Klárčin blog

Dnešní fotka do Projektu bude  i hádankou :)

Foceno z  mobilu, bohužel jsem foťák zapomněla doma – malá nápověda: Davídkovi, jako asi každému prckovi, se tam moc líbilo :)) 

Davídek s Kájou jedou na týden k babičce do Pardubic. U Káji to bude první velký výlet, kde s ním nebudu já. 

Při předběžném balení věcí jsem zjistila, že David nemá boty na jaro. Zatím chodil v Tchibáckých zimních. Zase mu vyrostla noha, prostě krom holinek nemá v tom teple, co je, v čem chodit (jedny starší boty po někom nepočítám, ty dostane maximálně na zahradu).

Tak jsme ještě před večeří sjeli rychle boty koupit.

Kolik se jich jen vyrojilo.

Na silnějších i slabších strojích, v pestrobarevných helmách. Někteří jezdí jako blázni, někteří normálně, dá se říct opatrně. Těch šílených zdá se víc. Nevím.

Pokaždé se mi stáhlo hrdlo. Pokaždé jsem viděla Mildu. 

Jsou tak zranitelní. Všichni.

I když machrujou, i když dělaj kličky – jsou strašně nechránění. Nikdy dřív jsem si neuvědomila, jak moc nebezpečná je síla motorky oproti ochraně, kterou v podstatě neposkytuje. Člověk na ní sedí prostě jen tak, při střetu nemá šanci.

Vloni na našich silnicích zemřelo 88 motorkářů – řidičů skůtrů – babet – já nevím, jak to pojmout, prostě v osmdesátiosmi rodinách se změnil život, protože něco se stalo špatně. 

Někdy vinou řidiče motorky, jindy někoho jiného – v konečném důsledku je to asi jedno. 

Nemám žádnou pointu, nemám žádný závěr.

Snad jen, že si moc přeju, aby to číslo letos bylo o hodně nižší. Nula už to nebude …    

Dnes se to stalo.

To na co čekám už tak dlouho.

Zdál se mi sen a byl jsi v něm. 

Prostě ses vrátil, prý jsi vůbec neumřel. Někde jsi byl, věděl  jsi, že si myslíme, že jsi zemřel, ale až teď jsi měl čas přijít zpátky.

Byl jsi tak živý … tvůj hlas, tvůj úsměv, tvůj pohled … všechno …

Ale ve mně něco v tom snu umřelo.

Nemohla jsem pochopit, že jsi to dopustil. Že jsi věděl, kolika lidem ta zpráva ublížila, kolik nocí jsem já nespala, kolik slz jsem vyplakala. Čím vším jsme museli s dětma projít, jak moc to bolelo. Tys to věděl a klidně jsi to nechal být tolik měsíců a pak si přijdeš jako nic … 

Byla jsem jediná, kdo se zlobil. Byla jsem jediná, kdo cítil nesmírné zklamání. Protože jsem v tom snu vnímala, že kdybys nás miloval, nikdy by jsi to nedopustil. Abychom se tak trápili … že jsi se nevrátil dřív, ještě ten den, že jsi nás v tom nechal … že jsi mě v tom nechal, abych si hledala cestu a když to vypadá, že jí nacházím a učíme se s dětma jít dál, tak se vrátíš a čekáš, že budu jen šťastná a že se nebudu ptát, kde jsi byl a proč jsi nás nechal tímhle projít.

.............­.............­.............­..........

Byl to jen sen. 

Vím, že jsem na něj čekala, strašně jsem s tebou chtěla alespoň ve snu mluvit, vidět tě, dotýkat se tě … slyšet hlas, který už zapomínám …

Čekala jsem, že po takovém snu budu po probuzení nešťastná, že to není pravda.

Nic takového se nestalo.

Já jsem byla nešťastná v tom snu. Protože i tam jsem věděla, že něco v pořádku není?

Já nevím, neumím sny vykládat.

Vím, že probuzení pro mě bylo vysvobození.

Ještě nedávno bych tohle nikdy nečekala.

V životě na nic neexistuje návod, nikdo druhý neprožívá věci stejně, nikdo za nás nemůže mluvit, nikdo nemá právo soudit – a já jsem rozčarovaná, jak mi ten sen, na který jsem čekala, vůbec nepřinesl úlevu, ani žádné odpovědi na mé otázky.

Vím, že tě budu milovat napořád. Tak jako jsem tě milovala toho 24. listopadu loňského roku. Ten den byl naším posledním. Naše láska už nemá z čeho růst. Je konečná. Nemá z čeho žít. Neumře jako ty, ale nežije.

Je to divný.