Klárčin blog

Kája vlastně Klárku zná odjakživa na vozíčku.

A teprve dneska ho napadlo si do toho nového mechaničáku vlézt a vyzkoušet ho. Jezdil jako drak :) Strašně se tomu smál a zkoušel couvat, zatáčet – je vlastně ve stejném věku, v jakém dostala vozík Klárka.

Musím říct, že silově jasně vede Kája. Ale Klárka rychleji pochopila právě ty různé vychytávky, couvání, najíždění.  Karel, když to někam nešlo, prostě slezl a dotlačil. To Klárka nemohla a nemůže, takže možná proto byla od začátku zručnější.

Nebo je to tím, že je to prostě ženská ? ;)

Teď na jaře je prostě nejkrásnější.

Miluju duben. Nalité pupeny keřů, jabloní … pivoňky, co už vystrkují hlavičky z půdy, tráva poprvé sečená voní … 

Čas setí a sázení.

No a jak vypadají naše jehňátka, která mají za sebou první měsíc života ?:) Holčičky rostou jako z vody :) Už se i pasou, už se i perou o oves (který už dochází a až do podzima nebude), ale mlíčko od maminky stále vede. 

Nejstarší Miluška s maminkou Klárkou.

Bětuška, stále černá jako kominík :)

A nejmladší Jaruška s maminkou Májou, vyrostla neskutečně … ale bečí pořád jako jehněčí miminko:) 

Za měsíc půjdou Miluška s Bětuškou do nového domova. A Xenu si dneska zamluvili v hospodě. Ne na guláš, ale na chov. Takže na zimu mi zůstanou dvě holky velký suffolk x merino (Anička a Klárka) a tři kamerunky mrňavky (Mája, Mates a jejich Jaruška). 

To se dá, to by mohlo oproti letošní zimě být o kolo sena míň ;)  

Nedělní dopoledne jsem s  prckama a babičkou byla v Plzeňské ZOO – Velkej Novej (no už ho máme rok, ale jméno mu asi zůstane;) ) – měl premiéru. 

Bylo to super, Klárka si to krásně užila, že mohla jet kam chtěla a nebyla tlačená jako dřív na mechaničáku – nicméně i když jsem si to nemyslela, bariér je kolem stále dost a tak jsme několikrát museli měnit trasu nebo se vracet, protože schod nebo schody prostě s VN nešly zdolat :(

Kluci se vyběhali, babička za nima taky – bylo krásně, přišli jsme hned když se otvíralo a tak jsme si užili i poměrně tichou ZOO bez lidí (tak jak to máme nejradši :) ).

Dnes byl krásný jarní den :)

Dopoledne jsem vytáhla sekačku a pustila se do zahrady, kluci byli se mnou venku, holky doma. Pak jsem rychle uvařila oběd a Zuzi šla zahradu dodělat, Káčka spát a David s Péťou připravovali dříví na večerní opékání.

Bylo fakt krásně, u oveček jsme posbírali spoustu větví, které tam na podzim Milda naházel ovečkám po střihu ještě s listím (jabloně, třešně – holky to milovaly) a které krásně přes zimu proschly. Kluci se Zuzkou si fakt mákli, pak se přidal i Kája a sem tam nějakou větvičku k ohništi přinesl a i motorizovaná Klárka po spaní se přidala s pomocí :)

Emmetta jsme, když na nás skákal, vytahali za kožich za krkem a říkali „Nesmíš“ – a vypadá to, že začíná chápat ;) 

Tak tady jsou nějaké momentky z dnešního slunečného odpoledne a večera – opékání v podvečer nemělo chybu a na závěr se Klárka houpala na své houpačce, i když její slova: Když byl táta ještě živej, tak mě maminko houpal víc, až jsem lítala jako pták … , mě i kamarádku Jarku dostaly … 

Vzpomínala jsem na Mildu … Miloval oheň, grilování, jaro … Dnes jsem poprvé sekala zahradu místo něj. Davídek prý seděl v okně, než za mnou přišel a říkal Zuzce: Mamka taky tamhle seká do kola, jako taťka …  (muž nechával u tří jabloní u pískoviště takové neposekané kolo, pro hmyz  a aby tam rostly dál původní kytičky, nechával trávu růst i u plotů, u keřů …).  

Odpoledne jsem potřebovala jít něco dělat na zahradu, tak Zuzi dostala za úkol vymyslet nějakou činnost pro děti. Kluci odmítli (trojhlasně) jít se mnou, neb Emmett je kouše a skáče na ně (zítra už musím něco vymyslet, asi ho přivážu nebo nevím, přece se nebude přednostně po zahradě prohánět pes a děti trčet doma – trestání nepomáhá …), a tak Zuzi vymyslela výtvarno :)

Péťa měl už pro maminku obrázek hotový a tak si prohlížel výkresy ostatních a pak šel skákat z křesla na postel, prý trénuje na pračku se Spidermanem :))

Děti bavilo malování skoro hodinu, já jsem poprvé vyzkoušela sekačku, jezdí se s ní skvěle, vůbec není těžká, má velká kola a pojezd několik rychlostí,. I když jsem jela skoro na nejnižší, stejně mi přišlo, že jsem za sekačkou skoro vlála :) 

Ovečkám jsem poklidila, Anička už krásně běhá, každý den víc a víc, navíc se i dost tulí, chodí si pro pohlazení, jakoby věděla … mrňavky se nenechaj pohladit, furt někam zdrhaj. Ale rostou jako z vody a za takový měsíc už půjde Miluška s Bětuškou do nového domova …

Káju jsem vzala s sebou odnosit odpady a ten kluk nezavře pusu. Až na introvertnějšího Davida mám strašně ukecaný děti. Po kom asi ;)

Bylo krásně slunečno a o víkendu má být ještě líp. Zítra k nám Péťa zase přijede, kamarádka má školení – a tak jsme si vymysleli, že budem poprvé letos opékat buřty :)

Tak hezký víkend všem:)

PS: Už mi pátky nevadí …

Ve středu nám zazvonil telefon, že v pátek kolem nás pojedou klauni za dětma do nemocnice na Borech a jestli se můžou stavit :)

No jasně, že můžou, hned jsme zavolali Anetce a Péťovi, aby také přišli, čím víc dětí, tím líp a krátce před jedenáctou už byli „naši“ klauni u nás a děti si to náramně užívaly :)

Hrálo se pexeso, malovalo se na obličej, kouzlilo se, hrálo s balonky – prostě děti měly parádní program.

Kája na společné fotce nebyl, neb se živil ;)

Klaunům jsem upekla dopoledne Koláčky Paní Babičky (recept můžete rozkliknout) – když jsem přemýšlela, co upéct dobrého, napadly mě hned. Naše Paní Babička (psala jsem o ní několikrát na blogu) totiž před týdnem v požehnaném věku 86 let zemřela … tak jsem je pekla s myšlenkou na ní, byla to moc hodná paní a měla moc ráda naše děti … koláčky jsou sice kynuté, ale bez kynutí a jsou strašně jednoduché a výborné, tyhle byly s tvarohem, ořechy a povidly.

Když už jsem fotila v jídelně, rovnou jsem zkusila zvěčnit i tulipány. Včera když jsem šla ze Zuzčiny třídní schůzky, tak jsem na Chodském náměstí neodolala (je tam takový maličký trh s květinami, zeleninou …).

Klauni u nás byli skoro tři hodiny a pak jeli udělat radost jiným dětem. Těm našim se jejich návštěva moc líbila, děkujeme !!! :) A v červnu na SMA setkání ve Smečně ahooooj :) 

Asi to znáte.  Na svoje děti se tak nějak díváte svýma očima, vidíte jejich chyby, klady, zápory  i jejich úspěchy, potažmo v nich samých vidíte, co jste možná udělali špatně, co dobře a hlavně se o ně pořád bojíte. 

Že má nejstarší dcera je správná holka, to si myslím už dávno.

Že je pracovitá a chytrá, to taky vím.

Jen jsem nečekala, že když mi někdo nastaví zrcadlo, jak jí vnímají druzí, že mě to rozbrečí.

Dnes měla Zuzka ve své škole, na střední stavební, třídní schůzky. Obyčejně chodíval její otec, ale už pár měsíců je Zuzka jen v mé péči (nehoda na to neměla vliv, už asi v září loňského roku nás Zuzka poprosila, jestli by střídavá péče nešla zrušit a že chce být jen u nás, s Mildou jsme jí dali čtyři měsíce do konce roku, aby se pořádně rozmyslela), takže bylo záhodno, abych na aktiv šla já. Organizace proběhla, kamarádka zaskočila hlídat, než se Zuzka vrátila ze školy a já jela. 

Paní učitelka třídní působila mírně vyhasle. Nebudu tu probírat, jak si vedou Zuzčiny spolužáci, koneckonců to tady může někdo číst, tak radši ne, ale … jen ve zkratce, žádná sláva. Na třídní učitelce byla vidět rezignace spolu se zklamáním, protože to vypadá tak, že nejmíň půlce třídy na nějakých známkách vůbec nezáleží a školu maj hodně někde …

Zuzka měla v pololetí jednu trojku a i tak byla ze třídy nejlepší. I přesto, co se u nás stalo. Byla a jsem na ní pyšná … o to nejde. Ale co mě dostalo. 

Po schůzce jsem šla za p. učitelkou, abych se jí zeptala, jak Zuzku vnímá ona. Přece jen… moje oči jsou moje oči a i když jsme se Zuzkou spíš kamarádky, tak neuškodí vědět. Trošku jsem se bála, že bude třeba říkat, že polevila a že té trojky byla škoda a tak.

Podívala se na mě a říkala  mi, a trošku se snažila, aby to neznělo vyčítavě, že Zuzka se snaží, že je chytrá, že jí škola baví … ale že je vidět, že je unavená … že je vidět, že toho má hodně a přesto školu nefláká … 

Začala jsem koktat a přišla jsem si v tu chvíli jako otrokář. Snažím se, aby toho na ní moc nebylo, chodí k nám Anička, všichni něco pořád děláme …  Zuzi chodí až na výjimky v deset spát (to mi nepřijde pozdě). Ale moc dobře vím, když si to přiznám, že o tom to není.

Ona je opravdu vyjímečná a i to, jak funguje v rámci naší rodiny, není asi běžné. A přesto, že strašně pomáhá a je mou pravou rukou … a někdy si dělá legraci, když s ní všechno probírám, že to vypadá, jako by byla spíš mým mužem než dcerou;) – tak zvládá školu víc než dobře  a snad nezapomíná i na sebe …

Najednou jsem viděla ten kontrast. Jiná šestnáctiletá holka (nemyslím ta vaše, jestli tu někdo má šestnáctku:))  má na starosti akorát co si vezme na sebe a jestli má dost peněz na rtěnku a podobný nezbytnosti … a já vlastně ani nevím, co taková běžná holčina dělá. Určitě nekoupe malé děti skoro každý den, určitě jim nedělá svačiny nebo večeře, určitě neučí mladší ségru ER, určitě nepomáhá s cvičením a stavěním do standeru, určitě nedělá milion věcí, které Zuzka dělá jen tak mimochodem, protože prostě to tak u nás je. Protože u nás se málokdy, než děti ulehnou, zastavíme.

Vyšla jsem ze školy a musela jsem jí zavolat, jak jí mám ráda. Měla jsem pocit, že jí to málo říkám … měla jsem pocit, že jí musím říct, jak moc to pro mě znamená, že je, že se máme …

A že jsem pyšná, že i přes to, co nás potkalo (nebo právě proto?) se učí dobře, záleží jí na tom, že chce studovat nejen střední školu, ale i vysokou, že má ráda svoje sourozence a svůj domov … to už jsem jí neřekla, to jí tady píšu.

Mohla by tisíc věcí, mohla by mizet do noci, mohla by kouřit marjánku, mohla by flákat školu, mohla by křičet na děti, ať jí neotravujou … 

Jenže ona je jiná.

A jak moc je jiná mi došlo dneska.

Kvalita videa nevalná, výpovědní hodnota zpovídané taktéž ;)

Ona když se prostě šprajcne, tak z ní člověk nic nedostane :))

Ještě že mám doma malého psychologa amatéra .

Na konci mi Davídek opravdu zavřel dveře před nosem ;) A dozvěděl se ;) 

Dnes v deset hodin přijel pan Sailer z firmy Ortoservis.

A přivezl nám dva větší mechanické vozíčky na vyzkoušení. Klárce její malý je prostě malý, skoro se na něm neuveze, jak má ručičky blízko kol, nepomohlo ani zvýšení sedáku. 

Menší vozíček je také jen do tří let a Klárce budou za tři měsíce čtyři roky. Navíc je i poměrně vysoká.

Dost dlouho jsem přemýšlela, kdy bychom vyzkoušeli ten větší, který váží o pět kilo víc a tudíž bude pro Klárku těžší s ním jezdit a sama se vozit – nakonec jsem někdy minulý týden poslala mejl s tím, že do léta se rozhodnu.

No rozhodla jsem se dneska :)

Máme ho :)

Klárce se v něm krásně sedí, je větší, širší, má čtyři kola, vepředu dvě malá (oproti jednomu u malého), je stabilnější a co hlavně – Klárka jak je vyšší, tak se jí výborně řídí, řekla bych že valivý efekt je lepší (nebo jak se to jmenuje;) ), prostě … nebylo vůbec co váhat. Uveze se s přehledem a zádová opěrka je také vyšší.

Mohla jsem si vybrat mezi dvěma, jeden úplně nový, druhý býval předváděný na výstavách, to bylo poznat jen na čistotě pneumatik a maličko – a u toho mi byla nabídnutá dost zajímavá sleva. 

Záruka dva roky, zaplatit ho musím celý, včetně příslušenství, protože aby pojišťovna uhradila alespoň část, musí od poslední koupě vozíku uplynout pět let (ano, i u dětí, které rostou). Takže my bychom museli čekat ještě tři roky a to fakt nemá smysl.

Naštěstí díky Zrnkům, díky vám a i díky pojistce, která byla Klárce vyplacena za tatínkovu nehodu, to problém není (jako před dvěma lety) a prostě co jiného Klárka potřebuje, než se dobře a bezpečně pohybovat. A na co čekat do léta …

Na fotce sedí Klárka ještě na neseřízeném a později dodám video z první jízdy – také jí ještě nožičky visí a nejsou seštelovaná kolečka víc dozadu, líp se jí pak jezdí. To pan Sailer udělal po soukromé projížďce, musel odejít pryč, Klárka odmítala komunikovat (nějak už mě to ani nepřekvapuje :))).

Video dodám později, nahrává se – tam mě naprosto dostal David, no uvidíte na konci :))

Malej vozíček ještě pojišťovně vracet nebudeme. Je lehčí, co kdyby … se nějak Klárčin stav prudce zhoršil, že už by se pohybovat na tom větším nemohla a taky v létě pojede k babičce na prázdniny, tak třeba se bude hodit, že jeden bude mít tam, druhý i doma, ještě nevím. 

Dnes je 15. dubna a včera to byl přesně rok – občas se vracím v blogu zpátky do časů minulých, tak jsem to zjistila – kdy nám přivezli z Ottobocku Velkej Novej.  Rok … Velkej Novej už tak úplně novej nebude a i u nás doma je všechno hodně jinak.

A třeba právě na potřebě většího vozíčku pro tu naší skoro čtyřletou princeznu je vidět, že čas nezastavíme… a život jde prostě tak nějak dál … 

PS: Chtěla bych panu Sailerovi i firmě Ortoservis poděkovat za vstřícnost a milé jednání, i za poskytnutou slevu a přeju jim, aby vyhráli soudní spor se Všeobecnou zdravotní pojišťovnou a aby to bylo rychle. Jsou jediní dovozci v naší republice těchto unikátních lehkých vozíčků pro naše SMA nemocné děti … a v současné době bychom právě kvůli absenci smlouvy, ani kdybychom nárok na vozík měli, od pojišťovny nedostali vůbec nic … 

Tak jsem si po ránu potřebovala něčím udělat radost, tak jsem Klárce zkrátila vlásky :) 

Ty culíčky stejně pořád zapomínám dělat, jak i častěji leží, tak se jí cuchají vlásky vzadu – takže menší mikádo je myslím lehký kompromis – a sluší jí :)