Klárčin blog

Dnes už bylo venku opravdové jaro.

Dokonce i do Plzně, kam jsem dopoledne musela jet oběhnout nějaké úřady a za Klárkou, přispěchalo – a byla jsem ráda. Protože sluníčko měla dneska docela práci si poradit s mou náladou po návštěvě nemocnice (o úřadech nemluvím, odtamtud tak nějak programově odcházím totálně vyplivnutá …).

Sotva jsme s paní doktorkou probrali případné zítřejší Klárčino propuštění domů, tak to zase začalo. Mám pocit, že tolik zvracet jsem jí ještě neviděla.

Nemá cenu tu zase probírat, proč a jak … je asi logické, když si neumí poradit s vykašláváním, že se to nahromadí a pak to jede. 

Mě spíš dostalo to, že jsem po dvou letech s tím totálně neférovým bojem se spinálkou viděla, jak moc Klárka slábne, jak i obyčejná viroza je pro její tělíčko zátěží, jak jí to zmáhá … jak je slaboučká a jak se i přesto tolik snaží. 

Před chvílí jsem do nemocnice volala, odpoledne se jí ulevilo. Je to pořád jak na houpačce …

Ani nemám sílu vypisovat se tu z pocitů,  s kterými bojuju celé odpoledne. 

Když přijela Zuzi ze školy, šla jsem pracovat na zahradu a sbírala u oveček větve třešní, které tam na podzim ještě s listy naházel holkám Milda, když krátil stromy.  První jarní ohýnek se nechal hodně ukecávat, nebyl vítr, moc se mu nechtělo.

Sluníčko svítilo, holky se mi motaly do cesty. Miluška roste jak z vody a nakrabatěná volná kůže na jejím hřbetě je po týdnu tatam. Hopsá jako kůzlátko, už aby se narodil nějaký další kamarád, aby měla  s kým dovádět. Těhule ani její matka pro její skotačení pochopení nemají :) 

Stejně nedokážu nemyslet na Klárku a tak si přeju, aby už byla s námi doma …