Klárčin blog

Klárka je v nemocnici, nechali si jí tam.

A mně je smutno.  Protože je tam sama. Protože plakala, když jí brali krev, protože jí není dobře, není s námi.

Ulevilo se mi. Vím, že když nepije, je to průšvih. Vím, že když kašle a je zahleněná, umí jí v  nemocnici pomoct líp než já. Navíc jí k odpoledni začala dost stoupat teplota. Když přičtu toho pneumokoka, nebylo proč váhat. 

A tak se to ve mně střídá a je to docela dobrá schýza.

Tak se nám to pěkně rozjelo.

Včera nám volala naše paní doktorka výsledky stěrů, tak Davídkovi nasadila atb, má spálového bacila. Klárka měla ve stěru pneumokoka. Mám jí pozorovat. A Kája stěry neměl, ale kašle jak tuberák.

Klárka byla ještě včera dobrá, dnes ráno ještě pila, ale teď už to není dobrý. Kašle a dáví se. Nejí a nechce pít. Teď spí.  

Až se vzbudí, tak pojedeme na pohotovost do Nemocnice sv. Jiří. Teď jsem tam volala a radši jí chtějí vidět. Když na tom bude dobře, nasadí atb a pojedem domů. Když nebude, zůstane tam. Co už se dá, hlavně že jí pomůžou.

Kupodivu jsem klidná. Kdykoliv dřív bych brečela a panikařila. Je to asi i tím, že tam ležela už dvakrát z toho jednou celý týden bez možnosti návštěv kvůli epidemii chřipky. A zvládla to. 

Lepší, ať se jí uleví co nejdřív, než aby se trápila, slábla a hubla. Navíc se s její diagnozou SMA bojím i toho pneumokoka. Až se uzdraví, budu zvažovat očkování … co je menším zlem … ? 

Beruška moje statečná …

Vy máte strašnou smůlu v životě, ženská …

Tak tohle mi dneska řekla jedna sousedka, když jsem šla z nákupu z našeho konzumu. Děti doma, všichni marůdci – Zuzce se pomalu ani nechtělo vstávat, když viděla to bílé nadělení. Tak jsem čapla batoh a obětovala jsem se ;) 

Nějak mi to nevadilo. Vím, že jaro přijde, takže nějaké poslední výkřiky Zimy mě nemůžou rozhodit. Navíc sníh zase milosrdně přikryl na zahradě, co jsem měla naplánováno uklízet, takže skoro nic nemusím ;) 

Je to asi o úhlu pohledu. 

A o něm je i ten výrok oné sousedky z návsi.

Vy máte strašnou smůlu v životě, ženská …

Hrabala sníh a já jsem se s ní zrovna chystala zalaškovat, jestli nechce přijít s tím hrablem i k nám. Po téhle větě jsem na ní chvíli koukala a nevěděla co říct.

Protože já to tak necítím.

Určitě se mi, nám staly věci, které jsme zažít nechtěli. Kdyby šel vrátit čas, tak … kdo ví, co by bylo. Má smysl nad tím takhle přemýšlet?

Nepřipadám si jako strašná smolařka, co potřebuje litovat. Ani moje děti nejsou chudáci, ani Klárka není chudinka (častý koment neznámých při pohledu na ní třeba v obchodě).

Vím, že už po vsi nechodím s hlavou sklopenou jako prvních pár týdnů.

Vím, že můj úsměv přivádí lidi do chvilkových rozpaků, než se taky usmějou (a asi si i trošku oddechnou).

Vím, že vedle smůly mám taky ohromný štěstí.

Ve svých dětech, v lidech kolem sebe …

Když se moji rodiče spolu ještě jako studenti, možná zbrkle, možná rozvážně milovali (tenkrát na přelomu zimy let 1972 a 73) – určitě netušili, že zrovna vyšla šťastná hvězda.

Moje hvězda.

A já nedovolím, aby se osudu podařilo jí ubrat na jasu. Možná občas její záře potemní, možná je někdy těžké odehnat mraky a poslední měsíce jen stěží bliká.

Hvězdy samy o sobě nesvítí, jen světlo odráží. Záleží na zdroji. A mně se slunce ze života neztratí. To slunce, které mi dodává sílu, je totiž všude kolem mě.  

Já v podstatě jen beru.

A pak jen vysílám.

A ve strašnou smůlu nevěřím.