Klárčin blog

Ráno jsem chtěla umýt nádobí a Klárka si vzpomněla, že vždycky, když ho myl táta, tak jí posadil do židličky k sobě a ona v mističce myla zvířátka.

Tady je jedna vzpomínková fotka … z doby, kdy jsme myčku nepotřebovali …

Tak jsem jí posadila do židličky, přinesla zvířátka, rozprostřela utěrku, do misky dala teplou vodu.

„Tatínek mi nedával tak horkou vodu“ – ozvalo se ze židličky.

Sáhla jsem si: „Klári, prosím tě, není horká, nekecej.“

„Tatínek mi tam dával pěnu“ – ozvalo se po chvíli vyčítavě znovu.

Došla jsem do koupelny a do misky cákla něco sprchového gelu.

Klárka asi pět minut soustředěně packou míchala (v té strašně horké vodě;) ), až se vytvořila pěna.

Hodila tam pár zvířátek, zkoumavě pozorovala a pak se ozvalo:

„Tatínek mi dělal víc pěny a prostě ta voda nebyla tak horká!!!“

Podívala jsem se na ní a v očích jsem to viděla.

Poťouchlost.

Čekala, co já na to.

Prostě mě vydírala. 

Sice se mi celou dobu předtím kvůli vzpomínkám draly do očí slzy, ale tohle jsem nehodlala vzdát.

„Voda není horká a já prostě dávám pěny míň. A přestaň si vymýšlet.“

„Tak jo maminko, tak ta pěna mi stačí.“

To bychom měli. Pro dnešek ;)

Makytka to v komentáři načala.

Asi je opravdu čas nějaké články opět začít zamykat.

Bude těžké vybrat, komu heslo k nim dám – asi to prostě udělám tak jak jsem to dělala dřív. Svým přátelům, kterým věřím, vám, kdo často píšete a ragujete. 

Poslední dobou toho mám na srdci tolik, mnohem víc, než pouštím veřejně. 

Možná to bude cesta.

Uvidím.

Za chvíli to bude půl rok, co mi zemřel muž a možná se opravdu něco mění. 

Většina článků a Projekt 365 by nadále byly veřejné. Jen ty soukromější by si asi zasloužily zamykat. Přemýšlím nahlas, nevšímejte si toho ;)

Prostě uvidím.

Poslední měsíc jsem o tom hodně přemýšlela.

Jen jsem nevěděla jak do toho.

Dnes mě cosi nakoplo a já to teda napíšu.

Spoustu z vás, kdo chodíte číst Klárčin blog, spoustu z vás, kdo mě znáte z Baby-café, ale i z jiných stránek (Dáma, Rodina atd..), jste mně a mým dětem pomohli po té listopadové události, kdy můj muž přišel strašnou náhodou o život.

Nemyslím teď pomoc psychickou, tu mám ve spoustě z vás pořád a jsem za ní moc vděčná. Každý komentář, každý email … moc pomáhají.

Mám teď na mysli pomoc finanční – která se uskutečnila přes účet Zrnek, občanského sdružení. 

Myslím, že jsem psala už častokrát, jak moc mi ulehčila sbírka situaci. Ať už ve chvíli, kdy jsem platila pohřeb a květiny pro mého muže … nebo každý měsíc na běžné výdaje, protože mi stále ještě nechodí důchody, rodičák na zablokovaný účet a stálý příjem mám jen Příspěvek na péči a něco málo, co si vydělám prací pro Baby café.

Pomohli mi hodně i v manželově práci, dostala jsem jednorázovou finanční pomoc, poté, co proběhl soud, jsme já i děti dostali zákonné finanční odskodnění (dětem to schovávám na školy a Klárce z toho pořizuju kompenzační pomůcky a co potřebuje).

Vaše pomoc se neztratí a nerozmělní v hloupostech. Asi vám dlužím, vám, kdo jste nám cokoliv poslali, nějaké sdělení, vyúčtování … ale tohle je veřejný blog a bohužel … čtou tu i ti, kteří možná už nevidí tu situaci, v které jsem, ale vidí jen ty peníze …

Já se prostě bojím. Bojím se trošku lidské závisti, bojím se že lidi zapomínají na to, co nás do téhle situace dostalo, bojím se že někteří zapomínají na to, že bych mnohem radši žila dál jako jsme žili, pomaličku si opravovali náš dům, žili skromně … ale spolu … 

Na druhou stranu chápu ty z vás, kdo chtějí vědět, máte právo.

Takže – sama bych bez vás nikdy neměla na to, abych si platila pána z vesnice, který právě teď tu obouchává starou omítku na poslední straně domu.

Neměla bych na to, udělat v domě nové podlahy a vymalovat pořádně a koupit klukům palandy. 

Neměla bych na myčku, kterou si koupím i přes svůj vnitřní boj asi za dva měsíce.

Jsou to peníze od vás, já to vím a moc si toho vážím. Jen nevím, jak a co mám vysvětlovat, jak to mám dělat a jak se u toho cítit …

Málokdy se mi píše na blog těžce, ale dneska mi to vůbec nejde, tak se nezlobte … já bych nejradši vůbec nic nepsala, nejradši bych ničí pomoc vůbec nepotřebovala … já jsem o ní ani neprosila, nežádala, a teď si připadám divně.

Omlouvám se, pokud se nevyjadřuju srozumitelně.