Klárčin blog

Po obědě jsem se vydala za Klárkou, Zuzi zůstala s klukama doma. (Vůbec nevím, jak bych to dělala, kdybych jí neměla … asi by prostě Klárka byla celou dobu v nemocnici bez návštěvy).

Je to tak statečná holčička :) Seděla zrovna na nočníku celá rozzářená, protože jí nějaká neznámá teta (maminka má podezření na jednu, která čte náš blog a včera mi poslala email) přinesla taštičku s dobrotama a hračkama – Klárka zrovna držela v ruce dřevěné pexeso s mořskýma potvůrkama :) Tak jsme si hned museli zahrát, trošku teda inovační pexeso vzhledem k hrbolům na dece :)) Milá neznámá, moc děkujeme !!:) Já jsem se snažila ze sestřičky něco dostat, ona taky nevěděla, tak jsem odtušila, že nás asi zná z blogu, řekla jsem to polohlasem – a sestřička hned říkala, že blog čte taky – vždycky jsem v reálu zaskočená, jako vůbec mi to samozřejmě nevadí, ale nevím jak se mám tvářit:))

Po zdravotní stránce má Klárka antibiotika, zvýšená teplota se jí zatím drží a kašle stejně. Nicméně boj s bacily začal a já doufám, že třeba do pátku by mohla být doma, aby ještě stihla babičku z Pardubic (která tu bude po dobu soudu hlídat kluky). 

Přivezla jsem lehátko i vozík, tak jsme si chvíli četli, hráli pexeso, pak si hráli s puzzlíkama od neznámé tety :) a Klárka celou dobu povídala a tulila se byla … prostě beruška … Pak jsme jí šli se sestřičkou vykoupat, vzhledem k ovázané ručičce, kde má takovýto (no jak se to jmenuje:)), prostě na tu výživu a atb – tak jsme museli obě, sestřička jí packu celou dobu koupání držela.

Snědla i trošku polívky, s pitím teda dělala fóry, tak jsem jí pak sjela do Tesca pro její oblíbenou šťávu YO (kterou ale doma vůbec nemáme, protože doma prostě pije, co je, tedy čaj … jenže když je nemocná, tak si vymýšlí noooo;) Má nárok :) ) 

Když jsem odcházela, vůbec neplakala, měla slíbeno projet se na vozíčku (jen nevím, jak to zvládne s jednou ručičkou, ale  … určitě se zítra dozvím, že to nějak vymyslela :) ).

A já tu zase musím poděkovat sestřičkám i doktorkám téhle maličké nemocnice, protože s přístupem, jaký je tam, je všechno o tolik snažší. Pro Klárku, i pro mě … Tak děkuju moc. (Nevím proč jsem měla potřebu se té milé sestřičky ptát, jestli si pamatuje  na tu hospitalizaci v dubnu a na mého muže a když kývla, že si na něj pamatuje dobře … tak mi na jednu stranu bylo smutno a na druhou tak hezky, že ho znala osobně, že se to asi nedá racionálně vysvětlit …) 

Tak zítra Klári, po obědě a spinkání zase ahoj :)  

Dnešní den je jak malovaný, ani se nedá na tu znovunabytou sněhovou nadílku zlobit.

Kočka si hřeje kožíšek v koši čekajícím na dříví, sluníčko se opírá do sněhových čepic a já se neromanticky štrachám v holinách a vaťáku pro hrablo. Váhám, jestli si vzít rukavice, ale nakonec si je radši beru. 

Pak se jdu podívat na ovečky, a všímám si, že OvceKlárka, ta nejmenší ze suffolků, se nám pěkně vyboulila – takže i ta čeká jehňátko, ale tipuju tak o měsíc dýl, než holky před ní. Jinak by mě zajímalo, kdy se to první ovčí mimino narodí, podle mě už přenášejí, to jinak není možný :)))

Odpoledne jedu do nemocnice za Klárkou, tak  je rovnou obstarám, bečí překvapením, že takhle brzy ráno oves ještě nedostali, nicméně nepohrdnou.  

Nádherné ladovské ráno:) Všude ticho, slyšet je jen zpěv kosů, překvapených, že na hnízdění ještě není čas. Sníh se pod paprsky slunce krásně třpytí a tam kde neproběhly žádné psí tlapky, se bíle vlní a působí až sterilně čistě.

Po hodině práce kolem domu se vracím domů, kluci zlatí, Zuzka je hlídá z postele:)) Kája už začíná odkašlávat, tak snad bude v pořádku. David, ač na atb, vypadá zdravě jako nikdy.

Volám do nemocnice, beruška nepláče, naopak prý štěbetá a jestli by jí prý  maminka nemohla přivézt vozíček:) Takže  k lehátku, co beru odpoledne, vezmu i vozík, je parádní, že tam na něm může jezdit – má výhodu oproti chodícím dětem, ty z postýlek až na výjimky nesmí. Tomu říkám integrace :))

Horečku ještě má, zahleněná je hodně, víc se dozvím na návštěvě. Jsem ráda, že odloučení snáší podle všeho statečně. Odpoledne zkusím nafotit, jak to tam vypadá, protože jsem si jistá, že je to velkou měrou tím, jak je ten pokoj úzpůsobený a pak samozřejmě přístupem sestřiček, ty jsou tam prostě zlaté (a paní doktorky taky:) ).

A já? Já se na rovinu přiznám, že teprve když tu ta naše princezna není, tak vidím, kolik péče potřebuje. Myslím, i když je zdravá, to nepočítám, když inhalujeme a je jen mírně nastydlá. Kluci jsou samostatní, co potřebujou si vezmou, dojdou, doběhnou – mám teď tolik času … je to divný. S Klárkou je člověk vlastně pořád ve střehu, pořád něco upravuje, nějak jí štěluje, něco jí podává … žijeme s tím každý den a rádi, to není o tom. Jen že pak když tu chvilku není, tak stíhám daleko víc věcí a i té energie je víc. 

Což vůbec není o tom, že bychom si to tu bez ní nějak užívali. Stýská se nám (i když David teda lakonicky dnešní noc ohodnotil, že se pořádně vyspal – Klárka ho v noci požadavky na přetáčení občas vzbudí a Zuzka ho jednou viděla, jak u ní stál a pomáhal jí, dokonce jí otočil deku … je to brouček …), chybí nám a těšíme se, až se nám zdravá vrátí domů. Jen prostě takové smutné konstatování, že běžně člověk nevnímá, co všechno s ní dělá navíc oproti zdravým dětem, ale ono je toho prostě hodně. A když tu teď není – ne, nedovedu si vůbec představit mít jen ty malé zdravé kluky …

Hezkou neděli všem:)