Klárčin blog

About me / O mně

Víkendové brigády

4 Březen 2010

Víkendové brigády

V kategorii Denní deníčky |

Protože vaše nabídky osobní pomoci se množí, tak jsem si řekla, že vám odpovím.

Já si toho moc vážím, opravdu … ale víte, ono to dost dobře nejde. 

Asi je nejlepší psát na rovinu, tak napíšu na rovinu:)

Za prvé i když píšu veřejně náš blog, tak jsem v podstatě osoba, která si hodně hlídá takové to soukromí – to osobní soukromí. Vím, že to asi vypadá legračně, v kontextu s blogem, nakukuje vás k nám denně tolik – a já pak napíšu tohle.

Jenže to je prostě něco jiného.

Dost se bojím, že mě nepochopíte, ale věřte mi – opravdu si cením podaných rukou, připravených tuhle něco odvozit, tuhle poklidit … ale já nevyužívám ani zdaleka nabídek lidí odtud ze vsi nebo blízkých příbuzných. Nedokážu to asi pořádně vysvětlit a tak si klidně řekněte, že ať si pak nestěžuju.

No jo no, ale kde jinde bych si mohla sem tam povzdychnout, než tady … někdy to prostě udělám a nechci řešení – znáte to, přijde vám muž z práce, a vy mu říkáte, co jste za den udělali a že jste unavení a tak … a jste rádi, že vás vyslechne. Jakmile začne navrhovat možná řešení, jak si ulevit (paní na úklid, já nevím co teď zrovna vymyslet), tak ho zarazíte, že tohle slyšet nechcete, že se chcete jen VYPO – vypovídat :)  Nejde o to, najít řešení, ale prostě vypustit páru z toho dne.

Tak to vnímám také. Jenže já to tu nemám komu říct. Nemůžu přece dětem říkat, že jsem z nich unavená. Nemůžu na ně valit své pocity. Tak to píšu sem, chvíli po vypsání se mi uleví – a vy jste pak tak hodní, že navrhujete brigády a tak:)

Navíc mě vlastně snad ani ta práce nevadí – jako bych spíš uvítala pohlídat děti – ale to zase nespraví víkend s vlastně neznámými lidmi. David je introvert, jen tak k sobě nikoho nepustí, Klárka – tam si prostě kolikrát netroufají ani kamarádky, co nás znají a ví … a Kája je prcek. Momentálně se silnou závislostí na mamince.

Takže tady je řešení jen to, že tu třeba budou babičky anebo že si zvyknou na tu hlídací kamarádku, kterou mám v plánu od příštího týdne sem tam tady mít.

Nejvíc jsem unavená právě z toho plánování. Kdy, co, jak – co s dětma, když spí, a jsem na zahradě, tak celou dobu jsem stejně s myšlenkama u nich, s nima se nic dělat nedá. Klárce vozík po zahradě pořádně jak je to tam teď po zimě, nejezdí, to se musí vyřešit – navíc právě teď jsou nemocní.

Doufám, že se nikoho nedotknu. Pomáháte mi tím, že jste tady. Že mi sem píšete, že sem chodíte, že nám držíte palce. Že mě necháte VYPO :)

Ostatní se nějak zvládne. Už včera bylo líp – v to úterý, kdy jsem psala článek Domov, prostě bylo po delší době zase hůř. A ono ještě kolikrát bude. Nezastírám, že jsem i unavená z přípravy rekonstrukcí, sedím tu nad plány a čučím do toho, já nejsem typ, co ho baví vybírat dlaždičky, co si maluje plánky, jak to tu bude vypadat. Já tu chci žít v bezpečí, aby byla v pořádku elektřina, nepotřebuju žádný luxus, když podlaha, tak aby vydržela jezdění vozíku – mě by snad vyhovoval v tomhle komunismus:)) Jeden druh a máš to:)))

Neumím sama vybírat, ještě tak knížky. Ale když mi někdo řekne Vestavěná skříň, je mi špatně, kolik druhů je. Když truhlář ukázal vzorník dveří do sklepa, řekla jsem mu, ať to vybere podle parapetů a oken, co máme v domě – ani náhodou bych nepoznala na těch pidikousíčkách ve vzorkovníku, který je stejný.

Když jsme na to byli dva, tak to bylo jiné. I o tomhle byl ten článek. Navíc jsme si vždycky všechno tisíckrát rozmýšleli, až jsme nakonec zjistili, že tu věc nepotřebujeme:))) A třeba kamna vybíral Milda rok. Prostě tohle byla jeho práce. A jsme zase tam, kde jsme byli.

Takže ještě jednou, opravdu děkuju, ale víkendové brigády by nic neřešili. Navíc jsem ještě nenapsala, že kolem domu když už a není to odborná práce, si všechno dělám ráda sama – než bych to vysvětlila co chci a tak … takže mě už můžete rovnou poslat do háje :)) Já vím :)))        

Tento článek byl vložen 4. Březen, 2010 v 6.49 a je zařazen v kategorii Denní deníčky. Komentáře k tomuto článku můžete sledovat pomocí RSS 2.0. Můžete jej komentovat, nebo na něj odkazovat z vaší stránky.

20 komentářů k “Víkendové brigády”

  1. 1 4. Březen, 2010, Eva:

    Ahoj Diny
    myslím že to tady všechny pochopíme. Snad. Já tě chápu něco jiného je se VYPO vlastně převážně cizím lidem a něco jiného je si je pustit domů. Přeci jen návštěvnost kolem 3000denně tvého blogu je dost, a každého znát osobně nemůžeš. Tak se VYPO a mě tě vyslechnem a stejně Ti ty rady dáme :-)). Eva

  2. 2 4. Březen, 2010, jaru:

    Diny, úplně chápu jak to myslíš…a myslím, že ostatní to taky pochopí. mě taky už kolikrát napadlo, že bych prostě nejradši se k Vám rozjela a prostě s něčím pomohla, ale je jasný, že pro Tebe by to bylo težký, jen tak někoho cizího pusit domů, navíc třeba k dětem. Neboj, tohle vysvětlení, který jsi dala snad nemůže nikoho pobouřit…Stejně jsi dobrá!

  3. 3 4. Březen, 2010, Gábina:

    V háji je hezky :-), zvlášť když svítí sluníčko :-)
    Je to pochopitelný. Tady na blogu nás sice pouštíš až k vám do kuchyně, ale zároveň tomu dáváš určité mantinely. Ta „osobní – fyzická“ pomoc je už vážně něco jiného. Myslím, že tam už je zapotřebí víc než známost přes internet. Nevím jak správně to vyjádřit. Asi bych s tím měla stejný problém jako ty, no a děti … nevím jak by se s tím popasovaly.
    Ale víš co? Myslím, že bude jen dobře, když i nadále budeš blog používat na to „vykecání se“. I dál ti budou chodit nabídky na pomoc a jen ty sama usoudíš, zda je či není vhodné tu kterou využít.
    Jo a článek POPO, DUPO… (že by nové druhy LEGA? ;-) ) to já ani netušila, že tyhle zkratky existují :-)
    Tak vám přeju hezký den a nemoci koukejte zahnat :-)

  4. 4 4. Březen, 2010, Martina:

    Milá Diny, včera jsem taky do komentářů napsala o brigádě a hned potom jsem si říkala, jestli se tě to nějak nedotkne. Měla bych to stejně, stejně doma špačkuju a potom jsem ráda že některé věci dělám sama, ale někdy se to prostě dostane ven. Ten můj kometář byl spíš jako hezká představa – to neznamená že kdybys opravdu pomoc potřebovala, že ti nepomůžu :-). Vím že článek byl o smutných věcech a taky mi u něj smutno bylo, jen jsem ti chtěla ukázat že jsme s tebou a tak. Prostě taky moc nevím jak to vyjádřit a navíc na mě leze jaro, tak jsem nějaká teď optimistická – doufám že mě to brzo nepřejde…
    Tak se omlouvám. Chodím k vám každé ráno a mám to jako minisetkání s moc prima lidmi, nechci narušovat soukromí a všechno moc dobře chápu.
    Přeju vám hezký den

  5. 5 4. Březen, 2010, Renča K.:

    Moc hezký článek, myslím, že každý chápe Vaše pocity a krytí soukromí, i když si vlastně všichni myslíme, že Vás známe :-)
    Protože každý den otvírám Váš blog, čekám, co nového, jak se máte, zda jsou děti zdravé-to Vám přeji ze všeho nejvíc, potom přijde JARO, bude krsáně, sluníčko, děti budou moct být venku s Tebou a půjde všechno aspoň o trošku líp..
    Já jsem už podruhý doma s rukou po té nehodě, v sobotu jsem v Českých Budějovicích prodělala plastiku,vzali mi kůži z nohy, dali na tu otevřenou ránu na ruku, a teď se čeká, jak se to chytí.. prostě díra to byla a je velké riziko, že by se do toho něco dostalo. Snad už budu příští týden moc do práce, doma mi z toho hrabe, nesmím nic dělat, ruku vůbec nenamáhat..
    Mějte se krásně!

  6. 6 4. Březen, 2010, Diny:

    Martino, vůbec se neomlouvej – proto jsem se taky snažila vysvětlit, proč na nabídky pomoci s brigádou a tak nereaguju. Abych nevypadala, že vás nečtu:)

    Optimismu třeba, mně je dneska taky fajn, navíc přijede babička, tak si od haranťat odpočinu:)

  7. 7 4. Březen, 2010, Diny:

    Renčo, ty si teda užíváš:((( Tak moc přeju, ať se packa hojí!!!!!

  8. 8 4. Březen, 2010, lenka:

    Dobré ráno,

    jako každý den u čtení blogu snídám a ani dnes to není jinak.Jen ty komentáře teď flákám:))Ale ty víš že já nejsem psací typ.
    Úplně tě chápu a myslím že každý z nás to tak nějak má.Já i když jsem se dokopala k Popelce(opravdu krásný název,napsaný Baruschkou)tak ji nenechám dělat úplně vše a už ji teď volám míň a míň.
    Už kolikrát jsem ti chtěla napsat že to co prožíváš ty,tak jsou asi běžní pocity vás všech co bohužel chodí ve stejných „botách“.Tchýnka taky často nadává na barabiznu,ale když jsem ji navrhla at jde bydlet k nám do paneláku,věděla jsem hned že řekne že tu barabiznu vlastně miluje.Teď v zimě na ní bylo hodně vidět jak je ze všeho unavená a to je o kousek dál než ty a hlavně k tomu nemá ještě straost o děti.Takže to že ty jsi někdy hoodně unavená,je normální.
    A ty brigády,má tak nějak stejně jako ty.A to ji chtějí pomáhat „vlastní děti“.Oni byli prostě zvyklý celý život na něco a teď ji to tam někdo řídí jinak.Třeba Fanda ji teď aktivně nějak narovnal dřevo a ona mu stejně včera řekla že musí vlézt na půdu a přerovnat to dřevo.A nejhorší je když se do toho motají vlastně další 3 lidi a všichni mají pocit že ji musí pomáhat,ale nedokážou se domluvit.No,ale to jsme už uplně jinde a tím tě nebudu zatěžovat.
    Pěkný slunečný den.

  9. 9 4. Březen, 2010, Gábina:

    Diny, k větě „abych nevypadala, že vás nečtu“ – kolikrát si říkám jak ještě stačíš tak rychle reagovat na komentáře :-) . Já tady mám jenom jednoho cipíska a už mi tahá ruku z klávesnice a cpe mi tam mašinku. Takže ty se třema cipískama a ještě rychlou reakcí … to mi hlava nebere :-)

  10. 10 4. Březen, 2010, Diny:

    Gábi, mě děti u počítače nechávaj v pohodě, ví že tu taky občas pracuju (a nepoznaj rozdíl:))).

    Jinak si ale net dávám za odměnu, už roky. Jdu, něco udělám, obstarám a pak se mrknu, odpovím a zase jdu něco dělat. Navíc píšu všema deseti, takže rychle:) Jo a tři cipísci jsou lepší než jeden, když tu náhodou mám Káju samotného, neudělám NIC :)

  11. 11 4. Březen, 2010, Marbulínek:

    Diny, mám to nastavený jako ty. Když přijdu do obchodu a tam mi předloží 10, ze kterých si mám vybrat, říkám si, že za komunistů tohle bylo jednodušší – když měl člověk štěstí byla jedna věc a nebylo co řešit :0)))

  12. 12 4. Březen, 2010, zidule:

    Diny, doufám, že se neurazíš, ale napadá mě, co takhle využít tvého pomocníka jménem BLOG? Takovou denní návštěvnost nemají ani stránky finančního úřadu, nebo kofoly. Marketingové vyvěsení reklamy na blogu za úplatu, je to běžná věc. Možná, že to nebudeš chtít, ale je to jen moje blesková myšlenka. Možná to tu už padlo a zavrhlo se, tak v tom případě se omlouvám. Tak jen hezký den a málo respektive nula těch těžkých.

  13. 13 4. Březen, 2010, Jita:

    Chápu. I když bych ráda pomohla, ale vím, že sama nemám moc ráda pomoc jiného…

  14. 14 4. Březen, 2010, Hedy:

    Diny, naprosto Tě chápu. Ikdyž, řešili jsme x krát, že je škoda, že jsme u Brna a k vám to máme daleko, že bysme Ti pomohli. Ale naprosto Tě chápu. Dělala jsem au-pair a nechápala, jak může někdo nechat celý den malučenké miminko s „cizí“ ženskou, na úklid mít paní jinou, třeba dobrou, ale cizí… nechat si házet kalhotky do koše s prádlem, nebo do pračky… Mám to podobně. Pomocnou sílu bych brala, ale kam bych ji pustila? :-) Takže dál makám a budu makat „sama“ s klukama!

  15. 15 4. Březen, 2010, Pisarka:

    Ale škoda…mě docela pobavilo, když jsem si představila, že z druhého konce republiky přijdedem k tobě, můj nepraktický nepoužitelný manžel se bude opírat o hrábě, já s břuchem konec šestého měsíce budu sedět na lavičce a pojídat tvé buchty…to bys měla náhodou fantastické pomocníky :-))

  16. 16 4. Březen, 2010, Iva:

    Diny, to je jasný, že to nejde. Překvapilo by mě spíš, kdybys akce Z jako fakt pořádala. Máš naprostou pravdu.

  17. 17 4. Březen, 2010, Katyk:

    Diny, ani nevis, jak te chapu a mas naprostou pravdu. To hlidani je opravdu na nic, to musi jen znama osoba, brigadniceni je spis ta pomoc, kterou bys cas od casu mozna potrebovala, ale vim, jak moc si sama cenim sveho soukromi, sveho casu a dost dobre si nedokazu predstavit, ze by mi prijeli se zahradou pomahat lide, ktere neznam. Takze ano, je to spis pomoc teoreticka, na dalku, ale i tak, je dobre vedet, ze kdyz budes opravdu na dne, muzes si rict a urcite nekdo rad prijede.

  18. 18 4. Březen, 2010, Tereza:

    Napsala jsi to tak,že to musí všichni pochopit.

  19. 19 4. Březen, 2010, hrdlickaa:

    Milá Diny, taky Vám rozumím:-). Navíc, my všichni Vás známe, byť hodně z nás asi jen virtuálně, ale prostě Vás známe, denně chodíme k Vám na návštěvu, víme, co je u Vás nového, známe Vaše radosti i smutky, trápení i štěstí.Potěšíme se, popřemýšlíme, dobijeme baterky, popláčeme si… a já osobně mám pocit, že vás za ten čtvrtrok, co sem chodím nakukovat, znám, těším se na další Vaše psaní u Vás na blogu, na další fotky dětiček…když nejsem u netu, tak si říkám, jak se Vám asi zrovna daří a vždy doufám, že dobře…no abych to zkrátila;-), takže my Vás známe, ale Vy nás neznáte (kromě těch lidiček, co mají to štěstí:-) ), takže je úplně jasné a samozřejmé, že si nepozvete cizí lidi domů. A ještě byste pak po nás musela chodit a předělávat si vše podle svého;-)…no prostě Vám moc dávám za pravdu. Známá paní na hlídání je fajn, určitě to přinese nový vítr do plachet Vám i dětičkám:-). Tak se mějte krásně.Hodně sil a pohlazení pro Vás všechny:-). Zdraví Andrea H.

  20. 20 5. Březen, 2010, JaniF:

    Diny, napsala jsi to pěkně.
    VYPO je velmi důležité a tolik lidí tě tu má rádo, že cítí, že by ti nejraději v okamžicích, kdy je prostě špatný den, nabídla už nějakou hmatatelnou pomoc..
    Věřím, že to není přesně to, co bys chtěla, a napsala jsi to moc pěkně.
    Určitě zvládneš vše, postupně, od toho nejnutnějšího, pomalu, ale jistě..
    My tu na tebe budeme moc myslet!!
    Až příjde definitivně to jaro, bude určitě o něco pěkněji obecně! Už na něj radostně čekám každý den!

Vložit komentář

nahoru »