Dívám se na ní

31 Březen 2010

V kategorii Psaní pro duši |

… a vidím sebe.

Právě odjel veterinář s kolegou – a nějak padla řeč na to, že mi s něčím kolem nemocné ovečky má pomoct manžel.

Když nás někdo nezná, nepředpokládá, že v tom otlučeném domě na cihlu, se třemi psy, s dvěma kočičíma dámama a malým stádem ovcí, v tom domě, ze kterého jsou slyšet dětské hlásky (opravdu je při otevření dveří nejde přeslechnout a mám obavy, že bývají slyšet i ven přes zdi domu) – žiju sama.

Většinou mě jen tak něco nerozhodí.

Dneska mě to rozhodilo.

Když veterinář odjel, stála jsem u okna a brečela. Dívala jsem se na louku a dívala jsem se na Aničku. Jak leží nemocná na písku, ze slámy se odvalila, prostě na ní nechce být – jak se nemůže postavit na nohy, jak je bolavá … věřím, že na těle i na duši … jako já.

Obě nás potkalo něco, co jsme nepředpokládaly. Ona čekala jehňátka a nemá nic. Vlastně má – vleklý zánět dělohy a skříplý nerv tak, že nemůže chodit.

Já jsem měla úplnou rodinu, muže … měla jsem i v těžkých chvílích oporu, měla jsem komu všechno říct, komu se vybrečet, měla jsem koho držet za ruku. Měla jsem se s kým smát, měla jsem s kým být.

Nemám nic. Vlastně mám.

Mám celé dny zaplněné prací kolem někoho, když ne kolem dětí, tak kolem zvířat, domu a zahrady.

Mám bolavou duši a žádnou náruč, do které bych se mohla schoulit.

Ležím unaveně v písku jako ta ovečka a dívám se po ostatních, co mají své rodiny, své muže … a říkám si, jestli vůbec ví, co mají, jak moc toho mají … i když třeba spolu někdy promluví jen pár slov, i když na sebe nemají moc času, protože je taková doba ? … ale můžou.

Jestlipak ty ovčí mámy, kolem kterých skotačí jejich děti, ví …

Nebo musíme nejdřív něco ztratit, abychom si toho vážili?

Tento článek byl vložen 31. Březen, 2010 v 15.25 a je zařazen v kategorii Psaní pro duši. Komentáře k tomuto článku můžete sledovat pomocí RSS 2.0. Můžete jej komentovat, nebo na něj odkazovat z vaší stránky.

Březen 2010
P	Ú	S	Č	P	S	N
« Úno		Dub »
1	2	3	4	5	6	7
8	9	10	11	12	13	14
15	16	17	18	19	20	21
22	23	24	25	26	27	28
29	30	31

Březen 2010

« Úno

Dub »

1 31. Březen, 2010, AndreaM:

Milá Diny, i právě díky tobě vím, co vše mám. Asi jsem masochista, ale často si čtu neveselé a spíše smutné příběhy a osudy a jsem z těch, které opravdu děkují za to, že jsme zdraví a vše ostatní funguje, zkrátka co někdo nemá a mít třeba nemůže. Moc se vždycky těším na tvůj článek, protože v něm hledám ten tvůj optimismus v těžké době a moc se těším a nemůžu se dočkat až pomaloučku do tvého života začne vstupovat TEN jiný muž, jak to bude vše hezčí a hezčí a jen lepší. A moc ti přeju, aby platilo do roka a do dne a vše bude jinak, LÍP !

Vloženo 31. Březen, 2010 v 15.43

2 31. Březen, 2010, Martin:

Milá Diny,
nemyslím si, že nemáš nic. Myslím si, že máš hodně a moc Ti přeju, aby to někdo s velkou náručí uměl ocenit.
Držím Ti palce!
Martin

Vloženo 31. Březen, 2010 v 15.46

3 31. Březen, 2010, dadlenka:

někdy stojí všechno za ho… , zdá se, že cesta končí, cíl v nedohlednu a člověk se cítí sám jako by byl poslední člověk v galaxii… a úplně zázrakem přijde další den, den, který ani nečeká, mlha se rozestoupí a vyhlídky jsou, člověk má pocit, že unese tíhu světa.
Dnešní den se převalí do jiného dne, i když to může vypadat, že tady bude věčně, ale vesmír na nás nečeká a zítra bude líp…

Vloženo 31. Březen, 2010 v 15.56

4 31. Březen, 2010, Ála:

Přesně tak,nejdřív musíme něco ztratit,abychom si pak toho teprve vážili,protože jinak si život ničíme neusálými malichernostmi,které vůbec nestojí za to a až v okamžiku krize poznáme co je opravdu důležité! Já věřím Diny tomu,že ač se to zdá teď šílené,tak tahle hrozná zkušenost tě zocelí a čas ukáže,že všechno zlé je vždycky pro něco dobré.

Vloženo 31. Březen, 2010 v 16.35

5 31. Březen, 2010, Jana:

Zažila jsem poznání skrze situaci, která moc bolela. A od té doby vím, že jsou dvě cesty. Že můžeme dojít k poznání sami, že se rozhlížíme, jsme pokorní, vážíme si všeho co dostáváme atd…anebo a to je ta horší varianta, že se něco stane, co nás k tomu poznání přinutí.
Někdy si říkám, že té první možnosti jsme schopni až když zažijeme tu horší.

Vloženo 31. Březen, 2010 v 16.38

6 31. Březen, 2010, Romana:

V životě jsem ztratila hodně, ale mám své dva kluky- manžela a syna (autíka) děkuju každý den andílkům, že jsme spolu a můžeme být. Každé manželovo zpoždění znamená pro mě ukrutná muka… bojím se, že se mu něco stalo. Věřím, že v tvé blízkosti je on, který až příjde ta správná chvilka příjde a otevře vám svou náruč. Držím ti palečky i tvé krásné nemocné ovečce

Vloženo 31. Březen, 2010 v 17.19

7 31. Březen, 2010, Šárka-Kopretina z FL:

Diny, to je smutná fotka. Bulím tady. Četla jsem vyjímečně zprávy a zrovna jedna moc moc tragická havárie, nakouknu sem a už to jde ven.

Tohle se nemá stávat.

Vloženo 31. Březen, 2010 v 18.25

8 31. Březen, 2010, pepigaba:

Diny,
jak moc ti právě dnes rozumím. Sama a bolavá, byť jsem už dlouho sama, tak dnes to na mě po tak strašné době dopadlo jak rána kladivem.
Věřím, že bude zase líp…za každým mrakem jednou vyjde slunce…

Vloženo 31. Březen, 2010 v 18.55

9 31. Březen, 2010, Jita:

Věřím, že se za nějaký čas obě zvednete z toho písku a bude líp…
Myslíme na vás.

Vloženo 31. Březen, 2010 v 19.51

10 31. Březen, 2010, Dido:

V nějakém jinak cekem hloupém filmu jsem zaslechla názor, že člověk je na světě proto, aby „pochopil“. Aby našel ten pravý smysl života. No a když ho najde, tak je povýšen (toto bylo spojeno s výmluvným vztyčením prstu směrem k nebi..)

Vloženo 31. Březen, 2010 v 20.40

11 31. Březen, 2010, Makytka:

tolik bych ti přála tu náruč. tolik bych ti přála, abys o ni nepřišla tak brzy. tolik. a tak málo dokážu. věřím, že na tebe ještě nějaká bezpečná náruč čeká. moc ti to přeju. vydrž.

Vloženo 31. Březen, 2010 v 20.56

12 31. Březen, 2010, Zina:

MIlá Diny,
já ti znova děkuju, žes na tu ovci tak hodná, že na ni zveš doktora a tak.
Taky bych ti přála, aby se o tebe někdo staral, když je to slabo.
A ještě jednou, píšeš krásně, hladce, ladně, vím, že nemáš moc času ty texty vypiplávat, je to v Tobě.

Pořád myslím, že by sis měla víc uvolnit ruce,ta asistentka, to je moc fajn, moc Ti přeju, aby Vám vydržela, pořád myslím, že by Tvůj statek potřeboval pacholka, třeba k ovcím, nebo na zahradu, každej den by se o něco staral, abys měla ty ovce nebo tu zahradu taky trochu jen pro potěchu. Třeba je ve vesnici někdo, kdo by to dělal rád za drobný peníze a dobrej koláč!!Kde je nabídka, bývá poptávka! Nebo to vidím moc zjednodušeně??

A pak mě napadlo geniální řešení. Teď teda naprdnu všechny sportsmeny a sportsmenky. Nedělejte maratony a závody, sport je pro lenochy, který nemají dost normálního pohybu, jeďte na olympiádu za Diny do Ovečkova, tam si protáhnete kostry a můžete lámat rekordy!!A bude to k něčemu dobrý.
A pak mi došlo, že hostit olympiádu,to bys šlápla z bláta do louže. Takže zase nic.

Vloženo 31. Březen, 2010 v 21.29

13 31. Březen, 2010, Hamina:

Verim, ze nekde nejaka naruc pobiha. Zatim o ni nevis, ani ona o Tobe ne. Ale jednou, jednou se potkate.

Verim. A ty take ver, protoze ta vira je silna.
Je silna jako TY.

Moc na Tebe myslim, myslim at brzy vyjde slunicko, Tobe se rozjasni tvar a s pohledem do zahrady, kde bude Anicka pobihat zacnou zase ty lepsejsi dny.

A na schouleni, byt je virtualni Ti posilam svoji naruc. Vim nejsem chlap, ale ta naruc je fakt velka. Zeptej se MIss
A smutku se do ni vejdou kose. A ja ho pak odnesu nekam daleko.

Vloženo 31. Březen, 2010 v 21.31

14 31. Březen, 2010, janca:

Diny, souhlasím se Zinou. Měla by sis najít někoho na pomoc kolem domu a oveček. Svým způsobem je fyzická práce relaxací, ale čeho je moc, toho je moc. Jinak držíme palečky ovečce Aničce, aby se už netrápila. A tobě přeju, abys taky našla nějakou náruč pro sebe.

Vloženo 31. Březen, 2010 v 22.41

15 31. Březen, 2010, Mata:

Diny, posílám pohlazení. Věřím, že až nastane ten pravý čas, sama nebudeš.

Vloženo 31. Březen, 2010 v 23.02

16 1. Duben, 2010, jandulina:

Vydrž Diny, taky doufám že přijde zase čas a ty ani děti už nebudete sami…Myslím na vás a držím palečky. I ovečce…

Vloženo 1. Duben, 2010 v 5.27

17 1. Duben, 2010, jaru:

Diny, jak moc bych Ti přála,abys takhle psát vůbec nemusela..opravdu moc. Bohužel s tím nic nenadělám..nikdo. Někde blízko nějaká velká náruč je..a i když to nebude už ta, na kterou pořád myslíš, bude i v ní teplo a hezky..moc přeju at je to co nejdřív.

Vloženo 1. Duben, 2010 v 6.43

18 1. Duben, 2010, Blanka:

Diny, já myslím, že my kdo sem chodíme,jsme díky tobě zjistili, že když máme doma celou rodinu, nemáme si na co stěžovat a já za sebe můžu říct, že fakt strašně moc přehodnocuju věci. Jen je mi líto, že ty to musíš prožívat na vlastní kůži. Přeju ti nějakou hodnou náruč, do které se schoulíš a vybrečíš se.

Vloženo 1. Duben, 2010 v 7.04

19 1. Duben, 2010, Karin:

Snad ti to naše soucítění s tebou pomáhá.Jsi moc hodná…když vidím tu ovečku a když čtu,jak kolem ní běháš…Ať je ti alespoň trochu lépe,moc ti to přeji.A ovečce také.

Vloženo 1. Duben, 2010 v 8.34

20 1. Duben, 2010, Iva:

DINY, hodně smutné, ale opět pravda v každém slově. Moc na tebe myslím a opravdu si toho na sebe nakládáš hrozně moc. Musíš trošku myslet i na sebe.

Vloženo 1. Duben, 2010 v 9.03

21 1. Duben, 2010, sabat:

DINY já nevím co napsat,já mám pocit,že ten žal snad nejde ani odlehčit.Snad jen,že určitě bude líp,zatím máš kolem sebe děti a kamarády,to není náhoda.

Vloženo 1. Duben, 2010 v 10.05

22 1. Duben, 2010, LenkaKT:

Milá Diny,
něco přece jenom máš: máš sebe sama. A podle toho, co si tu občas čtu, jsi úžasná, obdivuhodná a inspirující žena.
Moc ti držím palce, často na tebe vzpomínám, když se mi zdá, že mi něco nejde. Říkám si, jak by ses asi k problému postavila.
Máš veliký dar, problémy řešit a neuhýbat, jsi obětavá, milující… přitom tak lidská.
Nevím, zda pro tebe můžu něco udělat, tu chybějící náruč ti asi nedám, ale moc na tebe myslím. Nabízím aspoň svoje virtuální rameno na odlehčení té tak utrápené hlavy.

Vloženo 1. Duben, 2010 v 10.26

23 1. Duben, 2010, Vrtina:

Ahoj Diny, nechci, abys byla smutná. Tak něco na rozveselení: Nevíš, proč ten náš jednoleťák bečí, kdykoli otvírám počítač? (jsi mi s tím bečícím videem zavařila…) Káča

Vloženo 1. Duben, 2010 v 12.36

24 1. Duben, 2010, Martina:

Diny, jak už někdo napsal výše, všechny co sem chodíme nahlížet, si moc dobře uvědomujeme co máme a také to, co můžeme ve vteřině ztratit. Bohužel toto uvědomění je začarovaný kruh, protože jsem se o muže (děti jsou většinou kolem mě začala tak strašně bát, že už mám téměř „schýzu“. Za vším vidím to nebezpečí, tu možnost, že se může něco stát, po každé mu kladu na srdce, aby byl opatrný a můj muž se tváří čím dál nevrleji. Omezuju ho v jeho životě z obavy, že ho ztratím, že ztratím to, co mám. Život se musí žít s tím co je, co přijde i s tím co se stalo. Věřím v osud. Každopádně jsem se naučila rozlišovat důležité od nedůležitého, malicherného, od toho, co mi nestojí ani za myšlenku, natož pak za čin. Diny, ať už zase u Tebe vysvitne sluníčko, ať se najde důvod proč se smát a ať se objeví náruč, která Tě pevně obejme a sejme z Tebe velkou část Tvých starostí a obav.

Vloženo 1. Duben, 2010 v 14.55

25 1. Duben, 2010, Makina:

Diny,
znovu a znovu si uvědomuju tvůj neuvěřitelný talent psát, tohle je tak strašně hezky napsané, donutilo mě to o tomhle článku přemýšlet i během dne… Uvědomuješ si vůbec, jakou sílu a moc máš? Ovlivňuješ přemýšlení lidí, nebo možná jsem teda jediná, ale pochybuji, že ano, ale i to je přece obrovská síla, kdybych teda jediná byla.

Přirovnat se k ovci a ještě tak hezky… Fakt smekám, máš talent.

Vloženo 1. Duben, 2010 v 20.20

26 2. Duben, 2010, Edit:

ja taky smekám, téměř denně," ovečko" naše dennodenní, tu vnitřní sílu Ti závidím a přeju lepší zítřky a nám čitatelům ještě hodně přečtených řádků od Tebe a také hezké a poklidné Velikonoce

Vloženo 2. Duben, 2010 v 8.31

27 2. Duben, 2010, JaniF:

Tak moc přeji, aby bylo o něco lépe! Aby pomocná náruč byla nablízku..
Slova mi váznou, chtěla bych napsat něco, co by odlehčilo ten smutek, ale…:(
Alespoň myšlenkami přeji, ať je lépe!!

Vloženo 2. Duben, 2010 v 9.05

28 2. Duben, 2010, Míša:

Milá Diny, nidky jsem ti na blog nepsala,ale dnes musím.Od té doby co se stalo to neštěstív Tvé ronině, přemýšlím nad život i manželstvím jinak.V novinách i v televizi slýším denně o nehodách…bohužel.Ale jsou to jenom zprávy.Teprve Ty jsi mě domutila přemýšlet do hlouby. Dnes si uvědomuji, že to co mám není samozdřejmost.Že je to dar a já si toho nesmírně vážím a Tobě děkuji, že jsi mi otevřela oči.

Vloženo 2. Duben, 2010 v 9.09

29 2. Duben, 2010, Míša:

Diny omlouvám se za chyby v textu,ale přebalování a psaní nejde dohromady…:))

Vloženo 2. Duben, 2010 v 9.13

30 2. Duben, 2010, Pawli:

Už 2 dny žádné zprávy . Jste v Ovečkově všichni v pořádku?

Vloženo 2. Duben, 2010 v 21.20

31 2. Duben, 2010, Helaovečka:

Taky mám starost, většinou se něco dělo, když Diny nemohla psát, snad se jen chystají na velikonoce a nemají čas.

Vloženo 2. Duben, 2010 v 22.31

32 7. Duben, 2010, Pavla:

Ahoj, co se deje? Chodila jsem sem kazdy den nakouknout a ted uz tak dlouho Diny nepise. Musim rict, ze mne to dost znepokojuje. Pokud je to jen nejaka ´technicka´
porucha tak budu skakat dva metry vysoko, pokud ne...... nechci ani domyslet, co se vsechno mohlo stat.
Myslim na vas a dokud se neobjevi dalsi zprava, budu sem chodit dal kazdy den (asi 25×)

Vloženo 7. Duben, 2010 v 20.49

33 8. Duben, 2010, Kejt: