Klárčin blog

Ve tři hodiny se Klárka probudila, tak jsem skončila brigádu na zahradě a šli jsme před dům s mechaničákem – Klárka jezdila, krmila křupkama Emmetta, já se pokoušela číst kousek Herriota a čekali jsme na Káju, až se vzbudí.

Kájík se k nám přidal po půl čtvrté. Nedalo mi to nevzpomínat … jak jsme takhle v tuhle dobu čekávali na tátu …

Nevím, to jaro se mnou pěkně cvičí. Je nádherně, teplo, sluníčko, pampelišky, kvetou třešně … a mně je tak těžko … stýská se mi … 

Před rokem jsem o Čekání na tátu psala …  a pamatuju si… jak bylo Lucce z toho mého článku smutno … nikdy by mě nenapadlo, že tyhle fotky budu už jen vzpomínkou …

Říkali jsme jim … nevěsty…

 ............­............

Když bílé větve nakláněly

stydlivě trošku na stranu

oparem studu zahaleny

v květnu a spíše po ránu …

.............­...........

Ty bílé šaty jenom pár dní

a pak je drze shodily

do zelené se obalily

k červnu se více hodily.

.............­...........

Pak červencové slunce vlíplo

do plodů žhavé polibky

a tvoje ruce trhaly je

do dlaní jak do kolíbky

.............­...........

Červené až skoro temně rudé

sladké až skoro k závrati …

a jedli jsme je spolu v trávě

…  nic se už zpátky nevrátí …

.............­...........

Tvé místo je teď v jejich stínu

kolikrát jsi v něm tiše stál …

teď bílé květy zpívají ti

žes to tu miloval …