Klárčin blog

… a vidím sebe.

Právě odjel veterinář s kolegou – a nějak padla řeč na to, že mi s něčím kolem nemocné ovečky má pomoct manžel. 

Když nás někdo nezná, nepředpokládá, že v tom otlučeném domě na cihlu, se třemi psy, s dvěma kočičíma dámama a malým stádem ovcí, v tom domě, ze kterého jsou slyšet dětské hlásky (opravdu je při otevření dveří nejde přeslechnout a mám obavy, že bývají slyšet i ven přes zdi domu) – žiju sama.

Většinou mě jen tak něco nerozhodí.

Dneska mě to rozhodilo.

Když veterinář odjel, stála jsem u okna a brečela. Dívala jsem se na louku a dívala jsem se na Aničku. Jak leží nemocná na písku, ze slámy se odvalila, prostě na ní nechce být – jak se nemůže postavit na nohy, jak je bolavá … věřím, že na těle i na duši …  jako já.

Obě nás potkalo něco, co jsme nepředpokládaly.  Ona čekala jehňátka a nemá nic. Vlastně má – vleklý zánět dělohy a skříplý nerv tak, že nemůže chodit. 

Já jsem měla úplnou rodinu, muže … měla jsem i v těžkých chvílích oporu, měla jsem komu všechno říct, komu se vybrečet, měla jsem koho držet za ruku. Měla jsem se s kým smát, měla jsem s kým být. 

Nemám nic. Vlastně mám.

Mám celé dny zaplněné prací kolem někoho, když ne kolem dětí, tak kolem zvířat, domu a zahrady.

Mám bolavou duši a žádnou náruč, do které bych se mohla schoulit.

Ležím unaveně v písku jako ta ovečka a dívám se po ostatních, co mají své rodiny, své muže … a říkám si, jestli vůbec ví, co mají, jak moc toho mají …  i když třeba spolu někdy promluví jen pár slov, i když na sebe nemají moc času, protože je taková doba ? … ale můžou. 

Jestlipak ty ovčí mámy, kolem kterých skotačí jejich děti, ví … 

Nebo musíme nejdřív něco ztratit, abychom si toho vážili?

Dnešní fotka do Projektu bude  i hádankou :)

Foceno z  mobilu, bohužel jsem foťák zapomněla doma – malá nápověda: Davídkovi, jako asi každému prckovi, se tam moc líbilo :)) 

Davídek s Kájou jedou na týden k babičce do Pardubic. U Káji to bude první velký výlet, kde s ním nebudu já. 

Při předběžném balení věcí jsem zjistila, že David nemá boty na jaro. Zatím chodil v Tchibáckých zimních. Zase mu vyrostla noha, prostě krom holinek nemá v tom teple, co je, v čem chodit (jedny starší boty po někom nepočítám, ty dostane maximálně na zahradu).

Tak jsme ještě před večeří sjeli rychle boty koupit.

Kolik se jich jen vyrojilo.

Na silnějších i slabších strojích, v pestrobarevných helmách. Někteří jezdí jako blázni, někteří normálně, dá se říct opatrně. Těch šílených zdá se víc. Nevím.

Pokaždé se mi stáhlo hrdlo. Pokaždé jsem viděla Mildu. 

Jsou tak zranitelní. Všichni.

I když machrujou, i když dělaj kličky – jsou strašně nechránění. Nikdy dřív jsem si neuvědomila, jak moc nebezpečná je síla motorky oproti ochraně, kterou v podstatě neposkytuje. Člověk na ní sedí prostě jen tak, při střetu nemá šanci.

Vloni na našich silnicích zemřelo 88 motorkářů – řidičů skůtrů – babet – já nevím, jak to pojmout, prostě v osmdesátiosmi rodinách se změnil život, protože něco se stalo špatně. 

Někdy vinou řidiče motorky, jindy někoho jiného – v konečném důsledku je to asi jedno. 

Nemám žádnou pointu, nemám žádný závěr.

Snad jen, že si moc přeju, aby to číslo letos bylo o hodně nižší. Nula už to nebude …    

Dnes se to stalo.

To na co čekám už tak dlouho.

Zdál se mi sen a byl jsi v něm. 

Prostě ses vrátil, prý jsi vůbec neumřel. Někde jsi byl, věděl  jsi, že si myslíme, že jsi zemřel, ale až teď jsi měl čas přijít zpátky.

Byl jsi tak živý … tvůj hlas, tvůj úsměv, tvůj pohled … všechno …

Ale ve mně něco v tom snu umřelo.

Nemohla jsem pochopit, že jsi to dopustil. Že jsi věděl, kolika lidem ta zpráva ublížila, kolik nocí jsem já nespala, kolik slz jsem vyplakala. Čím vším jsme museli s dětma projít, jak moc to bolelo. Tys to věděl a klidně jsi to nechal být tolik měsíců a pak si přijdeš jako nic … 

Byla jsem jediná, kdo se zlobil. Byla jsem jediná, kdo cítil nesmírné zklamání. Protože jsem v tom snu vnímala, že kdybys nás miloval, nikdy by jsi to nedopustil. Abychom se tak trápili … že jsi se nevrátil dřív, ještě ten den, že jsi nás v tom nechal … že jsi mě v tom nechal, abych si hledala cestu a když to vypadá, že jí nacházím a učíme se s dětma jít dál, tak se vrátíš a čekáš, že budu jen šťastná a že se nebudu ptát, kde jsi byl a proč jsi nás nechal tímhle projít.

.............­.............­.............­..........

Byl to jen sen. 

Vím, že jsem na něj čekala, strašně jsem s tebou chtěla alespoň ve snu mluvit, vidět tě, dotýkat se tě … slyšet hlas, který už zapomínám …

Čekala jsem, že po takovém snu budu po probuzení nešťastná, že to není pravda.

Nic takového se nestalo.

Já jsem byla nešťastná v tom snu. Protože i tam jsem věděla, že něco v pořádku není?

Já nevím, neumím sny vykládat.

Vím, že probuzení pro mě bylo vysvobození.

Ještě nedávno bych tohle nikdy nečekala.

V životě na nic neexistuje návod, nikdo druhý neprožívá věci stejně, nikdo za nás nemůže mluvit, nikdo nemá právo soudit – a já jsem rozčarovaná, jak mi ten sen, na který jsem čekala, vůbec nepřinesl úlevu, ani žádné odpovědi na mé otázky.

Vím, že tě budu milovat napořád. Tak jako jsem tě milovala toho 24. listopadu loňského roku. Ten den byl naším posledním. Naše láska už nemá z čeho růst. Je konečná. Nemá z čeho žít. Neumře jako ty, ale nežije.

Je to divný.   

Dnešní video není o výcviku našeho nového štěňátka – je to trošku jinak ;)

K noze !!!! :)

Anička se jinak dnes pohla valivým stylem o pár metrů z podestýlky na písek, dobře jí, akorát jí musím chodit krmit několikrát denně a nosit vodu, když jsem tu sama s dětma, je to docela komplikované, ale prostě musím.

Snažím se její souputnice zavírat do vedlejší ohrady, ale jehňata se na žrádlo nalákat nenechaj a už také nepronásledují své maminky tak, jako před pár dny, takže zůstávají u Aničky a po matkách jen žalostně bečí. Takže vždycky chvíli čekám, než Andulka něco sní a pak holt zase otevřu vrátka.

Pak to dopadá takhle, její kopičku sena žerou prostě všichni …

Tak jí máme.

Je tu dnes potřetí a děti jí milujou, Klárka je rozmazlovaná a já mám čas jít třeba na zahradu pracovat, jet na nákup,  anebo v klidu psát sem, na blog dřív, než děti usnou.

Učí se masírovat, učí se polohovat, učí se s Klárkou zacházet. Další ruce jsou strašně fajn. 

Navíc čte ráda pohádky a z modelíny umí bezvadný hady;) Celou tu hodinu nebo dvě, když tu je, se dětem věnuje na sto procent. Klárku má tedy jako hlavní náplň, ale stíhá hravě všechny :)

Zatím jsme domluvené na dvou dnech v týdnu, chodí většinou v době koupání. Ale v neděli třeba přišla na zavolání, když jsem potřebovala Zuzku odvézt do města a něco si tam zařídit. 

Jmenuje se stejně jako naše marodná ovečka:)

Jsem moc ráda, že jí máme a snad nám vydrží :)

Jsem tu s krátkým raportem ze zvířecí říše.

Anička prý má podle veterináře jiskru v oku – zánět dělohy zdá se ustupuje. Dostala další injekci. Nehýbe se ale moc, prý léčba toho skříplého nervu v nějaké páteřním pletenci může trvat i měsíc. Takže jí podstrojuju, ale ty opice jí na to chodí, fakt mě z nich klepne. Stojím tak pak na stráži, dokud si nesežere aspoň oves, ale copak můžu hlídat seno? 

Maj tam na třetí louce celý kolo, můžou si dojít – a ne, radši to Anče budou žrát.  I tu vodu jí pijou a to maj koryto svoje.

Takže zatím se holčička drží:) Díky, že na ní myslíte :)

A Emmetta mi byl čert dlužen, starší hafani nereagují na jeho výpady, takže se rozhodl, že bude pronásledovat mě. Dnes mám na sobě už třetí kalhoty, protože bylo blátivo a Emmettek se mě snažil přesvědčit, že mi vážně skočí až na hlavu (no jo, jsem prcek, zas takový umění to není :))) 

Když věším prádlo, tahá za rukávy, za nohavice, tuhle strhnul celé povlečení. Výchovné metody nebere vážně. Prostě si chce hrát a nemá tu pro to nikdo pochopení. 

Nikdy jsem netušila, že máme tolik květníků a autíček – nevím, kde je sebral, ale tahá je po celé zahradě.

Aspoň že ty naše dvě kočky jsou hodný a krom mlíka sem tam nic nechtěj a dokonce mi pyšně na rohožce před dveřmi porcují hlodavce.

Zvěř domácí nebo-li malé děti jsou v pohodě, Klárka už vůbec nekašle, tudíž zítra jí slavnostně vezmu poprvé ven, mezi lidi :) Zuzi si pochroumala koleno, neví jak, neví čím – ale bere to statečně a vyfasovala berle. Ve středu jde na magnetickou rezonanci, kde snad zjistí, čím a proč to je. 

Jo a když jsme u těch marodů, Cézar má zase zánět ucha – zítra mi veterinář přinese nějaký speciální atb čistič uší. Dneska jsem ho stříhala, zítra to musím dodělat. 

Dávám hlasovat – nastane někdy den, kdy bych se mohla aspoň maličko nudit ?;) 

Hezký nedělní večer:)

Včera to s Aničkou vypadalo hodně nahnutě.

Rozjel se jí zánět dělohy a k tomu se přidal uskříplý nerv – takže Anička se nedokáže postavit a prakticky od včerejšího dopoledne už jen polehává. Vybrala si místo asi 20 metrů od salaše a prostě je tam, prší na ní, praží sluníčko … není jak jí pod střechu dostat. Ale dokud aspoň trošku chodila, tak si to místo vybrala, tak snad to zvádne.

Nastlala jsem jí slámu a pokusila se jí dopřevalit, podařilo se mi  s ní hnout po asi patnácti minutách o půl metru … ale každý pohyb jí bolí. Musím jí 3× denně omývat rodidla mýdlovou vodou a pak mazat indulonou. Poprvý jsem myslela, že to nedokážu, má je vyhřezlá, není to hezký pohled… ale copak za to může? Dneska už mi to šlo jako bych to dělala roky, kéž by jí to pomohlo … hnis z ní stále vytéká :((( 

Veterinář jí dal nějaké dvě koňské dávky antibiotik a že se dnes uvidí. Dnes přijel dopoledne, ptal se jestli žere a pije (což díkybohu ano), prohlídnul jí – dostala další injekci, zítra zase přijede. Pokud by přestala žrát a zánět by nemizel … pokud by už nebyla naděje na vyléčení, nenechala bych jí trápit.

Nanosila jsem jí asi čtyři kýble vody do železného džberu a divila jsem se, že pije jak duha a až pak blondýně došlo, že vědro má někde díru, milý Lojzo …  ;) Podezřívala jsem dokonce její souputnice, protože cokoliv Andulce přinesu (oves, seno …), tak ať jsou v jakéliv části třítisícmetrové louky, okamžitě zmerčí, že se něco děje a musí to taky jít okoštovat a ženou se jak splašené  k nám.

No a tady je fotka čtyřdenní Jarušky – krásně se vybarvil její strakatý kabátek :)

Holky mají sněm u pařezu;)

Bětuška (8 dní) a Miluška (18 dní) – Miluš nám už světlá ;) 

Klárka: „Kájo, ty na tom  nočníku děláš jenom blbiny ;)“

Před chvílí mi na našem Baby Café vyšel článek – takový souhrn pocitů z porodů jehňátek, ale nejen o tom …

O rození i umírání, o smutku i radosti, o jaru …