Jak odchází strach

2 Březen 2010

V kategorii Denní deníčky |

Už jsem to tu jednou psala, v náznaku.

Přemýšlela jsem nad tím nedávno a dneska mi k napsání nakopnul článek o antidepresivech na Postižených dětech u Žlababy.

Každý den to cítím, každý den to zažívám. Než zemřel muž, bylo to tak intenzivní, ochromovalo mě to hrozně moc a noci byli nesnesitelné. I když mi hodně pomáhala rodina, vypovídání se jak Mildovi, tak tady na blogu, stejně mi pořád stál v patách.

Strach, strašně velký strach o Klárku. O každý den s ní, hra o čas, v podvědomí TO tam pořád bylo.

Brečela jsem i při znělce Země Pohádek z DVD, když jsem jí převlíkala do nočního bodýčka (nemůže mít pyžámko, hodně se potí).

Brečela jsem určitě desetkrát denně a v noci třeba i hodinu. Nikdo to nevěděl. Denního pláče jsem si kolikrát nevšimla ani já, dokud jsem nezjistila, že se mi chce smrkat nebo že si musím utřít oči, abych viděla.

Přesto jsem třeba po minutě mohla zase fungovat, a v pohodě, určitě jsem tím dětem neubližovala, myslím, že si málokdo někdo něčeho všiml. Jen jsem potřebovala upustit ventil. Ten strach o ní, ten pocit, že máte holčičku, nejdřív dvouletou, pak tříletou, u které prostě nevíte, co bude dál – a pak si čtete prognozy a vidíte na jejím tělíčku známky toho, jak se nehýbá, bojíte se každého zakašlání … ten strach byl jako neviditelný nafukovací balonek v mé duši. Pomohlo jen upustit pláčem, tak nějak vevnitř se pro tu chviličku zhroutit, dovolit mu, aby mě ochromil, aby se vypustil a pak se zase mohlo jít dál do dalšího naplnění.

Pak zemřel Milda.

Když přešel největší šok, že mně … nám … umřel někdo úplně jiný, než o koho jsem se tolik bála, že prostě klidně osud udělá čáru, vyměří čas a nečekaně odejde ten, u koho byste to prostě nečekali – navíc vaše druhá polovička, něco se ve mně zlomilo.

O Klárku se bojím pořád. Ale jinak.

Už nebrečím.

To už musí být, abych brečela, to už musí být hodně silná emoce, aby mě to rozhodilo, aby se vůbec stalo, že ten balonek ve mně se začal nafukovat.

Přemýšlím, jestli jsem tak chladná nebo co se to stalo. Přemýšlím, jestli to není milosrdné otupění, abych mohla dál fungovat, když jsem na děti sama – i na Klárčinu nemoc a všechno co přijde. Přemýšlím, jestli to je dobře nebo jestli je to špatně. Já nevím.

Každopádně bez nafouknutého balonku se mi líp žije. I když ani dřív jsem nedělala mezi dětmi rozdíly, nikdy nebyla Klárka opečovávaná princezna na hrášku nebo jsem se aspoň podvědomě snažila, aby to tak nebylo – dneska vím, že už se do toho nemusím nutit, ani podvědomě, ani vědomě.

Kolikrát mě zarazí, proč se na nás lidi dívaj, proč se někdo zeptá, proč je na vozíčku, její nemoc se stala prostě naší součástí a já už neřeším, jak bude postupovat a co budeme dělat, až jí zeslábnou ručičky úplně a co až hlavička … Prostě nějak bude.

Nějak bylo a nějak bude.

Na co se trápit předem. Život nám ukázal, že všechno trápení se předem je nesmysl. Protože se klidně může stát něco horšího než se bojíte anebo se taky nemusí stát vůbec nic.

Dnes ráno, když jsem byla ještě v županu zkontrolovat ovečky, jestli se nerodilo a vzduch voněl ránem a skorojarem – úplně jsem cítila radost ze života a z nového dne, který přišel. Nevím, jestli na jeho konci budu šťastná nebo ne, to vědět nemůžu. Jsem šťastná, že právě teď je fajn.

Přeju i vám krásný druhý březnový den – a jdu vykapat oči i tomu nejmenšímu, by asi byl zázrak, kdyby se to jemu vyhnulo, v té naší smečce ;)

..................................................................

PS: Článek a fotka, o kterých se mluví v komentářích : Za ruku …

Asi nemusím říkat, proč jsem tak ráda, že už skoro dva roky mám tenhle blog …

Tento článek byl vložen 2. Březen, 2010 v 7.57 a je zařazen v kategorii Denní deníčky. Komentáře k tomuto článku můžete sledovat pomocí RSS 2.0. Můžete jej komentovat, nebo na něj odkazovat z vaší stránky.

Březen 2010
P	Ú	S	Č	P	S	N
« Úno		Dub »
1	2	3	4	5	6	7
8	9	10	11	12	13	14
15	16	17	18	19	20	21
22	23	24	25	26	27	28
29	30	31

Březen 2010

« Úno

Dub »

1 2. Březen, 2010, zidule:

Díky za krásné dobré ráno:-)

Brzy se zotavte!!!!!

Vloženo 2. Březen, 2010 v 8.26

2 2. Březen, 2010, M:

Krásný téma, krásně napsáno, děkuji za to, že jsem si něco takového mohla přečíst. Tohle je nejspíš to, o čem jsme tu psaly, proč chodíme na tvůj blog. Pro tu sílu, ketrá z něj čiší, pro poučení a proto, že nás učí přemýšlet a radovat se z maličkostí. Přeji ti ze srdce, ať jsi šťastná i ve chvíli, kdy dnešní den bude končit.

Vloženo 2. Březen, 2010 v 8.38

3 2. Březen, 2010, Lucka73:

Jsem ráda, že ten každodenní strach není tak velikej. Jsem fakt ráda, že je o kousek líp, co se tohodle týče.
Možná je to přetlučený tou bolestí, že s tebou Milda nemůže být…
Možná tím, že víš, že „tam“ nebude „sama“ – i když reálně na „tam“ a „sama“ nevěříš (nebo ne tak úplně…)

Já vím, že jsou chvíle, kdy ti je zatraceně zle, ale jsem ráda, že jsou i ty chvíle, kdy je prostě dobře…

Vloženo 2. Březen, 2010 v 8.45

4 2. Březen, 2010, Diny:

Lucko, ano.

Nemohla jsem tuhle myšlenku pustit první a do článku, i když podvědomě jí samozřejmě v hlavě mám.

A kdo nás čte a viděl fotku z článku Za ruku – tak pochopí.

Není to morbidní, jak by se mohl někdo domýšlet. Je to prostě o tom, že až to jednou nastane (a ve chvíli upřímnosti mi prostě nepomáhaj řeči: neřeš to, najde se lék … to jsou prostě řeči a plané utěšování v dnešní době, lék prostě není a jen tak nebude) – tak TAM, ve které nevěřím?, je už Klárky táta. Ona nepůjde do neznáma, na naší holčičku tam prostě čeká její tatínek a já doufám, že tam má hodně jiné práce a jen tak to nebude.

Je to z dálky strašně smutné, ale pro mě uklidňující.

Jako hodně lidí nepochopilo článek Tabu, tak jich věřím hodně nepochopí, co můžu cítit právě teď.

Jenže mě to je už tak nějak jedno. Prostě to tak je a pro každodenní život úlevné. A co mi pomáhá – to je dobré.

Vloženo 2. Březen, 2010 v 8.51

5 2. Březen, 2010, simonecka2007:

Ahoj Diny, cítim, že dozrievaš každým dňom a nám pomáhaš dozrievať spolu s Tebou vo veciach, ktoré našťastie mnohé z nás nemusia zažiť na vlastnej koži. Život Ťa asi na Mildovu smrť pripravil cez utrpenie Tvojej dcérky. Držím prsty, aby si kažadým dňom bola silnejšia, aby si každý deň našla zmysel života, aby si nám vždy bola akýmsi vzorom ako žiť a lietať, aj keď len s jednym krídlom. Prajem krásny deň a skoré uzdravenie.

Vloženo 2. Březen, 2010 v 9.06

6 2. Březen, 2010, Diny:

Simonečko – a možná i naopak. Možná to je vzájemné, já nevím. Nemusím psát, že bych se obešla bez obojeho. Prostě se nám to stalo.

Prohlížela jsem si blog zpátky, jsem tak ráda za to jeho psaní … po dlouhé době jsem viděla fotky, které jsem ani netušila, že mám.

Mimojiné ostříhaných kluků, takže jdu najít strojek a Kájovo hároš vezme za své ;) Jestli mi nezdrhne teda:)) A Davídkovo taky.

Vloženo 2. Březen, 2010 v 9.16

7 2. Březen, 2010, petra:

díky. za článek. za upřímnost. za sílu.
a za připomenutí, že i vítek by snesl ostříhat

Vloženo 2. Březen, 2010 v 9.31

8 2. Březen, 2010, Lucka73:

Pro mě byl ten článek smutnobolavej už tenkrát… Protože jsem věděla, že moje děti už tátu za ruku nikdy nevezmou. Že králící to nikdy nezažijou.

Jak moc si s vámi osud zahrál. Je mi to tak strašně moc líto.....

Vloženo 2. Březen, 2010 v 9.35

9 2. Březen, 2010, Housenka:

Těžko se hledají slova na nějaký komentář. Moc bych vám přála, aby se našel lék, abys to nemusela řešit, ale asi jsi v obraze, jaké šance na něco takového jsou. Člověk si musí užít každého dne s našimi dětmi, ať jsou zdravé nebo postižené, někdy stačí vteřina a je všechno jinak i u zdravého, náhlá nemoc, úraz, nehoda. Takže nemá cenu moc přemýšlet do budoucna a plakat nad tím, co bude, až bude(i když myšlenka se určitě vetře) a člověk by se měl radovat se z každého okamžiku, kdy jsou naše děti v pohodě.

Vloženo 2. Březen, 2010 v 9.37

10 2. Březen, 2010, Pavla:

Diny..krásně napsaný..tolik pravdy v tom je.

Vloženo 2. Březen, 2010 v 9.42

11 2. Březen, 2010, Pawli:

Diny,
Chápu přesně jak to myslíš když píšeš že na Klárku čeká Milda.
Doufám že se ještě hodně načeká a až jednou ten čas přijde nebude tam sama.

Vloženo 2. Březen, 2010 v 10.07

12 2. Březen, 2010, cirikavi:

Diny, moc se mi líbí jak postupně přicházíš na spoustu věcí, které dokáží „usnadnit“ ten každodenní život, který se nám odehrává hlavně v myšlenkách. Mám jednu výbornou zkušenost s jednou větou, která mi hodně pomáhá ve všech náročných situacích… „budu to řešit až to nastane“

tohle mně vždycky hned postaví do reality – teď a tady – (viz pokojný bojovník :) ) a můžu dál fungovat.

A taky je úžasná tahle věta od Dalajlámy:
„Když má problém řešení, není třeba si dělat starosti. Když je nemá, starosti nepomůžou "

Vloženo 2. Březen, 2010 v 10.13

13 2. Březen, 2010, Adka:

Diny, dlouho jsem nepsala… Čtu všechno.. Dáváš mi každý den tolik. Díky. Jsem šťastná za tvou radost z nového dne, jsem ráda, že se už tolik nebojíš, že prostě funguješ. Jsi neuvěřitelná.

Vloženo 2. Březen, 2010 v 10.17

14 2. Březen, 2010, Martin:

Milá Diny,
opět moc pěkně napsané, jsi obdivuhodná!
Martin

PS: Trochu si listuju v knížce Strach, obavy a jejich překonávání (Lucien Auger) a jen to potvrzuje to, co si o strachu už nějakou dobu myslím. Strach i obavy jsou sice docela dobré varovné sigály, ale nechat se jimi deptat nás jen ještě víc vysiluje. Já vím, ono se to moc hezky řekne, ale v životě je to složitejší. Já se taky poměrně často s něčím nejprve chvíli trápím a mám obavy, ale pak si stejně jako Ty řeknu: Nějak bylo a nějak bude.

V podstatě si zřejmě nejvíc přeju jediné, abych tady byl tak dlouho, jak dlouho mě kluci budou potřebovat.

Vloženo 2. Březen, 2010 v 10.29

15 2. Březen, 2010, paula:

Milá Diny, krásný článek. Vůbec né chlad, naopak cituplnost, upřímnost, realita…Je moc dobře, že je vám dneska fajn – přeji co nejvíc takových dní, takových „teď“…
P.S. Malé pacičky v našich dlaních – to je jedno z NEJ…

Vloženo 2. Březen, 2010 v 10.56

16 2. Březen, 2010, Andrea:

Diny,
Tvoje články mě prostě vždycky dostanou, jsem ráda, že je můžu číst a že Tě od psaní neodradily nějaké negativní reakce okolí.
Děkuji…děkuji, za to, že jsem si díky Tobě uvědomila spoustu věcí, že mě Tvá slova hodněkrát vedla k zamyšlení. Přeji co nejvíce jarně vonících dnů.

Vloženo 2. Březen, 2010 v 10.57

17 2. Březen, 2010, Blanka:

Diny, jsi hrozně moc statečná, ale to už ti tady každý psal snad tisíckrát. Hrozně ten tvůj postoj obdivuju a moc ti ho přeju. Přeju ti, že jsi našla cestu, jak se s tím vyrovnat. Užívejte si sebe navzájem, jak jen vy to dokážete. Jste super, všichni. Mějte se krásně.

Vloženo 2. Březen, 2010 v 11.22

18 2. Březen, 2010, Iva:

DINY, Za ruku mám v živé paměti, dojalo mě to už tenkrát… Změnu tvého postoje chápu a přeju marůdkům brzké uzdravení.

Vloženo 2. Březen, 2010 v 11.25

19 2. Březen, 2010, Iva:

Milá Diny,
ani nevíš ,jak moc Ti rozumím…Srovnávat s tebou nemohu, ale přece. Měla jsem nemocného tatínka a naprosto zdravou maminku.V posledních letech jsem se bála toho,že mi taťka odejde,ale stal se opak. Zemřela mamka /rozsáhlý infarkt/.Byla jsem u toho, pomoc, ač okamžitá nebyla k ničemu. A pak najednou ten strach o tátu zmizel a když dva roky po mamce odešel taky, bylo to sice smutný, ale přijala jsem to nějak jinak,jakoby klidněji.Možná to zní blbě, ale neumím to moc popsat.Prostě ti chci říct, že ti rozumím a děkuju, že píšeš.Chodím k tobě často čerpat sílu.A tu přeju i zobě.Hezký jaro Iva

Vloženo 2. Březen, 2010 v 11.33

20 2. Březen, 2010, Míša:

Moc pěkně napsané!A pravdivé.Nějak bylo,nějak bude.A užívat si toho,že právě v této chvíli je moc fajn.
A netrápit se dopředu.

Vloženo 2. Březen, 2010 v 12.01

21 2. Březen, 2010, JaninkaD:

Ach Diny to je krásně napsaný. Myslím, že tě chápu.
Fotku z článku Za ruku si pamatuju, mám jí uloženou hluboko v paměti. Stejně jako Lucčinu Táta je doma…
Holky moje zlatý je mi moc líto jaký karty vám osud rozdal, a moc se obdivuju tomu, jakou partii s nimmi dokážete hrát.
Jana!

Vloženo 2. Březen, 2010 v 12.17

22 2. Březen, 2010, kistka:

Dinuško díky......,
jsi tak silná a umíš to předat dál.....

Vloženo 2. Březen, 2010 v 12.33

23 2. Březen, 2010, Zdeňka:

I já jsem si, Diny, tu fotku vybavila okamžitě, aniž bych si pamatovala článek nebo jeho titulek… Asi jsem v životě neviděla větší „za ruku“
P

Vloženo 2. Březen, 2010 v 14.17

24 2. Březen, 2010, Cherry:

Diny, krásně jsi to napsala a určitě ti rozumím. Jsi hrozně silná ženská, že se s tím takhle pereš. A je určitě moc dobře, že jsi se nad to takhle „povznesla“. Jen si moc přeju, aby tam měl Milda ještě moře let hodně práce …

Vloženo 2. Březen, 2010 v 14.37

25 2. Březen, 2010, hataika:

Diny,mám všechny tři děti zdravé a stejně jsem měla etapu života,kdy jsem měla tak neskutečný strach ,až panický, o ně.Ale protože jsem se bála,abych nakonec svým strachem neovlivnila je samotné,tak jsem na sobě musela opravdu zapracovat.A pracuju stále…a to bát se dopředu co všechno se vlastně může stát,tak to mi zničilo hodně nocí,ale s tím se asi člověk narodí.Někdo má povahu flegmatika,někdo je vyloženě nespolehlivý,jiný je zodpovědný až moc,prostě učím se žít se svým strachem o děti,o manžela.

Vloženo 2. Březen, 2010 v 14.58

26 2. Březen, 2010, sally:

Diny, já myslím, že největší strach má člověk z neznámého… a z představ co by, kdyby… a ty jsi teď zažila, že i to nejstrašidelnější (smrt blízkého) se dá přežít.

Jedna z mých oblíbených knížek je Sever proti Jihu (Gone With the Wind) – je tam taky pasáž o strachu… kdy babička Fontaine říká Scarlett něco v tom smyslu „ty už jsi přestala mít strach, tobě se už všechno stalo“ – a já vidím tu podobnost… Scarlett zvládla všechno možný s představou, že až se dostane DOMŮ, tak tam bude máma, která jí pomůže, utěší, kde si odpočine a nabere sil… a přijde domů a člověk od kterého čekala oporu prostě NENÍ. A ona se musí sebrat a postarat se o všechny, protože najednou ví, že je na to sama a že jí nikdo nepomůže.
To je podle mě ten moment kdy se láme chleba i osobnosti – někoho to zlomí totálně – a někdo se sebere a jde. Jde nakrmit ovce, očesat bavlnu, ustlat postele, postarat se o bláznivého otce, zacvičit s nemocným dítětem…

… možná proto tolik lidí čte příběh Scarlett a možná proto tolik lidí čte tenhle blog… proto, že se sami bojí, že se jim zhroutí svět, bojí se toho neznámého, toho že neví, odkud přijde ta rána – a bojí se, že v takovém případě neobstojí – a z příběhu lidí, kteří to zvládli, čerpají naději… a třeba se pak i trošku míň bojí.

Vloženo 2. Březen, 2010 v 17.10

27 2. Březen, 2010, Tereza:

Krásně napsané. Jsi silná ženská. Máš krásné dětičky.

Vloženo 2. Březen, 2010 v 22.23

28 3. Březen, 2010, Pisarka:

Je dobře, že jsi se alespoň toho úporného strachu zbavila. Bylo to za cenu, kterou by jsi nikdy nebyla ochotná dát, jenže tohle prostě neovlivníš. Píšeš ohromně silně a díky tomu oslovuješ tolik lidí. Protože se nebojíš napsat, co tě trápí a jak to prožíváš.

Vloženo 3. Březen, 2010 v 10.21

29 3. Březen, 2010, Micina:

Diny, jedna paní doktorka, ke které občas zajdu si popovídat říká, že všechno, co se nám stane má nějaký smysl, něco nám to mělo říci, ukázat, upozornit, posunout…Vždy se máme zamyslet, proč se nám to stalo a já myslím, že Ty jsi tomu přišla přesně na kloub…To, že odešla tvá druhá polovina JÁ tě posunulo tam, že už se nebojíš o Klárku, že už její nemoc neřešíš a netrápíš se kvůli ní tolik…Je hrozné, že muselo přijít něco tak smutného, ale asi to tak mělo být a ty teď jdeš životem dál a umíš se radovat jen tak z vůně přicházejícího jara !!! neskutečně statečná ženská jseš !!!

P.S. Nejsi v tom sama, mne se stalo něco podobného, aby mi došlo, že nemám řešit věci, co nezměním a mám začít řešit věci, které změním
ale ta daň byla vysoká…na můj vkus až moc ........

Vloženo 3. Březen, 2010 v 14.21