Klárčin blog

Děkuju moc panu Hubínkovi, že přijel a beránka z Andulky vytáhl. Byl moc velký, navíc asi zapříčený, nemohla ho vytlačit. Měl flíčky … nebyl celý černý … je mi strašně líto, že jsem nepoznala, že je pozdě, třeba by se dalo pomoct. 

Snad Andulka vydrží do rána na antibiotika nebo co jí veterinář dá, strašně bych nechtěla přijít i o ní…

.............­.............­..

Andulka je na pastvě. V osm budu volat nějakému jinému veterináři, než tomu, který včera nepřijel (a je mi vážně jedno, že se k ovcím prý v noci nejezdí, kdyby nebylo manželů Hubínkových, tak bych přišla i o ovečku nebo nebo nevím, co bych dělala) – aby jí přijel dát antibiotika.

Ve stáji jsem teď ráno našla ještě jedno mrtvé jehňátko. Bylo poloviční, vedle něj placenta … nezkoumala jsem, co to bylo, ten zápach v salaši byl dost šílený … Pohřbila jsem ho vedle beránka … 

Takže Andulka měla dvojčátka, jak jsem si myslela …  

Je mi to strašně líto.

I ty ovečky asi tuší, že se něco stalo. Kdykoliv jindy přijdu do ohrady, ženou se ke mně. Teď si mě nevšimly a když jsem pak šla do zadní části s pytlem a lopatou, všechny se po mě jen dívaly. 

Mlha, ranní opar a strašný smutek. Vím, že jsou to jen zvířata. Ale je to o životě, je to o smrti … je to jako o nás, o lidech … děje se to … musíme se s tím naučit vyrovnávat, musíme se s tím učit žít.   

Teď ať to hlavně zvládne Andulka. A pak poslední ovečka, Mája. Budu se moc bát … 

Já vím, že jí jsem pouhých třináct dní.

Vím, že do životopisu bych si to ještě asi napsat nemohla.

Navíc poprvé jsem se přichomejtla k hotovému a napodruhé jsem v podstatě jen koukala, dojímala se a fotila a bez mé asistence by se to obešlo úplně stejně, jako v prvním případě.

Ale to přece ještě neznamená, že na mě musí Anička házet ty znechucené pohledy!!!

Beru, že jsem jí coby hodně amatérská porodní asistentka (ve zkr. APA) asi k smíchu, ale já se fakt snažím!!! Nezasahuju, jen chodím dozorovat co se děje nového, septonex připravený, dnes jsem obouvala boty na zahradu asi 50×, dokonce jsem se pěkně pomlátila  (nešikovný maso musí pryč) a zrušila přístroj na dokumentaci porodu.

Jsem oproti své obvyklosti nehlučná, dokonce jemně našlapuju a k zadní části jejího těhotného těla se plížím nenápadně, abych jí nepohoršovala víc, než je nutné.

Přesto kdykoliv se objevím, hodí po mě ten obličej a otráveně odejde úplně na druhou stranu přes dvě ohrady pryč.

Ranní váček s plodovou vodou už při sobě nenosí, asi splasknul, pro jistotu jsem volala p. Hubínkové a ta mě uklidnila, že je to začátek porodu a to klidně může trvat den. Balonek je prostě znamení.

Myslím, že Andula čeká chlapa.

Dělaj s tím oba ciráty a já jsem tak napnutá, navíc bych tak ráda byla u toho!!! Nezapomenu, když se rodila Bětuška, to je takový zázrak. Andulka si myslí své. Prý to bez APA hravě zvládne a já mám bejt u plotny, kam patřím. 

Přitom ta první doba porodní jí dává dost zabrat. Dívám se na ní z okna a je vidět, když přijde stah, jak ztuhne a dýchá. Přistihla jsem se, že solidárně dýchám s ní. Občas zmizí do salaše, to jsem jak na trní, jestli uuuuž … pak vyleze a jde do vedlejší ohrady se pást s přestávkama na kontrakce. Pak se elegantně složí na teplou zem (dost se straní ostatních) a občas jakoby tlačí. 

Já nevím, moje nervy.

Dočkáme se třetího jehňátka do setmění ?:)

Na neděli jsme neměli žádný speciální program – ani moc dobře nejde nic vymýšlet, když Klárka stále ještě kašle, ze soboty na neděli zvracela, prostě ven určitě zatím nemůže.

Kolem poledne mi zavolala kamarádka, že její přítel by vzal Davídka se svým synem a s jejím synem na nějakou výstavu, jestli by Dáda šel. Plánovala jsem do Plzně jet nakoupit nějaké kytičky, tak že bych Davídka u nich vysadila.

Když jsem se našeho introverta, který nikdy s nikým cizím nikam nejde, zeptala, jestli by chtěl jít se strejdou Martinem a klukama na výstavu – skoro jsem se lekla, jak vystřelil a začal se oblíkat:) On strejda teda není tak úplně cizí, ale viděl ho Dáda 3×? Asi tak … ale se strejdou je prostě legrace, kluci na něj můžou skákat, perou se s ním, blbnou … strejda je vlastně jen takovej o trošku větší kluk než ti pětiletí caparti :)

Prostě má Dáda Martina rád. 

Kluci si to spolu užili. A já  moc dobře vím, jak moc ho má rád kamarádčin Péťa, jak prostě kluci toho tátu potřebujou.

Když se vrátili (Martin měl kluky celé odpoledne a fakt je skvěle zvládl), ještě chvíli byli všichni u oveček a na zahradě. Pak odjeli, já  jsem dala děti spát a šla Mildovi zapálit svíčku.

Měla jsem za Davídka radost, že měl prima odpoledne, že úplně zářil, že si to užil.

Měla jsem v sobě strašný smutek, že se svým tátou už tohle nikdy nebude mít.

Že já neumím prát se na podlaze, šermovat mečem a vysvětlovat, proč vzniká tohle a proč tamto.

Nemám pro starosti s domem a vším čas chodit na výstavy, stačí, když je jeden prcek nemocnej a všichni musí být doma.

Když jdu pracovat na zahradu, beru si většinou kluky s sebou, ale tím mi zase stojí práce doma a já vím, že takhle to být nemá. Vidím ve vzpomínkách Mildu, jak vozil na kolečku polena a nazpátek do něj posadil kluky … kolikrát jsem v ruce držela v okně foťák, abych vystihla ten okamžik a … nakonec tuhle fotku  nemám… Mě prostě ani nenapadne je tam posadit, jsem ráda, že jednu trasu je to kolečko prázdný a že se nemusím tak dřít.

Na druhou stranu cítím vztek. Jak může někdo mít něco proti tomu, abych uvažovala o tom, že nechci zůstat sama. Jak někdo z rodiny může mít námitky po článku Tabu na to, že bych chtěla pro sebe a pro děti najít někoho, kdo to prázdné místo zaplní. Jak vůbec může někdo soudit …

Je to můj život a život mých dětí. A tím co se stalo v listopadu se náš život dostal do úplně jiné dimenze. Jsem máma i táta. Hladím děti rukama, který maj stopy po práci, všude nějaká ranka a náznaky mozolů. Ještě nedávno jsem jen míchala těsto nebo se rejpala v zemi. Teď je toho, co musím zvládnout nepoměrně víc.

Nestěžuju si. Jen vím, že tátou být neumím. V žádném směru.

A když jsem viděla, jak byl David šťastnej v „mužský“ společnosti, když vidím Káju, který se na každýho řemeslníka řehní a jak se předvádí … vím, že právě kvůli dětem sama nezůstanu. 

Ne, že se dětem obětuju, jak mi bylo naznačeno. Ne, že jsem povinná je vychovat sama a až pak někdy … To je takový nesmysl, takový předsudek, tak strašně hloupý názor.

Tátu moje děti měli a mají jednoho. Vždycky o něm budu dětem povídat  a budeme na něj vzpomínat. Jenže on už není a už jim nemůže nic dát, nemůže je nic naučit, nedá jim pusu na dobrou noc a nemůže jim ukázat, jak je má rád.

Včera jsem pochopila, že právě kvůli dětem musíme jít dál. A třeba na nás někde nějaký takový prima strejda, jako je Martin, čeká – a já už si to dovedu i docela dobře představit. 

… nestíhám. Rodí další ovečka, Anička.

Nestihla jsem dát Davídka po asi měsíci do školky, ale stihla jsem mezi pobíháním mezi rodičkou a domem s dětma rozbít foťák po Mildovi, svoje koleno a obě dlaně do krve. Uklouzla jsem na blátě a švihla s sebou o betonový septik, brýle mi odletěly metr daleko, ale těm se nic nestalo, aspoň že tak.

Včerejší den byl taky mírně kalamitní pro Klárku, pozitivní pro Dádu, a mě bylo tak nějak smutno. Jen není čas to nějak dokumentovat, tak možná odpoledne …

Tak aspoň krátký raport od nás.