Klárčin blog

Prostě nestíhám a tak mám pocit, že bych měla aspoň ve zkratce napsat, proč.

Je to prostě tím jarem. Děti jsou zdravé, tak jsme hodně venku, prakticky tím, že nemusím ve všední dny vařit obědy, tak jsme dopoledne s Káčkama pryč – buď na procházce, nebo na zahradě, nebo u kamarádky na dvorku (Dáda a Zuzka jsou ve školce a škole).

Pak je oběd, Káčka jdou spát a pro mě je to jediná chvíle přes den, kdy mám jistotu klidu pro práci na zahradě a kolem domu. Včera jsem uklízela naší skálu (jsem asi jediný cvok  v okolí, který uklízí skálu :)), odvozila jsem několik koleček popadaných kamenů, uschlých větší a vyhrabaného listí. Parkuje nám tam Béďa a potřebovala jsem i udělat místo na dnes přivezenou mulčovací kůru.

Odpoledne a podvečer – jsme venku.

Dnes jsme dopoledne byli v místním zahradnictví a mám plnou kárku letniček – zrušila jsem zeleninové záhonky a do písmene U si vytvořila z plůtků záhonky na kytičky, krom pivoněk a pár růžiček tam nic není, to se musí napravit. Takže až dopíšu a dopiju kafe, jdu na to. Vůbec nemluvím o bylinkové spirále, kterou jsem konečně chtěla mít letos na místě zahradního jezírka – to prostě nechám na příští rok. 

S kamarádkou jsme včera pomocí zbytků jejího dřevěného plotu, tyčí a hřebíků vyrobily protiemmettí  plot u sušáku s prádlem, protože od té doby, co tohodle miláčka máme, nemůžu sušit venku – a chodit pod šňůry (modří vědí;) ), což mi hodně chybí … Slavnostně jsem pak večer pověsila novou, neponičenou šňůru, pověsila prádlo – abych ráno zjistila, že ten … nenajdu vhodné slovo … se nějak přes plot dostal, přeskočil asi kompost, já nevím !!! a roztahal mi všechno prádlo po zahradě, notně ho nezapomněl vyválet v prachu a některé i prokousnout !!!

Potrestala jsem ho myslím dost a můj řev se nesl v sedm ráno celou vsí – pominu, že jsem lítala po zahradě v županu a takhle vzteklá jsem nebyla snad ještě nikdy!! Navíc se mu podařilo otevřít dveře do sklepa, vytáhl zahradní čerpadlo a tažením po zahradě (ohromná zábava) ho zřejmě zničil. O lopatičkách, kyblíkách, kladivu atd. , co se mu podařilo dalšího vytahat, už nemluvím. Jenže!!!

On po dvou minutách o ničem nevěděl, radostně ke mě přihopkal a čekal, co bude jako ta další sranda!!!

Pokud má někdo zájem o tříměsíční tele chodského psa, je na prodej. Značka: cholerik ho zabije, z flegmatika se stane cholerik, sangvinik se už nikdy nezasměje a melancholik se po prvním dni s tímhle štěnětem půjde zastřelit do rybníka.

Má omluva z psaní z vylíčené pouhé jedné jediné historky je doufám přijata ;) 

Až bude pršet (už by mělo), budu tu zase víc:)  A až tu nebude ten pes !!! 

Ve tři hodiny se Klárka probudila, tak jsem skončila brigádu na zahradě a šli jsme před dům s mechaničákem – Klárka jezdila, krmila křupkama Emmetta, já se pokoušela číst kousek Herriota a čekali jsme na Káju, až se vzbudí.

Kájík se k nám přidal po půl čtvrté. Nedalo mi to nevzpomínat … jak jsme takhle v tuhle dobu čekávali na tátu …

Nevím, to jaro se mnou pěkně cvičí. Je nádherně, teplo, sluníčko, pampelišky, kvetou třešně … a mně je tak těžko … stýská se mi … 

Před rokem jsem o Čekání na tátu psala …  a pamatuju si… jak bylo Lucce z toho mého článku smutno … nikdy by mě nenapadlo, že tyhle fotky budu už jen vzpomínkou …

Říkali jsme jim … nevěsty…

 ............­............

Když bílé větve nakláněly

stydlivě trošku na stranu

oparem studu zahaleny

v květnu a spíše po ránu …

.............­...........

Ty bílé šaty jenom pár dní

a pak je drze shodily

do zelené se obalily

k červnu se více hodily.

.............­...........

Pak červencové slunce vlíplo

do plodů žhavé polibky

a tvoje ruce trhaly je

do dlaní jak do kolíbky

.............­...........

Červené až skoro temně rudé

sladké až skoro k závrati …

a jedli jsme je spolu v trávě

…  nic se už zpátky nevrátí …

.............­...........

Tvé místo je teď v jejich stínu

kolikrát jsi v něm tiše stál …

teď bílé květy zpívají ti

žes to tu miloval …

Název bych možná mohla volit jiný, ale já (coby matka na plný úvazek už šestým rokem) a Káčka (coby typičtí vesničánci) jsme z akce, kterou dnes pořádala firma Ottobock jako poděkování Nadacím – nejvíc ocenili raut :)) Kdypak my se dostanem mezi lidi a navrch nám k tomu někdo i navaří :))  

Firma Ottobock má nádherné sídlo kousek od naší vísky ve Zruči a byli jsme pozvaní, zda bychom se nepřijeli podívat na slavnostní předání elektrického vozíku malému pětiletému Davídkovi (DMO). Byli jsme asi tak trošku pozvaní i proto, aby tam Davídek nebyl uprostřed dospěláků sám  a určitě i proto, že Skippyho neboli Velkej Novej máme taky a už rok.

Počasí vyšlo, Kájíkovi jsem vzala také vozítko, plastovou motorku po Davčovi, aby mezi motorizovanými dětmi nebyl handicapovaný ;) a musím říct, že jsme si to všichni užili.

Celá akce byla na počest Nadací Dobrý skutek, Sluníčko pro děti a ještě jedné (dopíšu až se dočtu jinde, můj výstup počítám bude první i před novináři, kteří tam byli asi ze čtyř deníků a já tu poslední Nadaci zapomněla – ani tam bohužel nebyli přítomní).

Za Dobrý skutek tam byla mj. i Miss tuším z loňského roku (nějak se přiznám to nesleduju) Lucie Váchová (a asi už se jmenuje  jinak, tuším se provdala), je krásná, ale taaak hubená :)) Doufám, že to nebude číst, by si myslela, že jí závidím, ale to fakt ne, jen z profilu byla taková droboučká, že jsem doufala, že trošku těm dobrotám na přeplněných stolech odpomůže ;) 

Nezapomnělo se ani na OS Zrnka, zmínil se loňský nákup našeho vozíčku a poděkování patřilo Zrníčkům a znovu Nadaci Sluníčko pro děti :) 

Zazpívala nám krásně Vlaďka Bauerová, s kterou jsme pak zjistili, že máme společnou známou Martinku P (chodí a píše i sem na blog). a tak jsme si hned domluvili grilování u nás na zahradě, tak doufám, že to uskutečníme co nejdřív, holky ;) 

Sice jsme museli s Káčkama zasklít poobědové spaní – Kájík měl dvakrát mírný únavový záchvat, ale ustáli jsme to  :), ale dětem se to moc líbilo. Klárka drandila na Velkým Novým kolem rybníčku venku a Kájík na motorce a skoro všechno, co jsem si nandala na talířek, mi snědli:)

Davídek si to myslím užil taky, i když s Klárkou si povídal jen chviličku:)

Takže díky za prima akci, kamarádkám z Ottobocku za občasné hlídání dětí a skvělý pokec, za seřízení vozíčku milému servismanovi, a vůbec – bylo to prima. Zase někdy rádi přijdeme :)) 

Pro někoho to není nic.

Pro Klárku je to něco :)

Včera s Aničkou cvičili a tady je výsledek, co Klárka s nožičkama dokáže – kdybych to něviděla, tak tomu nevěřím. Do téhle polohy jí je tedy musíme dát. 

Nejdřív fotka (úplně září, má sama takovou radost, že s nimi dokáže hýbat) a pak proklik na video.

Měl bys je vidět …

Dneska, když jsem seděla na lavičce u tebe a pokoušela jsem se číst si J. Herriota (bez šance) – a viděla jsem naše děti, jak si hrajou na písku … jak Kájík chodí po celé zahradě a zkoumá a pak mi něco přinese  ukázat, jak se Klárka snaží nabrat na lopatku písek a přemístit ho do pidibábovičky a Davídek dozoruje a občas jí pomůže … 

Tak jsem slyšela Lucku. Nevím proč, ale tahle věta jako by byla její – slyšela jsem jí říct Radkovi o Mišce a králících tolikrát …

Půjčím si jí, protože ten pocit byl strašně silný.

Měl bys je vidět. Jsem sice po celém dni unavená z jejich štěbetání a že ani na té zahradě není možné přečíst tři věty z knížky najednou, abych něco nemusela … ale jsem na ně strašně pyšná.

Malí špunti, 6 –4 –2 roky, naše schůdečky. 

O tohle jsi přijít neměl …

… za to dnešní ranní stěžování.

Možná už jste o něm slyšeli. Já ne.

Pusťte si to. 

Já se stydím. Ráno jsem se litovala, prostě jsem se obyčejně litovala, sebe, svoje děti – ale když vidím jeho … jeho úsměv, jeho sílu … 

Tohle si vždycky pustím, až na mě zase přijdou myšlenky o nespravedlnos­ti světa.

Protože Nick Vujicic umí otevřít oči. I srdce. Děkuju. Potkala jsem ho ve správný čas. 

http://www.youtube.com/watch?…

Pět měsíců.

A teprve včera jsem našla tvé záložní brýle. Když jsme se poznali, nosil jsi je, ale už pár let jsi měl jiné. Tyhle byly tak záložně schované, že pochybuju, kdybychom je museli najít, že by se to povedlo … 

A pár dalších maličkostí, s kterými jsi tenkrát přišel a zůstal. Vešly by se do jedné kapsy. Nikdy jsi toho moc nepotřeboval.

Schovám je pro děti. Na památku.

Spolu s horou knih.

Pořád se mi strašně stýská. Pět měsíců není moc času. Kdybys tu byl, kdyby se to nestalo … ten čas by znamenal jen uběhlou zimu a měsíc jara.

Takhle mi přijde, že uběhlo spoustu vody. V duši jsem zestárla. Ztratila hodně iluzí a víry. Myslím, že žádná spravedlnost není. Myslím, že život nakládá všem lidem různě, ale některým krapet víc. Někdo to unese, někdo ne. 

Někdy přemýšlím, kde jsem vzala po tvé smrti tu sílu jít dál. Asi mi jí dávají děti. 

Ty mě drží, nevím, co bych dělala, kdybych je neměla. Na druhou stranu tím že jsou, je to těžší. Protože žiju i jejich stýskáním, vzpomínkama, jejich bolestí a ztrátou.

.............­.............­.............­.............­............. 

Dětství. 

Moji rodiče jsou už rozvedení, ale naštěstí spolu byli celé mé dětství. 

Po jejich rozvodu jsme měli různá období. Ale to už jsem byla dospělá.

Dětství jsem měla krásné. Opravdu jo, byť jsem žila za totality, ale děti to asi tak nevnímají. Nejvíc je domov. Mít se každý den kam rád vrátit. Ze školy, z výletů, od kamarádů, z rande. Já se vždycky ráda vracela domů a ten byt v paneláku ve Staré Roli milovala. 

Měla jsem vždycky silnou vazbu na svůj domov, na svou rodinu. Já snad steskem brečela ještě na táboře coby praktikantka :)

Měla jsem skvělou rodinu a ty nejlepší prarodiče. I jim vděčím za strašně moc a otisk jejich výchovy vnímám dodnes. Jejich výchovy, lásky, tolerance – babička s dědou spolu byli přes padesát let a jejich vzájemná láska mi dala tolik … 

To díky tomu základu, který jsem dostala, dneska zvládám (snad zvládám) co mně a dětem naložil život.

Děkuju mami, děkuju tati – vám to ještě můžu říct i nahlas.

Babičko, dědo … vám taky děkuju. Jste už s Mildou jinde, v jiném světě, nevím ani, jestli nějaký jiný svět je … ale jestli jo, vím babi, že se ti Milda určitě líbí … víš, je skvělej parťák na žolíky a tebe by zase mohl naučit pokr. Já na ty karetní hry nikdy nebyla:)

.............­.............­.............­.............­............. 

Dnes je to pět měsíců, dívám se na tvé brýle, které si už nikdy nenasadíš. Moc moc mi chybíš a pořád tě moc miluju. Vždycky budu.  

Když jsem se dopoledne chystala nalodit Káčka do auta a odvézt Zuzku do Plzně (kvůli přijímačkám měla být ve škole až v poledne a žádný bus od nás v tu dobu nejezdí), za dveřmi stála celá Davídkova školka, a paní učitelka s Dádou v náručí. 

Kluci blbli, šťouchli do sebe a Davča si něco udělal s pravým nártem. 

Museli jsme Zuzi odvézt, tak jsme naložili všechny děti, včetně dvou nosících (to si fakt nedovedu představit běžně:)), odvezli jsme Zuzi, já nakoupila ještě na trhu nějakou zeleninu a pak už jen s prckama jela domů. Nožičce jsme dali čas do odpoledne, jestli bude ještě bolet … bolela, David si na ní nedokázal stoupnout.

Byla jsem domluvená s Aničkou, přišla Zuzce pomáhat s koupáním Káček a my jeli na pohotovost do Fakultky.

Naštěstí to zlomené nemá, i když celou dobu sejčkoval, že bude mít určitě sádru (a pak se mě ptal, co to sádra vlastně je:))) Pak mi řekl, že to říkal schválně, že když něco říkáš, že to bude, tak to nebude, takže vlastně díky tomu tu sádru nemá :)))

Asi je nárt jen naražený, sestřička mu to stáhla obinadlem, dostali jsme nabídku berliček. Odmítla jsem, že máme doma sbírku invalidních vozíků a že David se bude pohybovat na jednom starším ségry (myslím, že takové pacienty mají na dětské chirurgii málokdy, podle toho jak nevěřícně koukali, jestli si z nich nedělám legraci:))).

Pacient už spokojeně spinká. Nožička se snad brzy vzpamatuje a mě možná přestane bolet hlava ze všetečných otázek, kterými mě v čekárně zásoboval: Mami, a který číslo je úplně poslední, který má jméno? Táta mi říkal, že jsou čísla, který už jméno nemají, ale já bych chtěl vědět, jak se řekne to poslední ? (Vím já????)  Mami, a proč se říká VELRYBA, když to žádná ryba není ? A proč se MEDVÍDEK KOALA  jmenuje MEDVÍDEK , když je to vačnatec???

A těch dalších asi padesát už z paměti nevydoluju ;)

Nicméně za to, že byl statečnej, jsem mu slíbila u pumpy koupit cokoliv – přál si plechovku coly (vůbec netuším, kde to vzal, obyčejnou občas na nějaké oslavě pijou, ale plechovkovou???). Tak jsem tam skočila, zakecala se s pumpařem, ten mi řekl, že to ale pro děti není zrovna zdravý (uvědomělý pumpař:))) a já na to opáčila, že když řeknete dítěti, že mu koupíte cokoliv, tak prostě cokoliv :))) Sliby se mají plnit. Myslím, že jsem mohla dopadnou hůř ;)  

Já vím, že poslední dobou píšu na blog míň.

Jenže on prostě není čas. Není čas na netění tak nějak vůbec a když už na netu jsem, tak je po desáté večer a to už bych asi žádný kloudný článek nenapsala :)

Jaro je v plném proudu, do toho plánuju dětem nově vymalovat pokojíčky, udělat nové podlahy a přestěhovat je. Děti se totiž prakticky roztahují ;) po celém domě a přitom nikdo z nás nemá soukromí. Takže to se musí změnit.

Snad do podzimu bude všechno hotové a já nezešedivím ;)

Mám zatím štěstí na řemeslníky, instalatér (co mě zachraňoval v zimě) mi dohodil truhláře, který je ohromně šikovný a zatím to vypadá, že všechno bude podle mých představ. Truhlář příště přivede zedníka, který tu také bude mít kopu práce – pokoj, kde teď spí starší děti je třeba úplně oškrábat a nahodit, vymalovat – pak je třeba vymlátit stará futra a staré dlaždičky v kuchyni u sporáku … no vypisovat to nebudu, nebo to odpískám  ještě než to začne :))

Do toho neustálé papírování, stále ještě i kolem pozůstalosti … mám pocit, že mě lejstra zavalí. 

No a protože jsou momentálně všichni zdraví, tak jsme hodně venku, takže … blog občas bude mít malou dovolenou. Ne že by nebylo o čem psát, ale … nějak není prostě kdy.

Docela si užívám, že máme poměrně hezký pozitivní čas. Že nějak nesmutníme, spíš naopak, že nikdo není nemocný (no, Zuzčino koleno zlobí a s Davídkem jedu odpoledne na rentgen s nártem, ale to se prostě vyřeší…), že je sice pořád co dělat, ale k práci nám svítí sluníčko :)

A možná … možná jsem také potkala svého Fénixe …