Klárčin blog

Dnešní návštěva v nemocnici u Klárinky byla od začátku taková pohodová.

Koupila jsem jí bublifuk a tolik radosti za devět korun – foukala o sto šest, beruška moje. No a to jak mě vítala, když mě viděla … nebyla jsem za ní kvůli té střevní viroze dlouho … až na neděli za ní byl každý den někdo, ale já po týdnu :( 

Byla zrovna vykoupaná, sestřička to stihla než jsem přišla, tak jsme jen inhalovaly a masírovaly, povídaly si, tulily se … a Klárka štěbetala a pila a snědla celou přesnídávku, slíbila mi, že bude hezky jíst i pít i kašlat (to se musí, opřít se do toho a vykašlat co jde …), aby mohla brzy za námi domů.

Krásně jsme to obě zvládaly, než asi čtvrt hodiny před mým odchodem přišel za maličkým chlapečkem ve vedlejší postýlce, tatínek. Maminka tam s ním zřejmě je stále.

V tu chvíli ze mě všechna síla vyprchala. Vyndala jsem Klárce ty barevné zastrkávací  kloboučky,  a opřela si hlavu o postranice postele, aby Klárka nepoznala, co se mi honí hlavou a jak mi je. Abych stihla všechny slzy, co se nekontrolovaně hrnuly ven, vymrkat …  tak strašně mi to bylo líto. Tak strašně moc jsem té rodině záviděla. 

Nemá toho málo, kočička moje malá … a ještě k tomu všemu už nemá tátu.  Nikdy za ní nepřijde. Nepřijde za ní do nemocnice, aby se celou místností rozlehl její hlásek, tak jak to uměla jen ona a už nikdy nebude volat: Táta … tatínek je tady  …  Když jsem viděla ty maličký ručičky toho prcka vedle, jak se chytli táty kolem krku … tohle Klárka ani sama neuměla … už se k tátovi nikdy nepřitulí …

Je to nefér. Vím, že není kam podat stížnost a vím, že mi nepomůže hledat viníka. Vím, jak tu někdo někdy psal, že nikdo nám neslíbil, že život bude fér.

Ale proč je tak nefér k ní? K takový malý holčičce? Proč? 

Když jsem odcházela, byla smutná. Zvýšila hlas a volala na mě, dokud jsem nezamávala zpoza posledního rohu … Ahoooj maminkoooo … Byla tak hlasitá, že by někdo, kdo jí nezná řekl, že loučení nijak zvlášť neprožívá.

Volala tak nahlas, aby přehlušila ten smutek v sobě. Hraje si na to, že je statečná. Že to zvládne. Ale pořád je to malá holčička, která bojuje sama se sebou a s tím, co má naloženo, protože nechce vypadat, že to nezvládne.

Vím, že uvnitř ní všechno pláče.

Je jako já.

Tak v anketě prý že vám chybí fotky!!:)

Dobrá, tak jdu tapetovat – autor Merlin, místo: Nemocnice Sv. Jiří v Plzni, datum včerejší, tedy 15.3.2010.

Všechny fotky by měly být rozklikávací.

.............­.............­..............

Ségry

Moje

Fuška

Momentka

Koupu se

Tulím

Prostě nemocnice

Tak jsem tu s vyluštěním, proč vlastně k nám přijel ten kouzelník:)

Poměrně nedávno Zuzi bylo hodně smutno a on jako správný kamarád vymyslel rozptýlení. A to rozptýlení se konalo právě včera v O2 Aréně – Merlin Zuzku vzal na koncert Škorpíků:)

Podle jejich dnešních reakcí to bylo něco, oba si to parádně užili, plus i výlet do Prahy. Z koncertu fotky nejsou, ale z výletu po Praze jsem vybrala tyhle dvě. Srdcovky :) 

Merlin prostě neumí jen spravovat web (a určitě i fůru dalších věcí), umí i krásně fotit, zachytit okamžik, emoci … ještě další fotky přibudou.