si zapamatuje, u kterého vchodu do OC Chodov nechala auto, měla hodinu do srazu s kámoškou, tak se tak procourla, podívala co v tej Prahe maj jinčího než u nich – a pak si unaveně sedla na lavičku u vchodu a čekala. 

Po chvíli jí začalo vrtat v hlavě, že když přišla, tak ty jezdicí schody byly obráceně!!!

A Sparkys tam nebyl, to by si pamatovala. 

Vykoukla ven z OC a pravda, parkoviště nikde. Je to jiný vchod.

To by nebyla taková tragédie, vydala se hledat ten pravý. Šla a šla a došla … ke Sparkys. Mají tu Sparkys asi u každýho vchodu, kmitlo jí hlavou. To se jim teda musí vyplatit … ale tenhle teda taky není ten můj. 

Takže zase znovu, touhle uličkou  a to by bylo … hm… Prodáváme zážitky – ten stánek už jsem viděla a tady je záchod, aha, tady už jsem taky byla, to je divný …  Že by se kopírovaly celé uličky i obchůdky, to už i Vesnici došlo, že je blbost.

Po patnácti minutách panika. Kamarádka volá, kde že je??? Neví. Někde v OC Chodov, ale je to tu samej Sparkys a záchod a Zážitky, to snad není pravda… a tak chodila pořád dokola, než jí napadlo vyjet nahoru a jít po čichu k restauracím.

Jo, tohle Vesnici jde, jak je v tom jídlo, nic jí neujde :)) Hurá !!!

Výletní mise zachráněna, shledání s kamarádkou úspěšné a vedle zážitků z bezvadného divadla na Václaváku (Vše o mužích s vynikajícím Kramárem, Blažkem a tím nejhezčím, ale jak se jmenuje, neví) , z bezvadné pizzerie, dámské jízdy skoro do samého rána … si Vesnice odvezla poznatek, že od obchodních center zásadně s doprovodem aneb …

Všechny cesty vedou do Sparkys ;)

PS: A ještě jednou moc děkuju sestřence Jitce a její rodině, Zuzance a kamarádkám, protože to prostě byl nejkrásnější víkend od té doby … opravdu moc děkuju :) 

Jo a foťky nebudou, páč Vesnice krom mizerného orientačního smyslu má také mizernou paměť a foťák zůstal doma v nabíječce ;) 

Já ji vidím …

Už měsíc je to domluvené, lístky koupené a já se moc těším. 

Jenže jak to bývá, tak se vždycky něco … pokazí. Já na to, být ostražitá a netěšit se, zapomněla.

Víkend v Praze. Já sama … Divadlo, Václavák, Vše o mužích – pokec s kamarádkama, přespání u jedné z nich …  nedělní oběd v Ikee … prostě SEN. 

Opustit děti bez výčitek, že o ně bude dobře postaráno. S hlavní koordinátorkou Zuzkou samozřejmě, je jako moje druhé já a někdy dokonce lepší (má víc trpělivosti a hravosti:) ). 

Nejdřív lehla s nemocí babička. Pak náhradní hlídačka – teda spíš její děti … Lucky – a to nejde riskovat. To fakt nedám.

Páteční večer, doma nakoupeno na nájezd Hovorčat – a bohužel to prostě nejde. Najednou zjišťuju, že i když zdánlivě mám spoustu kamarádů a přátel, někoho, kdo by najednou přijel a byl tu od odpoledne do druhého dne se Zuzkou a dětma … nemám.

Navíc druhý den jsem v takové minidepce. Spolu s pozvánkou k soudu mi přišel pitevní protokol. Neměla jsem to asi číst, ale stejně to budou nahlas číst tam, u soudu … všechno je jinak než mi řekli po telefonu a napsané je to prostě … strašné … od čtvrtka se tím trápím … pořád na to musím myslet, tolik rozsáhlých vnitřních zranění, tolik zlomenin a to ještě třicet minut žil …kamarádka doktorka mi napsala, že mozek v té chvíli vypne, že to necítil … ale to nikdo nevíme … prostě dneska od rána skoro furt brečím a noc byla strašná … jediné, co mi pomáhalo byla ta vidina víkendu.

Mého sobeckého víkendu bez dětí, bez rituálů, bez domova – že na chvíli prostě z toho kolotoče vypadnu.

Jenže prostě  … konec.

No brečím jak malá (pokolikátý už dneska??). 

Přemýšlím, komu zavolat, něco zkouším. Ne, nejde to, jasně. Chápu. Ano. Jsem blázen. Co bych chtěla…

Pak člověk hodí řeč s bláznem – ne, s kouzelníkem Merlinem a ten je skoro rozhodnutý z BRNA!!! přijet a zkouší navíc domluvit kamarádku z Bistra Danielu, s kterou jsem se nikdy neviděla a tak by prý to nějak kdyžtak udělala … rozmlouvám jim to, ale … je to milý … ale fakt dost bláznivý …

Telefon. Je půl desátý, volá Mildova sestřenka Jitka. No já jak jsem zklamaná a jak malý dítě, tak asi zním strašně. Ve vteřině mi nabídne, že přijedou  s mužem a klukama a že tu budou. Z Pardubic !!! Mají mít teda nějako oslavu, ale zkusí to domluvit a odloží to …

Chápete to? Já ne …

Když mi volá, že teda platí, nevěřím svým uším … píšu to Missorce (která divadlo vymyslela a snaží se taky něco nějak …) a ta mi píše: To je SUPER!!! Víš, je vidět, že tě má ráda. Že měla ráda Mildu …

Mám zase slzy v očích. Vyrůstali spolu, mám jednu legrační fotku, kde jsou spolu v dětské postýlce … (třeba mi Jitka dá svolení jí sem dát:) ), vím, že se rádi měli. Ale tak nějak to beru, že je to JEHO rodina … nečekala bych, že kvůli mému výletu do Prahy někdo  překope plány na víkend, pojede 220 km s dětma tam a druhý den zpátky …

Jituš, děkuju ti …

Já se tak těšíííííííííí­ííííííííííííím :)   

Snad ti to jednou nějak oplatím …

PS: A to se ještě modlím, aby zrovna nerodila ovečka, dneska je teplá noc a pěkně tam bečí, zítra má být ještě tepleji, pro jehňátko poloviční výhra …  porodní koš je připraven, což o to, ale já budu pryč … tak se radši nesázejte, musela by to nějak zvládnout Zuzi …