Klárčin blog

Dnes je teda zvláštní den.

Ráno jsem byla doslova nabitá energií, to trvalo až do odpoledního spánku dětí.

Dřív – jsem odpočívala. A i na BC diskuzích jsem vždycky razila heslo: Spí ti dítě? Odpočívej taky:) Domácí práce a co bylo třeba kolem jsem vždycky zvládala při dětech, jejich spánek byl okamžik, kdy jsem si uvařila kafe a hodinu nejmíň prostě NIC nedělala.

Dneska?

Když spí, je to jediná doba, kdy můžu z domu a dohánět, co prostě nestíhám. Zuzi se vrací ze školy později, nedávno ještě byla tma (teď už to bude jen lepší) – a tak už několik týdnů, vlastně už několik měsíců místo odpočinku letím k ovcím, uklízím co je třeba na zahradě, teď jak slezl sníh, tak všechno, co milosrdně přikryl, dost nehezky odhlalil a že je tu práce.

Navíc se tak zase nahrnuly mírně katastrofické věci – spadlý hlavní elektrický kabel (máme obouchaný dům a kabel tu je prostě jen tak – já nevím proč, prostě tu tak visí a divně), voda, která se drží v jakémsi příkopu u domu, který Milda vyhloubil a měl s ním jistě nějaké plány, jenže – ten příkop je hned u zdi a sklepa, kde máme brambory a řepu. Navíc ta část domu je nepodřezaná – no nebudu se rozepisovat víc, ale co s tím mám dělat, netuším.

Mohla bych pokračovat, ale radši nebudu.

Náš dům mám hrozně ráda, místo, kde stojí… skály, potok, louky … celých skoro osm let tu žiju s tím, že není krásnějšího místa na světě.

Jenže já jsem unavená.

To co dřív zvládaly ruce mého muže, moje neumí.

Není důvod si to nepřiznat.

Jenže mnohem víc mě děsí, že tím, že odešel, něco se strašně moc změnilo.

Něco se stalo s naším domem.

Už se v něm necítím tak bezpečně, už není tím útočištěm, kterým byl. Když si něco vymyslí a já to nakonec zvládnu vyřešit, jasně, jsem pyšná, že jsem to zvládla, ale … je toho moc. Brečím tu, když to píšu, protože vůbec nevím, co s těmi pocity dál.

Třeba to budu zítra vnímat jinak. Ale dnes je mi smutno. Protože domov už není tím čím býval. Vždycky jsem si myslela, že náš dům je to podstatné, že jsme tu šťastní, protože jsme ho s láskou vybírali a narodili se nám do něj tři děti. 

Jenže domov byl Milda, já a děti. A teď jsem tu jen já a děti a je to čím dál těžší. Nevím … nevím, co bude dál. Nedovedu si představit přestěhovat se a žít v bytě, to prostě ne. 

Vím, že zítra budu zase spíš optimistka, vím, že si můžu říct o pomoc, vím, že na opravy mám a budu mít, ale … asi bych potřebovala nějak dobít. Nebo si přiznat, že jsem se v sobě zmýlila … ? 

Jsme doma, zánět spojivek už mají pro jistotu všichni prcci – takže co se tak dá dělat. Hrajou si, zlobí, momentálně staví domeček ze všech dek, co tu maj.

Při hledání fotky do minulého článku jsem našla tu ze stříhání vloni.

Pohled na kluky rozhodl – hára dolů:)

Takže fotka na dnešní Projekt je jasná :) Davča stříhání nesl statečně, snad poprvé ani vevykvíknul – zato Karel se vyznamenal, celou dobu lamentoval a jak je vidět podle fotky, ani po vykoupání ho to nepřešlo, prostě máma ho naštvala ;)

Zimní hříva shozena ;) Takhle se po našem taky vítá jaro :)

Už jsem to tu jednou psala, v náznaku.

Přemýšlela jsem nad tím nedávno a dneska mi k napsání nakopnul článek o antidepresivech na Postižených dětech u Žlababy.

Každý den to cítím, každý den to zažívám. Než zemřel muž, bylo to tak intenzivní, ochromovalo mě to hrozně moc a noci byli nesnesitelné. I když mi hodně pomáhala rodina, vypovídání se jak Mildovi, tak tady na blogu, stejně mi pořád stál v patách.

Strach, strašně velký strach o Klárku. O každý den s ní, hra o čas, v podvědomí TO tam pořád bylo. 

Brečela jsem i při znělce Země Pohádek z DVD, když jsem jí převlíkala do nočního bodýčka (nemůže mít pyžámko, hodně se potí). 

Brečela jsem určitě desetkrát denně a v noci třeba i hodinu. Nikdo to nevěděl. Denního pláče jsem si kolikrát nevšimla ani já, dokud jsem nezjistila, že se mi chce smrkat nebo že si musím utřít oči, abych viděla.  

Přesto jsem třeba po minutě mohla zase fungovat, a v pohodě, určitě jsem tím dětem neubližovala, myslím, že si málokdo někdo něčeho všiml. Jen jsem potřebovala upustit ventil. Ten strach o ní, ten pocit, že máte holčičku, nejdřív dvouletou, pak tříletou, u které prostě nevíte, co bude dál – a pak si čtete prognozy a vidíte na jejím tělíčku známky toho, jak se nehýbá, bojíte se každého zakašlání … ten strach byl jako neviditelný nafukovací balonek v mé duši. Pomohlo jen upustit pláčem, tak nějak vevnitř se pro tu chviličku zhroutit, dovolit mu, aby mě ochromil, aby se vypustil a pak se zase mohlo jít dál do dalšího naplnění.

Pak zemřel Milda.

Když přešel největší šok, že mně … nám … umřel někdo úplně jiný, než o koho jsem se tolik bála, že prostě klidně osud udělá čáru, vyměří čas a nečekaně odejde ten, u koho byste to prostě nečekali – navíc vaše druhá polovička,  něco se ve mně zlomilo.

O Klárku se bojím pořád. Ale jinak.

Už nebrečím. 

To už musí být, abych brečela, to už musí být hodně silná emoce, aby mě to rozhodilo, aby se vůbec stalo, že ten balonek ve mně se začal nafukovat.

Přemýšlím, jestli jsem tak chladná nebo co se to stalo. Přemýšlím, jestli to není milosrdné otupění, abych mohla dál fungovat, když jsem na děti sama – i na Klárčinu nemoc a všechno co přijde. Přemýšlím, jestli to je dobře nebo jestli je to špatně. Já nevím.

Každopádně bez nafouknutého balonku se mi líp žije. I když ani dřív jsem nedělala mezi dětmi rozdíly, nikdy nebyla Klárka opečovávaná princezna na hrášku nebo jsem se aspoň podvědomě snažila, aby to tak nebylo – dneska vím, že už se do toho nemusím nutit, ani podvědomě, ani vědomě.

Kolikrát mě zarazí, proč se na nás lidi dívaj, proč se někdo zeptá, proč je na vozíčku, její nemoc se stala prostě naší součástí a já už neřeším, jak bude postupovat a co budeme dělat, až jí zeslábnou ručičky úplně a co až hlavička … Prostě nějak bude. 

Nějak bylo a nějak bude. 

Na co se trápit předem. Život nám ukázal, že všechno trápení se předem je nesmysl. Protože se klidně může stát něco horšího než se bojíte anebo se taky nemusí stát vůbec nic. 

Dnes ráno, když jsem byla ještě v županu zkontrolovat ovečky, jestli se nerodilo a vzduch voněl ránem a skorojarem – úplně jsem cítila radost ze života a z nového dne, který přišel. Nevím, jestli na jeho konci budu šťastná nebo ne, to vědět nemůžu. Jsem šťastná, že právě teď je fajn.

Přeju i vám krásný druhý březnový den – a jdu vykapat oči i tomu nejmenšímu, by asi byl zázrak, kdyby se to jemu vyhnulo, v té naší smečce ;)

.............­.............­.............­.............­.............­. 

PS: Článek a fotka, o kterých se mluví v komentářích : Za ruku … 

Asi nemusím říkat, proč jsem tak ráda, že už skoro dva roky mám tenhle blog …