Klárčin blog

… ale mně přijde, že dnes má opravdu 48 hodin.

Nejenže se tu ráno setkal náš nový veterinář s injekcí pro Aničku s pracovnicemi sociálního úřadu kvůli jednomu šetření (mmch moc milé a já si opravdu na práci úřadu, pod který spadáme, tedy Plzeň-sever nemůžu vůbec stěžovat), do toho volala odhadkyně kvůli dědictví a něco nutně potřebovala … když odmyslím jak jsem v šest hodin ráno ještě uklízela salaš … a pak to pokračovalo tak nějak celý den, pořád něco, porod Jarušky, úklid sklepů …

A vyvrcholilo to přívozem …

Emmettka :)

Kdybych čekala na nové sklepní dveře, Emmett už by asi byl dospělý pes a my si chtěli ještě aspoň trošku užít štěňátka. Jestli se tak teda tomu obříkovi dá říkat – už nejde pomalu ani pochovat :)))

Pan Peroutka s paní byli tak hodní, že nám ho přivezli až domů :)

Emmettek se hned zabydlel, na zahradě se mu moc líbilo a vůbec nejvíc se mu líbili noví psí kamarádi – zvlášť na Dianku trpí :)

Je to pěkný provokatér, je to nádhernej pejsek :) Tak snad se mu u nás bude líbit:) 

Tolik jsem se bála posledního porodu Máji, že jsem doufala, že si ho nechá někdy na příští rok.

Před půl hodinou jsem se podívala z okna a co nevidím … Mája se uprostřed louky i stáda svíjí … a mezi nohama má cosi černého …

V první chvíli jsem se šprajcla, že už na to nemám. Hrozilo totiž, že jí nakryl beran Martin a představa, jak je jehně velké, že ho zase nevytlačí … prostě jsem měla chuť jestli něco, tak utýct hodně daleko.

Jenže to se nedělá.

Tak jsem během dvou minut šoupla Káju do postýlky spát, uložila zbytek a vyběhla ven. Okoukla Máju, která když neměla kontrakce, se klidně pásla. Do salaše jí vůbec nenapadlo jít, rozhodla se evidentně rodit venku.

Pak jsem volala celá zmatená Jimmimu, od kterého Máju i Matýska máme, hodně mě uklidnil … tak jsem znovu zkontrolovala děti a popadla gumové rukavice (kdyby bylo třeba nějak pomoct, i když jsem netušila jak), foťák a mobil. 

Když jsem vyběhla ven, vedle Máji leželo malé jehněčí miminko a strašně nadávalo:)))

Mája se o něj hned starala, je to naše nejplašší ovečka, trošku jsem se bála … ale jak je vidět, maminka bude parádní :)

Zuzi přišla ze školy a rovnou letěla za mnou na zahradu :) Vymýšlely jsme spolu jméno. Myslím, že dnes stojí za to slavit jaro – o to víc, protože po včerejší noci i dnešním ránu tak nějak ještě víc vím, že je co slavit. Že narození je zázrak zázraků … takže dnes ve 13:20 se narodila další jehněčí holčička – Jaruška :) (A to jméno dávám také na počest své nejlepší kamarádce :) )

Jaruška je neuvěřitelně ukecaná, v podstatě co vypadla z maminy, nezavře pusu a bečí:)) Stoupla si snad v páté minutě života a teď jsem se na ní byla podívat z okna, tak krásně pije. 

A tady je ještě video mrňavé bečivky bečivé :)

To vypísknutí na začátku je přiběhnuvší Zuzka :)) 

PS: Andulka ráno dostala injekci od veterináře, všechno zlý je k něčemu dobrý … kamarádka mi dohodila místního, takového typického nemluvu co přijde do dvou minut, udělá a jde a můžu mu kdykoliv zavolat … kdykoliv. Jak výmluvné …   Jinak to vypadá, že má bolesti občas … a na radu Jimmiho jí půjdu zkontrolovat vemeno, aby neměla zánět a případně budu muset odstříkávat. Snad to s ní dopadne dobře … 

PS2: Asi je přece jen hned zítra všechny neprodám, jak jsem ráno vyhrožovala :) 

PS3: Podle barviček i velikosti vypadá, že je Jaruška Matýskova, takže kluk si přece jen … tooo :))) 

V noci, když jsem šla zahradou zpátky domů po tom nepovedeném porodu naší ovečky, jsem ti nadávala.

Klidně to tu přiznám.

I když racionálně vím, že bys mě tu samotnou nenechal.

Na rození i umírání. Na naše děti. Na starost o celej dům i zahradu. Na život sám.

Vím, že to nebyla tvá vůle, ale prostě to tak je. Kdo co chtěl nebo nechtěl, kdo za to může … to je teď jedno.

Fakt je, že když se raduju, kromě dětí tu není nikdo jiný, koho obejmout. 

Fakt je, že když pláču, před dětmi se schovávám a rameno, kam bych mohla zabořit mokrý nos, tu není.

Někdy zvednu hlavu a mluvím k tobě kamsi nahoru, divný …

Někdy si sednu na lavičku a povídám si s tebou na místě, kde leží tvůj popel … ještě divnější.

Tak ti píšu dopis.

Neměl jsi nás tu nechat !!!

Je to strašně těžký !!!

Já vím, že chybíš i dalším lidem, tolik lidí tě mělo rádo – ale nám tady chybíš každý den! Každou pitomou minutu po čtvrté odpoledne, kdy už jsi býval doma. Každý víkend, každý večer … nejsi tu …

O víkendu, když tu byl Lucčin tatínek a já jsem vařila dopoledne oběd… zvuk pily ze zahrady tolik lákal si přehrát iluzi, že je všechno jako dřív. Že to ty jsi tam venku a kolem poledne se ozve klíč v zámku a objevíš se ve dveřích … Bylo to jak když do mých včera rozedřených dlaní sypeš sůl. Čas nejde vrátit. Nic nejde vrátit.

Strašně se mi stýská …