Klárčin blog

Tento týden přišly dětem tři balíčky – chtěla bych moc poděkovat tetám za radost, kterou udělaly:)

Akorát jsem nestihla vyfotit, ale to určitě doženu. Kuželky mají velký úspěch, Klárka krásně tu pěnovou kouli udrží a i hodí:) Kája ten na to jde po ypsilonovsku, nedodržuje vzdálenost, kterou stanoví Davídek, jde přímo nad kuželky a prásk:)) Úspěch zaručen :)))

V druhém balíčku byla nádherná velikonoční ovečkovská dekorace a hra pro děti – děkujeme moc:)

Ve třetím od tet z Nadace Sluníčko pro děti byly úžasné pastelky, vystřihovánky, plyšové hračky a MP3 – u balíčku dopis, aby to Klárce v nemocnici dobře ubíhalo. Klárka už v nemocnici není, ale MP3 mě vůbec nenapadla, to je super nápad pro příště :) Je tam dokonce záznamník, takže bych mohla namluvit i nějaké pohádky já – no prostě děkujeme:) 

Nedávno přišel balíček mně se spoustou knížek – ještě jsem o tom nepsala, ale chtěla bych minimálně jedné z nich věnovat článek. Katko, i tobě moc děkuju a ještě určitě napíšu :) 

Když dneska přišla Zuzi ze školy, čapla Emmetta a Káju a šli se projít.

Davídek se vrátil ze školky s pěkným kašlem a rýmou, po měsíci tam byl den a zase zůstane doma, snad to neskočí zase na Klárku.

Pořád se to tu točí.

Vícematky znaj;)

Emmettek si krásně zvyká, dlabe 3× denně, je to nezvyk, naše starouše krmím jednou denně a kvůli hrozbě torze žaludku až hodně pozdě večer a teď člověk nesmí zapomenout na piškůtky s mlíkem k snídani a k obědu granulky pro mladého pána. A to těm starším musí taky něco hodit, aby nežárlili.

Emmettek na procházky chodí rád, i když má dva psí kamarádi, lidi jsou prej lidi a je s námi legrace:)

Zkouším občas na to psí mrně nějaký povel a takhle dopadl příkaz: Sedni!!! :)) Na zem s sebou švihnul ve vteřině hlavně Kája :))) 

Na bříšku se nechám šimrat rád ;)

PS: Ovečka Anička vypadá, že je v pořádku jakž takž, přijde mi akorát smutná. Ale žere, pije, občas někam přejde, ale dost polehává. Jehňátka se mají k světu a už spolu všechny tři dovádějí :) 

… ale mně přijde, že dnes má opravdu 48 hodin.

Nejenže se tu ráno setkal náš nový veterinář s injekcí pro Aničku s pracovnicemi sociálního úřadu kvůli jednomu šetření (mmch moc milé a já si opravdu na práci úřadu, pod který spadáme, tedy Plzeň-sever nemůžu vůbec stěžovat), do toho volala odhadkyně kvůli dědictví a něco nutně potřebovala … když odmyslím jak jsem v šest hodin ráno ještě uklízela salaš … a pak to pokračovalo tak nějak celý den, pořád něco, porod Jarušky, úklid sklepů …

A vyvrcholilo to přívozem …

Emmettka :)

Kdybych čekala na nové sklepní dveře, Emmett už by asi byl dospělý pes a my si chtěli ještě aspoň trošku užít štěňátka. Jestli se tak teda tomu obříkovi dá říkat – už nejde pomalu ani pochovat :)))

Pan Peroutka s paní byli tak hodní, že nám ho přivezli až domů :)

Emmettek se hned zabydlel, na zahradě se mu moc líbilo a vůbec nejvíc se mu líbili noví psí kamarádi – zvlášť na Dianku trpí :)

Je to pěkný provokatér, je to nádhernej pejsek :) Tak snad se mu u nás bude líbit:) 

Tolik jsem se bála posledního porodu Máji, že jsem doufala, že si ho nechá někdy na příští rok.

Před půl hodinou jsem se podívala z okna a co nevidím … Mája se uprostřed louky i stáda svíjí … a mezi nohama má cosi černého …

V první chvíli jsem se šprajcla, že už na to nemám. Hrozilo totiž, že jí nakryl beran Martin a představa, jak je jehně velké, že ho zase nevytlačí … prostě jsem měla chuť jestli něco, tak utýct hodně daleko.

Jenže to se nedělá.

Tak jsem během dvou minut šoupla Káju do postýlky spát, uložila zbytek a vyběhla ven. Okoukla Máju, která když neměla kontrakce, se klidně pásla. Do salaše jí vůbec nenapadlo jít, rozhodla se evidentně rodit venku.

Pak jsem volala celá zmatená Jimmimu, od kterého Máju i Matýska máme, hodně mě uklidnil … tak jsem znovu zkontrolovala děti a popadla gumové rukavice (kdyby bylo třeba nějak pomoct, i když jsem netušila jak), foťák a mobil. 

Když jsem vyběhla ven, vedle Máji leželo malé jehněčí miminko a strašně nadávalo:)))

Mája se o něj hned starala, je to naše nejplašší ovečka, trošku jsem se bála … ale jak je vidět, maminka bude parádní :)

Zuzi přišla ze školy a rovnou letěla za mnou na zahradu :) Vymýšlely jsme spolu jméno. Myslím, že dnes stojí za to slavit jaro – o to víc, protože po včerejší noci i dnešním ránu tak nějak ještě víc vím, že je co slavit. Že narození je zázrak zázraků … takže dnes ve 13:20 se narodila další jehněčí holčička – Jaruška :) (A to jméno dávám také na počest své nejlepší kamarádce :) )

Jaruška je neuvěřitelně ukecaná, v podstatě co vypadla z maminy, nezavře pusu a bečí:)) Stoupla si snad v páté minutě života a teď jsem se na ní byla podívat z okna, tak krásně pije. 

A tady je ještě video mrňavé bečivky bečivé :)

To vypísknutí na začátku je přiběhnuvší Zuzka :)) 

PS: Andulka ráno dostala injekci od veterináře, všechno zlý je k něčemu dobrý … kamarádka mi dohodila místního, takového typického nemluvu co přijde do dvou minut, udělá a jde a můžu mu kdykoliv zavolat … kdykoliv. Jak výmluvné …   Jinak to vypadá, že má bolesti občas … a na radu Jimmiho jí půjdu zkontrolovat vemeno, aby neměla zánět a případně budu muset odstříkávat. Snad to s ní dopadne dobře … 

PS2: Asi je přece jen hned zítra všechny neprodám, jak jsem ráno vyhrožovala :) 

PS3: Podle barviček i velikosti vypadá, že je Jaruška Matýskova, takže kluk si přece jen … tooo :))) 

V noci, když jsem šla zahradou zpátky domů po tom nepovedeném porodu naší ovečky, jsem ti nadávala.

Klidně to tu přiznám.

I když racionálně vím, že bys mě tu samotnou nenechal.

Na rození i umírání. Na naše děti. Na starost o celej dům i zahradu. Na život sám.

Vím, že to nebyla tvá vůle, ale prostě to tak je. Kdo co chtěl nebo nechtěl, kdo za to může … to je teď jedno.

Fakt je, že když se raduju, kromě dětí tu není nikdo jiný, koho obejmout. 

Fakt je, že když pláču, před dětmi se schovávám a rameno, kam bych mohla zabořit mokrý nos, tu není.

Někdy zvednu hlavu a mluvím k tobě kamsi nahoru, divný …

Někdy si sednu na lavičku a povídám si s tebou na místě, kde leží tvůj popel … ještě divnější.

Tak ti píšu dopis.

Neměl jsi nás tu nechat !!!

Je to strašně těžký !!!

Já vím, že chybíš i dalším lidem, tolik lidí tě mělo rádo – ale nám tady chybíš každý den! Každou pitomou minutu po čtvrté odpoledne, kdy už jsi býval doma. Každý víkend, každý večer … nejsi tu …

O víkendu, když tu byl Lucčin tatínek a já jsem vařila dopoledne oběd… zvuk pily ze zahrady tolik lákal si přehrát iluzi, že je všechno jako dřív. Že to ty jsi tam venku a kolem poledne se ozve klíč v zámku a objevíš se ve dveřích … Bylo to jak když do mých včera rozedřených dlaní sypeš sůl. Čas nejde vrátit. Nic nejde vrátit.

Strašně se mi stýská …

Děkuju moc panu Hubínkovi, že přijel a beránka z Andulky vytáhl. Byl moc velký, navíc asi zapříčený, nemohla ho vytlačit. Měl flíčky … nebyl celý černý … je mi strašně líto, že jsem nepoznala, že je pozdě, třeba by se dalo pomoct. 

Snad Andulka vydrží do rána na antibiotika nebo co jí veterinář dá, strašně bych nechtěla přijít i o ní…

.............­.............­..

Andulka je na pastvě. V osm budu volat nějakému jinému veterináři, než tomu, který včera nepřijel (a je mi vážně jedno, že se k ovcím prý v noci nejezdí, kdyby nebylo manželů Hubínkových, tak bych přišla i o ovečku nebo nebo nevím, co bych dělala) – aby jí přijel dát antibiotika.

Ve stáji jsem teď ráno našla ještě jedno mrtvé jehňátko. Bylo poloviční, vedle něj placenta … nezkoumala jsem, co to bylo, ten zápach v salaši byl dost šílený … Pohřbila jsem ho vedle beránka … 

Takže Andulka měla dvojčátka, jak jsem si myslela …  

Je mi to strašně líto.

I ty ovečky asi tuší, že se něco stalo. Kdykoliv jindy přijdu do ohrady, ženou se ke mně. Teď si mě nevšimly a když jsem pak šla do zadní části s pytlem a lopatou, všechny se po mě jen dívaly. 

Mlha, ranní opar a strašný smutek. Vím, že jsou to jen zvířata. Ale je to o životě, je to o smrti … je to jako o nás, o lidech … děje se to … musíme se s tím naučit vyrovnávat, musíme se s tím učit žít.   

Teď ať to hlavně zvládne Andulka. A pak poslední ovečka, Mája. Budu se moc bát … 

Já vím, že jí jsem pouhých třináct dní.

Vím, že do životopisu bych si to ještě asi napsat nemohla.

Navíc poprvé jsem se přichomejtla k hotovému a napodruhé jsem v podstatě jen koukala, dojímala se a fotila a bez mé asistence by se to obešlo úplně stejně, jako v prvním případě.

Ale to přece ještě neznamená, že na mě musí Anička házet ty znechucené pohledy!!!

Beru, že jsem jí coby hodně amatérská porodní asistentka (ve zkr. APA) asi k smíchu, ale já se fakt snažím!!! Nezasahuju, jen chodím dozorovat co se děje nového, septonex připravený, dnes jsem obouvala boty na zahradu asi 50×, dokonce jsem se pěkně pomlátila  (nešikovný maso musí pryč) a zrušila přístroj na dokumentaci porodu.

Jsem oproti své obvyklosti nehlučná, dokonce jemně našlapuju a k zadní části jejího těhotného těla se plížím nenápadně, abych jí nepohoršovala víc, než je nutné.

Přesto kdykoliv se objevím, hodí po mě ten obličej a otráveně odejde úplně na druhou stranu přes dvě ohrady pryč.

Ranní váček s plodovou vodou už při sobě nenosí, asi splasknul, pro jistotu jsem volala p. Hubínkové a ta mě uklidnila, že je to začátek porodu a to klidně může trvat den. Balonek je prostě znamení.

Myslím, že Andula čeká chlapa.

Dělaj s tím oba ciráty a já jsem tak napnutá, navíc bych tak ráda byla u toho!!! Nezapomenu, když se rodila Bětuška, to je takový zázrak. Andulka si myslí své. Prý to bez APA hravě zvládne a já mám bejt u plotny, kam patřím. 

Přitom ta první doba porodní jí dává dost zabrat. Dívám se na ní z okna a je vidět, když přijde stah, jak ztuhne a dýchá. Přistihla jsem se, že solidárně dýchám s ní. Občas zmizí do salaše, to jsem jak na trní, jestli uuuuž … pak vyleze a jde do vedlejší ohrady se pást s přestávkama na kontrakce. Pak se elegantně složí na teplou zem (dost se straní ostatních) a občas jakoby tlačí. 

Já nevím, moje nervy.

Dočkáme se třetího jehňátka do setmění ?:)

Na neděli jsme neměli žádný speciální program – ani moc dobře nejde nic vymýšlet, když Klárka stále ještě kašle, ze soboty na neděli zvracela, prostě ven určitě zatím nemůže.

Kolem poledne mi zavolala kamarádka, že její přítel by vzal Davídka se svým synem a s jejím synem na nějakou výstavu, jestli by Dáda šel. Plánovala jsem do Plzně jet nakoupit nějaké kytičky, tak že bych Davídka u nich vysadila.

Když jsem se našeho introverta, který nikdy s nikým cizím nikam nejde, zeptala, jestli by chtěl jít se strejdou Martinem a klukama na výstavu – skoro jsem se lekla, jak vystřelil a začal se oblíkat:) On strejda teda není tak úplně cizí, ale viděl ho Dáda 3×? Asi tak … ale se strejdou je prostě legrace, kluci na něj můžou skákat, perou se s ním, blbnou … strejda je vlastně jen takovej o trošku větší kluk než ti pětiletí caparti :)

Prostě má Dáda Martina rád. 

Kluci si to spolu užili. A já  moc dobře vím, jak moc ho má rád kamarádčin Péťa, jak prostě kluci toho tátu potřebujou.

Když se vrátili (Martin měl kluky celé odpoledne a fakt je skvěle zvládl), ještě chvíli byli všichni u oveček a na zahradě. Pak odjeli, já  jsem dala děti spát a šla Mildovi zapálit svíčku.

Měla jsem za Davídka radost, že měl prima odpoledne, že úplně zářil, že si to užil.

Měla jsem v sobě strašný smutek, že se svým tátou už tohle nikdy nebude mít.

Že já neumím prát se na podlaze, šermovat mečem a vysvětlovat, proč vzniká tohle a proč tamto.

Nemám pro starosti s domem a vším čas chodit na výstavy, stačí, když je jeden prcek nemocnej a všichni musí být doma.

Když jdu pracovat na zahradu, beru si většinou kluky s sebou, ale tím mi zase stojí práce doma a já vím, že takhle to být nemá. Vidím ve vzpomínkách Mildu, jak vozil na kolečku polena a nazpátek do něj posadil kluky … kolikrát jsem v ruce držela v okně foťák, abych vystihla ten okamžik a … nakonec tuhle fotku  nemám… Mě prostě ani nenapadne je tam posadit, jsem ráda, že jednu trasu je to kolečko prázdný a že se nemusím tak dřít.

Na druhou stranu cítím vztek. Jak může někdo mít něco proti tomu, abych uvažovala o tom, že nechci zůstat sama. Jak někdo z rodiny může mít námitky po článku Tabu na to, že bych chtěla pro sebe a pro děti najít někoho, kdo to prázdné místo zaplní. Jak vůbec může někdo soudit …

Je to můj život a život mých dětí. A tím co se stalo v listopadu se náš život dostal do úplně jiné dimenze. Jsem máma i táta. Hladím děti rukama, který maj stopy po práci, všude nějaká ranka a náznaky mozolů. Ještě nedávno jsem jen míchala těsto nebo se rejpala v zemi. Teď je toho, co musím zvládnout nepoměrně víc.

Nestěžuju si. Jen vím, že tátou být neumím. V žádném směru.

A když jsem viděla, jak byl David šťastnej v „mužský“ společnosti, když vidím Káju, který se na každýho řemeslníka řehní a jak se předvádí … vím, že právě kvůli dětem sama nezůstanu. 

Ne, že se dětem obětuju, jak mi bylo naznačeno. Ne, že jsem povinná je vychovat sama a až pak někdy … To je takový nesmysl, takový předsudek, tak strašně hloupý názor.

Tátu moje děti měli a mají jednoho. Vždycky o něm budu dětem povídat  a budeme na něj vzpomínat. Jenže on už není a už jim nemůže nic dát, nemůže je nic naučit, nedá jim pusu na dobrou noc a nemůže jim ukázat, jak je má rád.

Včera jsem pochopila, že právě kvůli dětem musíme jít dál. A třeba na nás někde nějaký takový prima strejda, jako je Martin, čeká – a já už si to dovedu i docela dobře představit. 

… nestíhám. Rodí další ovečka, Anička.

Nestihla jsem dát Davídka po asi měsíci do školky, ale stihla jsem mezi pobíháním mezi rodičkou a domem s dětma rozbít foťák po Mildovi, svoje koleno a obě dlaně do krve. Uklouzla jsem na blátě a švihla s sebou o betonový septik, brýle mi odletěly metr daleko, ale těm se nic nestalo, aspoň že tak.

Včerejší den byl taky mírně kalamitní pro Klárku, pozitivní pro Dádu, a mě bylo tak nějak smutno. Jen není čas to nějak dokumentovat, tak možná odpoledne …

Tak aspoň krátký raport od nás.  

že Zuzi dneska nebude moc sedět a že si na plese školy pořádně zatancuje :)

Davídek tedy ohodnotil její vizáž slovy: Ty jooo, to je teda srandovní :)))

Tak nevím, snad ti „starší“ muži najdou lepší přívlastky pro mou krásnou dceru ;)