Klárčin blog

Myslela jsem si, že Klárku s Miluškou nechám v samostatné kóji tak dva dny  – ale Klárka je tak starostlivá maminka a Miluška tak čiperná ovčí holčička, že už včera, tedy když byl Milušce pouhý jeden den, šly holky spolu za ostatníma soudružkama do stáda :)

Ty Milušku očichaly, zabečely a tím bylo hotovo – maličké černé mládě na vratkých vysokých nožičkách bylo přijato do party:) Matýsek šel hned zkontrolovat poporodní pokoj, jestli tam není něco zajímavýho a očichával místa, kde jsem den předtím zahlídla zbytky placenty (asi coby vědec chtěl cosi zkoumat anebo ho mrzelo, že nezbylo?;)) 

Včera se Miluška držela jen u salaše, a maminka u ní. Myslím, že na seno jí to mrně nepustilo. Ale dneska už spolu oběhly snad všechny kouty ohrady a je legrační pozorovat tu naše rozrostlé stádo, jak jdou dvě obří ovčí holky, pak jedna menší, Mates, pak čerstvá mamina a pod nohama se jí cosi černého motá:)) Miluška se umí bravurně napít i za chůze :))

Navíc je tak tulivá, když ji vezmu do náruče, přitiskne se ke mně. A voní … tak jako  všechna mláďátka na světě :) Možná to, že je tak přítulná bude tím, že si můj pach pamatuje, (jak jsem jí krátce po narození zabalila do svetru a otírala jí, ručník jsem přinesla až později).

Nevím, ale líbí se mi to:) Život jde dál … v těch ovčích i v těch lidských mláďatech …

Mám to za sebou.

Dnes ráno bylo hlavní líčení, které se týkalo listopadové nehody mého muže. 

Přijela jsem k soudu o půl hodiny dřív. Když jsem vyběhla do patra, on tam už stál.

Nevím proč jsem věděla, že je to on. Stál tam sám, starší vysoký muž, s bolavýma očima.

To setkání jsem si tolikrát představovala. A přesně jako  v těch představách, jsem zazmatkovala a zapadla na záchod. První vlna emocí prostě byla silnější. Rozmazala jsem si decentní ranní líčení během pár vteřin.

Pak jsem se vrátila. Nemusel to být on, ta chodba je dost široká. Mohl to být kdokoliv. Jenže já to věděla. 

Díval se na mě po straně a já na něj.

Pak jsem se zvedla z lavičky a musela jsem, musela jsem se ho zeptat a musela jsem mu všechno říct a vědět, co cítí on, co bude říkat, jaký je … vím, že se lidi přetvařujou, vím že si grázl může hrát na beránka a možná i naopak. Jenže něco mi říkalo, že on grázl není.

Že ať přijde za pár hodin u soudu jakýkoliv trest, ten nejvyšší on už prožívá.

Víc slov asi není třeba. 

Ta osudová vteřina nad ránem 24. listopadu nezměnila život jen můj, našich dětí, maminky Mildy a rodiny … ona změnila i jeho život. Já vím, že jinak, že se to nedá srovnávat, ale v jeho kůži bych vážně nechtěla být. 

Viděla jsem, jak chlap jak hora vypadá pod tíhou viny. Viděla jsem jeho oči. Vyprávěla jsem mu o nás. O dětech. Cítila jsem, že musím, že o nás musí vědět víc, než doteď věděl, možná sadisticky jsem do jeho rány solila – ale ten život bez muže, bez táty, bez syna … ten taky strašně moc bolí a každý den, každou chvíli. A to už nepočítám, o co všechno jeho vinou přišel Milda … že už nikdy nezažije jaro, že se nedočkal našeho prvního jehňátka, že nikdy neuvidí své děti vyrůstat, že už nikdy neobejme, byť plaše, svou mámu … 

On mně říkal, jak moc ho to mrzí, jak tohle nechtěl a že Mildu prostě neviděl. Že toho strašně moc lituje a že si to bude pořád vyčítat. Nabídl mi pomoc a později jsme se i k něčemu, co bude v budoucnosti, dopracovali – to už domluví naši právníci. 

Soud začínal v osm třicet. Ale to hlavní líčení proběhlo už před tím na obyčejné chodbě soudní budovy, za přítomnosti dvou osob.

A tam zazněl i rozsudek.

Vinen každé ráno, vinen každý den. 

On svou vinu přijal.

Musela jsem tam dnes jít. A mluvit s ním. Protože jinak bych mu sama za sebe nikdy nedokázala alespoň trošku odpustit.

PS: Rozhodnutím soudu 18 měsíců podmíněně a rok zákazu řízení.