19 Květen 2010

Přemýšlení

V kategorii Psaní pro duši |

Jak zmínila Radka v komentáři pod článkem o Zlatu – tak i u mě fyzická práce spustí něco jako duševní očistu :)

Po třech dnech, kdy jsem nedala moc odpočinout svým znovunalezeným svalům, jsem se dnes dopřemýšlela k tomu, že :

- ještě několik měsíců podobných zážitků a situací, a bojím se, že zjistím, že mužskýho k svýmu životu už nepotřebuju

- že tohle rozhodně nechci a strašně se mi stýská po tom, že někdo otevře dveře, přivítá se s dětmi, se mnou a bude doma … a rád

- že nebudu řešit postup rekonstrukcí a na co nezapomenout, nebudu tu běhat s metrem, ale budu zase fotit dobroty a těšit se na to, jak dětem i jemu chutná …

-  nechci být chlapem, chybí mi moje ženská role, která je poslední dobou hodně ušlápnutá

- že se dočkám, jen to chce čas, asi hodně času, ale vím, že to tak chci a že to zase budeme mít

- vím, že to může někomu připadat brzo, tyhle úvahy, ale já si neporučím. Jsem to já. Neznamená to, že jsem Mildu nemilovala a nemiluju. Ale on už si nikdy naše dveře neodemkne …

- vím, že už mi nikdy pusa ve dveřích nepřijde obyčejná 

- závidím vám, kdo máte někoho, kdo se k vám rád vrací, závidím a moc přeju … 

- myslím, že je na čase si odpočnout a tak se moc těším na páteční divadlo v Praze, kam jedu s kamarádkama (na Zachaaaa!!!!:))) a tak vůbec, naučila jsem se odměňovat

- a konec přemýšlení, jdu spát ;)

Tento článek byl vložen 19. Květen, 2010 v 21.13 a je zařazen v kategorii Psaní pro duši. Komentáře k tomuto článku můžete sledovat pomocí RSS 2.0. Můžete jej komentovat, nebo na něj odkazovat z vaší stránky.

14 komentářů k “Přemýšlení”

  1. 1 19. Květen, 2010, Pafča:

    Diny, ať je to brzy… přivítání a pusa ve dveřích. Držím palce.

    Vloženo 19. Květen, 2010 v 21.26

  2. 2 19. Květen, 2010, janca:

    Diny, opět super příspěvky. Moc hezky vám to vše jde od ruky, tak přeju ať to takhle vydrží až do zdárného konce. Už se moc těším na výsledné fotky. Přeju hodně síly a šikovné řemeslníky

    Vloženo 19. Květen, 2010 v 21.28

  3. 3 19. Květen, 2010, Marta:

    Hmmm:-))), to se pěkně čte, zní to optimisticky a přitom realisticky. Mám z toho radost. Tak dobrou noc, rychle spát, ať nabereš hodně sil na další dny, výsledek bude stát za to.

    Jsi moc šikovná!

    Marta

    P.S. Kde je v těch deštích Emmettek?

    Vloženo 19. Květen, 2010 v 21.28

  4. 4 19. Květen, 2010, janca:

    a taky přeju, abys brzo potkala toho správného chlapa pro sebe a tvoje děti.

    Vloženo 19. Květen, 2010 v 21.29

  5. 5 19. Květen, 2010, Diny:

    Marto, u nás pršelo dnes první den a psíci mají teplo v jednom ze sklepů, ve dveřích mají udělaný vlez – ale Emmettek zmetek stejně nejradši leží na schodech ze strany domu, kde většinou neprší. Jinak ho zakousnu, zjistila jsem, že rozkousal šňůru na čerpadle !!! Odpojeném tedy, měl štěstí.

    Vloženo 19. Květen, 2010 v 21.31

  6. 6 19. Květen, 2010, Monika:

    Diny, tak to máme stejný přání a víme, že to vyjde, viď ;)

    Před tím, co zvládáš, klobouk dolů. To by totiž málokterý chlap s dětma za zády zvládnul, takže žádný strach, jsi pořád ŽENSKÁ. Akorát mimořádná :)

    A to divadlo si kráásně užij!

    Vloženo 19. Květen, 2010 v 22.24

  7. 7 19. Květen, 2010, Suri:

    Diny, nevím, jestli máš v tom kolotoči čas sledovat články na Rodině, ale článek o mladých vdovách mě velice zaujal a i když mám štěstí a mám toho svého chlapa nahoře v pracovně, tak si moc dobře dovedu představit, jak ženská bez partnera ztrácí svou vlastní ženskost. Mě stačilo pár dní, kdy byl po úraze v nemocnici. Zvládla jsem to, řídila, jezdila, stěhovala, zařizovala a fungovala, ale jakobych to ani nebyla já. Nechala jsem se ostříhat (po roce jsem se dostala k holiči a měla chvíli hlídání), narvala jsem se do minisukně, které jsem nenosila ani v šestnácti a přesto to bylo ze mě cítit na sto honů. Uvědomila jsem si to až zpětně, až to ze mě všechno spadlo, až jsem se konečně mohla zhroutit do jeho náruče a být zase „slabá“. Už jen to že to víš, že tušíš, co si přeješ je ten hlavní krok k tomu, aby se to stalo. Moc vám přeji, ať si užijete radost z nových pokojíčků a brzy hodně sluníčka. PS: Chodský pes je moje vysněná rasa už od nějakých 8mi let, kdy jsem si ho vybrala dle inzerátu v časopise Cerberus. Napsala jsem dopis paní chovatelce a dodnes ho mám i s fotkou schovaný ;o)

    Vloženo 19. Květen, 2010 v 23.30

  8. 8 20. Květen, 2010, Marta:

    Emmett je šibal, já mu fandím:-))). Marta

    Vloženo 20. Květen, 2010 v 6.17

  9. 9 20. Květen, 2010, Zuzka4M:

    Diny tak ať ti to všechno vyjde.
    Taky bych chtěla aby ten můj byl se mnou doma rád, ale… No zřejmě na to nemám ty správné, ženské buňky…

    Vloženo 20. Květen, 2010 v 7.20

  10. 10 20. Květen, 2010, Andrea:

    Diny, užij si páteční dámský výlet za kulturou :-)

    Vloženo 20. Květen, 2010 v 8.46

  11. 11 20. Květen, 2010, Tereza:

    Užij si výlet za kulturou. Moc to potřebuješ.

    Vloženo 20. Květen, 2010 v 20.12

  12. 12 20. Květen, 2010, již méně smutná :-):

    Dobrý večer. :-))
    Na tyhle úvahy je asi trochu brzy – ale – ne kvůli ostatním. Jen kvůli vám.
    Člověk by totiž po tak velké ráně, změně, neměl rychle dělat závažná rozhodnutí, potřebuje se nejprve jistým způsobem vyrovnat s tím co otřáslo jeho světem- avšak vyrovnat není správné slovo.
    spíše – nechat svět po zemětřesení nějak „ustát“, " stabilizovat" dát si nejprve trochu duši dokupy.
    Aby to nové nebylo jen náplastí a jakýmsi „rychlým řešením“, ale aby to bylo opravdu nové. Nové svou podstatou, schopné zapustit stabilní kořeny tam, kde se půda po zemětřesení již vzpamatovala.

    Nevím přesně jak to napsat, ale snad bude porouzměno – on ten rok smutku co se dříve držel měl skutečně něco do sebe. Ne pro okolí, ale pro duši toho co zůstal a nese sám tu tíhu, bolest, učí se opět žít. A to je tolik těžké.

    Přeji vše dobré.

    Vloženo 20. Květen, 2010 v 20.58

  13. 13 21. Květen, 2010, Diny:

    Milá „již méně smutná“ :)

    Na úvahy že je brzy – úvahy jsou úvahy, kdo může posoudit, na které je brzy, na které pozdě … Jsme lidi, každý tak jiný, ovlivněný mentalitou, výchovou, prostředím.

    Vím, co chcete říct, rozumím. Jen jsem asi jiná než vy. Netuším, jestli vás potkalo něco podobného, rozhodně tak píšete, tak předpokládám že ano. Pokud ne, je to z vaší strany jen teoretizování, nezlobte se. Pokud ano, je to z vaší strany váš pohled a já ho respektuju a chápu, myslím, že je to pohled většinový.

    Proto tyhle úvahy píšu veřejně, protože o těchhle věcech v souvislosti se smrtí se má mluvit, mělo by, je tu spoustu předsudků a jak můžeme do předsudků svázat jednoho každého člověka, kterého potká něco tak smutného, že přijde o životního partnera?

    Rok smutku – jsme opět u toho. Pro někoho, nezlobte se, bude i ten rok žalostně málo. Pro druhého ne.

    Nebojte se, žádná závažná rozhodnutí mě v blízké budoucnosti nečekají. Navíc, myslím, že jsem dostatečně rozumná, aby to u mě probíhalo přesně jak píšete.

    Děkuju, v podstatě s vámi souhlasím, jen si myslím, že není časový mustr na jednoho každého člověka – a nemusíte se o mě bát. I díky právě tomuhle psaní se se situací vyrovnávám myslím … dobře.

    Vloženo 21. Květen, 2010 v 6.10

  14. 14 21. Květen, 2010, Bobina:

    Milá Diny a „již méně smutná“..

    přidám „svou trošku do mlýna“. Taky jsem přišla o manžela, je to „už nebo teprve“ rok a půl. Pro mě je to TEPRVE. Přesto tzv. „rok smutku“ neřeším. Souhlasím s Diny – každý jsme jiný, pro někoho rok málo, pro někoho ne. Pro mě je to hodně málo, ale.. Jsem tvor společenský, samotu tohodle typu opravdu nenávidím. Užila jsem si jí půl roku a věřte mi, asi bych se utrápila zůstat sama jenom proto, že je někým dáno, aby rok po smrti byl člověk sám se svým smutkem. Mám dva šikovné malé kluky, zlatíčka. Rozhodně mají právo přese všechno být šťastni. A jak můžou být veselí a šťastní, když ví, že maminka se strašně trápí??? A děti to vycítí, to je fakt. Když jsem dostala nabídku od jednoho člověka, zda nechceme kamaráda (pro mě a mé děti) – chtěl nás všechny tři, váhala jsem asi 14 dní. Přemýšlela, brala to z různých stran. Nakonec jsem si řekla – kdo neriskuje, nic nemá. Že nemůžu nic ztratit, ale jen získat.

    Takže po půl roce samoty jsem do toho šla. Za chvíli to bude rok, co máme supr kamaráda. Kluci ho mají hrozně moc rádi, já svým způsobem taky. Je to parťák, je mi s ním dobře. Je pravda, že manžela neustále miluji a kdyby to šlo vrátit, neváhala bych. Často brečím, pravda před dětmi už jen občas. Ale život jde prostě dál a já se s tím snažím učit žít.

    Náš nový kamarád nás má hodně rád, s klukama neustále něco vymýšlí, sportujeme, stará se o ně, povídá si s nimi. A já? Jsem prostě ženská – mám se komu vypovídat, pomáhá mi se vším, co potřebuji i nepotřebuji, fyzickou náklonnost nevyjímaje, mám se o koho opřít. Ví na čem je, netajím před ním, že se mi po manželovi stýská, přesto je s námi rád.

    Mám tohle všechno zahodit jen proto, že bych měla dodržet standardní rok smutku???? Myslím, že ne.

    Mimochodem: Starší 10-letý syn mi dal ke dni matek úžasné přání:" Milá mami, mám tě moc rád. Vím, že to s tátou bylo moc fajn, ale i s ...... to je fajn. Tak se nevzdávej a budeme žít s ...... Souhlasíš? Tvůj M.

    Milá Diny na žádné úvahy není nikdy ani brzy ani pozdě. Je to jen a jen váš život a nikdo ho za vás neodžije. Přeji hodně síly do dalších dní. Zvládáte to skvěle.

    Vloženo 21. Květen, 2010 v 16.03

Vložit komentář

nahoru »