<!–texy–>Držte se

<!–texy–>Ahoj, co se deje? Chodila jsem sem kazdy den nakouknout a ted uz tak dlouho Diny nepise. Musim rict, ze mne to dost znepokojuje. Pokud je to jen nejaka ´technicka´
porucha tak budu skakat dva metry vysoko, pokud ne…… nechci ani domyslet, co se vsechno mohlo stat.
Myslim na vas a dokud se neobjevi dalsi zprava, budu sem chodit dal kazdy den (asi 25x)

<!–texy–>Taky mám starost, většinou se něco dělo, když Diny nemohla psát, snad se jen chystají na velikonoce a nemají čas.

<!–texy–>Už 2 dny žádné zprávy :-(. Jste v Ovečkově všichni v pořádku?

<!–texy–>Diny omlouvám se za chyby v textu,ale přebalování a psaní nejde dohromady…:))

<!–texy–>Milá Diny, nidky jsem ti na blog nepsala,ale dnes musím.Od té doby co se stalo to neštěstív Tvé ronině, přemýšlím nad život i manželstvím jinak.V novinách i v televizi slýším denně o nehodách….bohužel.Ale jsou to jenom zprávy.Teprve Ty jsi mě domutila přemýšlet do hlouby. Dnes si uvědomuji, že to co mám není samozdřejmost.Že je to dar a já si toho nesmírně vážím a Tobě děkuji, že jsi mi otevřela oči.

<!–texy–>Tak moc přeji, aby bylo o něco lépe! Aby pomocná náruč byla nablízku..
Slova mi váznou, chtěla bych napsat něco, co by odlehčilo ten smutek, ale….:(
Alespoň myšlenkami přeji, ať je lépe!!

<!–texy–>ja taky smekám, téměř denně,” ovečko” naše dennodenní, tu vnitřní sílu Ti závidím a přeju lepší zítřky a nám čitatelům ještě hodně přečtených řádků od Tebe a také hezké a poklidné Velikonoce

<!–texy–>Diny,
znovu a znovu si uvědomuju tvůj neuvěřitelný talent psát, tohle je tak strašně hezky napsané, donutilo mě to o tomhle článku přemýšlet i během dne… Uvědomuješ si vůbec, jakou sílu a moc máš? Ovlivňuješ přemýšlení lidí, nebo možná jsem teda jediná, ale pochybuji, že ano, ale i to je přece obrovská síla, kdybych teda jediná byla.

Přirovnat se k ovci a ještě tak hezky… Fakt smekám, máš talent.

<!–texy–>Diny, jak už někdo napsal výše, všechny co sem chodíme nahlížet, si moc dobře uvědomujeme co máme a také to, co můžeme ve vteřině ztratit. Bohužel toto uvědomění je začarovaný kruh, protože jsem se o muže (děti jsou většinou kolem mě začala tak strašně bát, že už mám téměř “schýzu”. Za vším vidím to nebezpečí, tu možnost, že se může něco stát, po každé mu kladu na srdce, aby byl opatrný a můj muž se tváří čím dál nevrleji. Omezuju ho v jeho životě z obavy, že ho ztratím, že ztratím to, co mám. Život se musí žít s tím co je, co přijde i s tím co se stalo. Věřím v osud. Každopádně jsem se naučila rozlišovat důležité od nedůležitého, malicherného, od toho, co mi nestojí ani za myšlenku, natož pak za čin. Diny, ať už zase u Tebe vysvitne sluníčko, ať se najde důvod proč se smát a ať se objeví náruč, která Tě pevně obejme a sejme z Tebe velkou část Tvých starostí a obav.