Klárčin blog

… a vidím sebe.

Právě odjel veterinář s kolegou – a nějak padla řeč na to, že mi s něčím kolem nemocné ovečky má pomoct manžel. 

Když nás někdo nezná, nepředpokládá, že v tom otlučeném domě na cihlu, se třemi psy, s dvěma kočičíma dámama a malým stádem ovcí, v tom domě, ze kterého jsou slyšet dětské hlásky (opravdu je při otevření dveří nejde přeslechnout a mám obavy, že bývají slyšet i ven přes zdi domu) – žiju sama.

Většinou mě jen tak něco nerozhodí.

Dneska mě to rozhodilo.

Když veterinář odjel, stála jsem u okna a brečela. Dívala jsem se na louku a dívala jsem se na Aničku. Jak leží nemocná na písku, ze slámy se odvalila, prostě na ní nechce být – jak se nemůže postavit na nohy, jak je bolavá … věřím, že na těle i na duši …  jako já.

Obě nás potkalo něco, co jsme nepředpokládaly.  Ona čekala jehňátka a nemá nic. Vlastně má – vleklý zánět dělohy a skříplý nerv tak, že nemůže chodit. 

Já jsem měla úplnou rodinu, muže … měla jsem i v těžkých chvílích oporu, měla jsem komu všechno říct, komu se vybrečet, měla jsem koho držet za ruku. Měla jsem se s kým smát, měla jsem s kým být. 

Nemám nic. Vlastně mám.

Mám celé dny zaplněné prací kolem někoho, když ne kolem dětí, tak kolem zvířat, domu a zahrady.

Mám bolavou duši a žádnou náruč, do které bych se mohla schoulit.

Ležím unaveně v písku jako ta ovečka a dívám se po ostatních, co mají své rodiny, své muže … a říkám si, jestli vůbec ví, co mají, jak moc toho mají …  i když třeba spolu někdy promluví jen pár slov, i když na sebe nemají moc času, protože je taková doba ? … ale můžou. 

Jestlipak ty ovčí mámy, kolem kterých skotačí jejich děti, ví … 

Nebo musíme nejdřív něco ztratit, abychom si toho vážili?