Klárčin blog

Asi to znáte.  Na svoje děti se tak nějak díváte svýma očima, vidíte jejich chyby, klady, zápory  i jejich úspěchy, potažmo v nich samých vidíte, co jste možná udělali špatně, co dobře a hlavně se o ně pořád bojíte. 

Že má nejstarší dcera je správná holka, to si myslím už dávno.

Že je pracovitá a chytrá, to taky vím.

Jen jsem nečekala, že když mi někdo nastaví zrcadlo, jak jí vnímají druzí, že mě to rozbrečí.

Dnes měla Zuzka ve své škole, na střední stavební, třídní schůzky. Obyčejně chodíval její otec, ale už pár měsíců je Zuzka jen v mé péči (nehoda na to neměla vliv, už asi v září loňského roku nás Zuzka poprosila, jestli by střídavá péče nešla zrušit a že chce být jen u nás, s Mildou jsme jí dali čtyři měsíce do konce roku, aby se pořádně rozmyslela), takže bylo záhodno, abych na aktiv šla já. Organizace proběhla, kamarádka zaskočila hlídat, než se Zuzka vrátila ze školy a já jela. 

Paní učitelka třídní působila mírně vyhasle. Nebudu tu probírat, jak si vedou Zuzčiny spolužáci, koneckonců to tady může někdo číst, tak radši ne, ale … jen ve zkratce, žádná sláva. Na třídní učitelce byla vidět rezignace spolu se zklamáním, protože to vypadá tak, že nejmíň půlce třídy na nějakých známkách vůbec nezáleží a školu maj hodně někde …

Zuzka měla v pololetí jednu trojku a i tak byla ze třídy nejlepší. I přesto, co se u nás stalo. Byla a jsem na ní pyšná … o to nejde. Ale co mě dostalo. 

Po schůzce jsem šla za p. učitelkou, abych se jí zeptala, jak Zuzku vnímá ona. Přece jen… moje oči jsou moje oči a i když jsme se Zuzkou spíš kamarádky, tak neuškodí vědět. Trošku jsem se bála, že bude třeba říkat, že polevila a že té trojky byla škoda a tak.

Podívala se na mě a říkala  mi, a trošku se snažila, aby to neznělo vyčítavě, že Zuzka se snaží, že je chytrá, že jí škola baví … ale že je vidět, že je unavená … že je vidět, že toho má hodně a přesto školu nefláká … 

Začala jsem koktat a přišla jsem si v tu chvíli jako otrokář. Snažím se, aby toho na ní moc nebylo, chodí k nám Anička, všichni něco pořád děláme …  Zuzi chodí až na výjimky v deset spát (to mi nepřijde pozdě). Ale moc dobře vím, když si to přiznám, že o tom to není.

Ona je opravdu vyjímečná a i to, jak funguje v rámci naší rodiny, není asi běžné. A přesto, že strašně pomáhá a je mou pravou rukou … a někdy si dělá legraci, když s ní všechno probírám, že to vypadá, jako by byla spíš mým mužem než dcerou;) – tak zvládá školu víc než dobře  a snad nezapomíná i na sebe …

Najednou jsem viděla ten kontrast. Jiná šestnáctiletá holka (nemyslím ta vaše, jestli tu někdo má šestnáctku:))  má na starosti akorát co si vezme na sebe a jestli má dost peněz na rtěnku a podobný nezbytnosti … a já vlastně ani nevím, co taková běžná holčina dělá. Určitě nekoupe malé děti skoro každý den, určitě jim nedělá svačiny nebo večeře, určitě neučí mladší ségru ER, určitě nepomáhá s cvičením a stavěním do standeru, určitě nedělá milion věcí, které Zuzka dělá jen tak mimochodem, protože prostě to tak u nás je. Protože u nás se málokdy, než děti ulehnou, zastavíme.

Vyšla jsem ze školy a musela jsem jí zavolat, jak jí mám ráda. Měla jsem pocit, že jí to málo říkám … měla jsem pocit, že jí musím říct, jak moc to pro mě znamená, že je, že se máme …

A že jsem pyšná, že i přes to, co nás potkalo (nebo právě proto?) se učí dobře, záleží jí na tom, že chce studovat nejen střední školu, ale i vysokou, že má ráda svoje sourozence a svůj domov … to už jsem jí neřekla, to jí tady píšu.

Mohla by tisíc věcí, mohla by mizet do noci, mohla by kouřit marjánku, mohla by flákat školu, mohla by křičet na děti, ať jí neotravujou … 

Jenže ona je jiná.

A jak moc je jiná mi došlo dneska.

Kvalita videa nevalná, výpovědní hodnota zpovídané taktéž ;)

Ona když se prostě šprajcne, tak z ní člověk nic nedostane :))

Ještě že mám doma malého psychologa amatéra .

Na konci mi Davídek opravdu zavřel dveře před nosem ;) A dozvěděl se ;) 

Dnes v deset hodin přijel pan Sailer z firmy Ortoservis.

A přivezl nám dva větší mechanické vozíčky na vyzkoušení. Klárce její malý je prostě malý, skoro se na něm neuveze, jak má ručičky blízko kol, nepomohlo ani zvýšení sedáku. 

Menší vozíček je také jen do tří let a Klárce budou za tři měsíce čtyři roky. Navíc je i poměrně vysoká.

Dost dlouho jsem přemýšlela, kdy bychom vyzkoušeli ten větší, který váží o pět kilo víc a tudíž bude pro Klárku těžší s ním jezdit a sama se vozit – nakonec jsem někdy minulý týden poslala mejl s tím, že do léta se rozhodnu.

No rozhodla jsem se dneska :)

Máme ho :)

Klárce se v něm krásně sedí, je větší, širší, má čtyři kola, vepředu dvě malá (oproti jednomu u malého), je stabilnější a co hlavně – Klárka jak je vyšší, tak se jí výborně řídí, řekla bych že valivý efekt je lepší (nebo jak se to jmenuje;) ), prostě … nebylo vůbec co váhat. Uveze se s přehledem a zádová opěrka je také vyšší.

Mohla jsem si vybrat mezi dvěma, jeden úplně nový, druhý býval předváděný na výstavách, to bylo poznat jen na čistotě pneumatik a maličko – a u toho mi byla nabídnutá dost zajímavá sleva. 

Záruka dva roky, zaplatit ho musím celý, včetně příslušenství, protože aby pojišťovna uhradila alespoň část, musí od poslední koupě vozíku uplynout pět let (ano, i u dětí, které rostou). Takže my bychom museli čekat ještě tři roky a to fakt nemá smysl.

Naštěstí díky Zrnkům, díky vám a i díky pojistce, která byla Klárce vyplacena za tatínkovu nehodu, to problém není (jako před dvěma lety) a prostě co jiného Klárka potřebuje, než se dobře a bezpečně pohybovat. A na co čekat do léta …

Na fotce sedí Klárka ještě na neseřízeném a později dodám video z první jízdy – také jí ještě nožičky visí a nejsou seštelovaná kolečka víc dozadu, líp se jí pak jezdí. To pan Sailer udělal po soukromé projížďce, musel odejít pryč, Klárka odmítala komunikovat (nějak už mě to ani nepřekvapuje :))).

Video dodám později, nahrává se – tam mě naprosto dostal David, no uvidíte na konci :))

Malej vozíček ještě pojišťovně vracet nebudeme. Je lehčí, co kdyby … se nějak Klárčin stav prudce zhoršil, že už by se pohybovat na tom větším nemohla a taky v létě pojede k babičce na prázdniny, tak třeba se bude hodit, že jeden bude mít tam, druhý i doma, ještě nevím. 

Dnes je 15. dubna a včera to byl přesně rok – občas se vracím v blogu zpátky do časů minulých, tak jsem to zjistila – kdy nám přivezli z Ottobocku Velkej Novej.  Rok … Velkej Novej už tak úplně novej nebude a i u nás doma je všechno hodně jinak.

A třeba právě na potřebě většího vozíčku pro tu naší skoro čtyřletou princeznu je vidět, že čas nezastavíme… a život jde prostě tak nějak dál … 

PS: Chtěla bych panu Sailerovi i firmě Ortoservis poděkovat za vstřícnost a milé jednání, i za poskytnutou slevu a přeju jim, aby vyhráli soudní spor se Všeobecnou zdravotní pojišťovnou a aby to bylo rychle. Jsou jediní dovozci v naší republice těchto unikátních lehkých vozíčků pro naše SMA nemocné děti … a v současné době bychom právě kvůli absenci smlouvy, ani kdybychom nárok na vozík měli, od pojišťovny nedostali vůbec nic … 

Tak jsem si po ránu potřebovala něčím udělat radost, tak jsem Klárce zkrátila vlásky :) 

Ty culíčky stejně pořád zapomínám dělat, jak i častěji leží, tak se jí cuchají vlásky vzadu – takže menší mikádo je myslím lehký kompromis – a sluší jí :)