<!–texy–>Moc přeju aby to tolik nebolelo

<!–texy–>Já si na ten článek pamatuju - takový rozdíl tehdy a teď Snad to příští jaro bude bolet míň. Moc ti to přeju.

<!–texy–>Diny, holky, ten odchod navždy musí být něco tak moc bolavého, ach jo…
Diny, každý den si na Tebe vzpomenu, vždycky si říkám, za tohle jí musím poděkovat, nebo za tamto,ať to ví, tak ti dneska poděkuju za malý objevení táty. Jak jsem vyrostla bez něj, nevím pořádně, jakou roli má otec v rodině směrem k dětem. Jednak mi pomohlo, jak jsi psala, že Tvůj muž se do toho taky dostával postupně a jednak mi došlo, jak jsi psala, že když ho nemáš, nemáš se o koho opřít (zejména, to si doplňuju já) co se dětí týče. Mívám tendenci muže opravovat, ale měním se. Jsou jeho, má na ně dobrý názor, ze svého úhlu, můžu mu důvěřovat, jsou jeho půlka.
Za tenhle objev Ti chci poděkovat, myslím, že to pomůže nám všem čtyřem.
Já vím, že bys radši bez díků s mužem.
Ale dík Ti patří. Protože píšeš. Protože jsi nepřestala psát, když to bylo (je) moc špatný.
A protože píše, když je to lepší…
Nejlepší inzerát co znám! A budeš, myslím, muset Emmetkovou image trochu vylepšit, jestli je fakt na prodej:))

<!–texy–>Jéé,to je mi z tohoto smutno!I z Álina komentáře.Je ten život někdy hodně smutný.

<!–texy–>Znovu se mi vybaví ten okamžik,kdy psi stojí u vrátek a čekají v přesnou hodinu až se můj bráška vrátí z práce. už se nevrátí….

<!–texy–>Posílám pohlazení… je mi to líto…

<!–texy–>Nevím, to jaro se mnou pěkně cvičí. Je nádherně, teplo, sluníčko, pampelišky, kvetou třešně … a mně je tak těžko … stýská se mi … po mamce … máme to jiné, ale přece ….

Diny, ač Tě neznám, jen virtuálně, zdravím Tě, hladím a dodávám: “Let fight to fight …”

<!–texy–>Nedávno jsem četla nějaký jiný Tvůj starší článek na blogu o tom, jak jste čekali na tátu, psala jsi tam, že si
k tomu někdy vezmeš i kafe. Představovala jsem si Vás, jak tam čekáte, děti blbnou, Ty s tím kafejem…. Je mi moc líto, že už je to jinak.
A taky si na Vás vždy vzpomenu u čekání na našeho tátu…

<!–texy–>Musí to být těžké, prožívat ty krásné jarní dny bez Něj…. Včera, když jsem koukala na naši rozkvetlou třešeň, moc jsem na Vás vzpomínala. Ale snad Tě dětičky a všechno okolo posilní enegií a bude zase o kousek líp….
Taky jsem si říkala, jak se děti za tem rok změnily, vyrostly - hlavně Klárka a Kájík, na nich je to nějak hodně vidět.

<!–texy–>Posíláme pohlazení ….

A ještě - koukla jsem i na ten starší článek a překvapilo mě, jak Klárka vyrostla. Když koukám na fotky každý den, tak mi to ani nepřijde, ale tak pro srovnání skok o rok zpátky …. :-)))