<!–texy–>Diny, jedna paní doktorka, ke které občas zajdu si popovídat říká, že všechno, co se nám stane má nějaký smysl, něco nám to mělo říci, ukázat, upozornit, posunout….Vždy se máme zamyslet, proč se nám to stalo a já myslím, že Ty jsi tomu přišla přesně na kloub…To, že odešla tvá druhá polovina JÁ tě posunulo tam, že už se nebojíš o Klárku, že už její nemoc neřešíš a netrápíš se kvůli ní tolik…Je hrozné, že muselo přijít něco tak smutného, ale asi to tak mělo být a ty teď jdeš životem dál a umíš se radovat jen tak z vůně přicházejícího jara !!! neskutečně statečná ženská jseš !!!

P.S. Nejsi v tom sama, mne se stalo něco podobného, aby mi došlo, že nemám řešit věci, co nezměním a mám začít řešit věci, které změním
ale ta daň byla vysoká…na můj vkus až moc ……..

<!–texy–>Krásně napsané. Jsi silná ženská. Máš krásné dětičky.

<!–texy–>Diny, já myslím, že největší strach má člověk z neznámého…. a z představ co by, kdyby…. a ty jsi teď zažila, že i to nejstrašidelnější (smrt blízkého) se dá přežít.

Jedna z mých oblíbených knížek je Sever proti Jihu (Gone With the Wind) - je tam taky pasáž o strachu… kdy babička Fontaine říká Scarlett něco v tom smyslu “ty už jsi přestala mít strach, tobě se už všechno stalo” - a já vidím tu podobnost… Scarlett zvládla všechno možný s představou, že až se dostane DOMŮ, tak tam bude máma, která jí pomůže, utěší, kde si odpočine a nabere sil… a přijde domů a člověk od kterého čekala oporu prostě NENÍ. A ona se musí sebrat a postarat se o všechny, protože najednou ví, že je na to sama a že jí nikdo nepomůže.
To je podle mě ten moment kdy se láme chleba i osobnosti - někoho to zlomí totálně - a někdo se sebere a jde. Jde nakrmit ovce, očesat bavlnu, ustlat postele, postarat se o bláznivého otce, zacvičit s nemocným dítětem…

… možná proto tolik lidí čte příběh Scarlett a možná proto tolik lidí čte tenhle blog… proto, že se sami bojí, že se jim zhroutí svět, bojí se toho neznámého, toho že neví, odkud přijde ta rána - a bojí se, že v takovém případě neobstojí - a z příběhu lidí, kteří to zvládli, čerpají naději… a třeba se pak i trošku míň bojí.

<!–texy–>Diny,mám všechny tři děti zdravé a stejně jsem měla etapu života,kdy jsem měla tak neskutečný strach ,až panický, o ně.Ale protože jsem se bála,abych nakonec svým strachem neovlivnila je samotné,tak jsem na sobě musela opravdu zapracovat.A pracuju stále…a to bát se dopředu co všechno se vlastně může stát,tak to mi zničilo hodně nocí,ale s tím se asi člověk narodí.Někdo má povahu flegmatika,někdo je vyloženě nespolehlivý,jiný je zodpovědný až moc,prostě učím se žít se svým strachem o děti,o manžela.

<!–texy–>Diny, krásně jsi to napsala a určitě ti rozumím. Jsi hrozně silná ženská, že se s tím takhle pereš. A je určitě moc dobře, že jsi se nad to takhle “povznesla”. Jen si moc přeju, aby tam měl Milda ještě moře let hodně práce …

<!–texy–>I já jsem si, Diny, tu fotku vybavila okamžitě, aniž bych si pamatovala článek nebo jeho titulek…. Asi jsem v životě neviděla větší “za ruku”
P

<!–texy–>Dinuško díky……,
jsi tak silná a umíš to předat dál…..

<!–texy–>Ach Diny to je krásně napsaný. Myslím, že tě chápu.
Fotku z článku Za ruku si pamatuju, mám jí uloženou hluboko v paměti. Stejně jako Lucčinu Táta je doma…
Holky moje zlatý je mi moc líto jaký karty vám osud rozdal, a moc se obdivuju tomu, jakou partii s nimmi dokážete hrát.
Jana!

<!–texy–>Moc pěkně napsané!A pravdivé.Nějak bylo,nějak bude.A užívat si toho,že právě v této chvíli je moc fajn.
A netrápit se dopředu.

<!–texy–>Milá Diny,
ani nevíš ,jak moc Ti rozumím…Srovnávat s tebou nemohu, ale přece. Měla jsem nemocného tatínka a naprosto zdravou maminku.V posledních letech jsem se bála toho,že mi taťka odejde,ale stal se opak. Zemřela mamka /rozsáhlý infarkt/.Byla jsem u toho, pomoc, ač okamžitá nebyla k ničemu. A pak najednou ten strach o tátu zmizel a když dva roky po mamce odešel taky, bylo to sice smutný, ale přijala jsem to nějak jinak,jakoby klidněji.Možná to zní blbě, ale neumím to moc popsat.Prostě ti chci říct, že ti rozumím a děkuju, že píšeš.Chodím k tobě často čerpat sílu.A tu přeju i zobě.Hezký jaro Iva