Klárčin blog

Myslela jsem si, že nejvíc smutno mi bude ráno.

Jak člověka často jeho psychika překvapí.

Bylo mi hodně smutno včera večer. Sice jsem se nechala pohltit euforií hokejového utkání, ale kolem deváté hodiny večerní mě stejně strašný smutek sevřel. Bylo to půl roku, co jsem tě viděla naposled. Co jsem ležela s chřipkou v posteli a jen jsme na sebe kývli. Stál jsi ve dveřích pokojíčku a říkal jsi mi, že už půjdeš spát. Nedali jsme si ani pusu. Ani jednu. Protože jsme si mysleli, že jich bude ještě milion. 

Jenže už jsme si nikdy žádnou nedali a já už jsem tě nikdy neviděla. Jen na fotkách, kde ležíš pod bílou plachtou, kde ti kouká kousek ruky a bosá noha … 

Dnes celé dopoledne jakž takž šlo. S úpravami bytu je tolik starostí, musela jsem vyřídit i nějaké papírování, pořád ještě není konec … další nával přišel v půl třetí. To se mi dovolali policisté a za pár minut nám to přišli říct.

Musela jsem něco … vymyslet. Měla jsem šílené nutkání něco udělat. Zbavit se toho přetlaku a  upustit té bolesti, která zase začala vystrkovat drápy a já jsem cítila, jak se do mě zarývá a rozdírá kousky snad duše … nevím …

V šest večer přišla Anička, převzala si Klárku a já jsem odjela do Plzně.

Koupila jsem žlutý růžový keř, zastavila u A-keramiky. Vzala jsem sázecí lopatku, petlahev s vodou a kousek od místa, kde jsi zemřel, jsem ho zasadila …

Vyvztekala jsem se hodně. Vůbec nešlo vyhloubit díru. Tak strašnou půdu jsem snad ještě neviděla. Nějaký jíl s troškou hlíny s kousky kamenů, tvrdý to bylo, prostě o ničem, chudinka růžička … nakonec se podařilo, ale to už jsem hralaba prsty a dala do toho všechno, co jsem cítila … občas jsem se podívala na místo, kde jsi podle fotek ležel a skoro zuřivě jsem hloubila … nakonec se podařilo. 

Kříž ani náhrobní kámen tu nechci. Stačí růžička. Časem snad vyroste a poroste tu pro tebe. Pomohlo mi to. Tak nějak jsem zjistila, že proces pohřbívání nebo sázení mi vnitřně pomáhá, ruce v hlíně (nebo v jílu), pustit do země všechno, co člověka svírá … stála jsem nad růží a brečela. A cítila jsem, jak obrovský kus tíhy odchází … 

Když jsem jela domů, uviděla jsem bránu do nebe …

Musela jsem zastavit.

Je dobré umět se zastavit. Auta mě míjela, já jsem stáhla okýnko a fotila. A myslela na tebe. Vím, že „v tomhle nebi“ nejsi … že pokud nějaké místo je, není to nad oblaky … ale …  ta zář, ta byla nádherná a ta brána, ta byla jako znamení … jako pozdrav. 

Jestli někde jsi a vidíš nás, snad se pro nic nezlobíš. Snad nedělám nic, co tě rozčílí. Snad na tvůj vkus moc nebrečím. Snad zvládám jako bys zvládal i ty. Snad ti nevadí má touha jít dál. Žít dál. Nebýt sama. Snad mě pořád miluješ, jako já tebe. 

Nikdy nepřestanu, víš … 

fandíme ;)

Právě jsem dodělala jednohubky, máme připravené Lambrusco na oslavu – a ne že kluci nevyhrajou ;)

No a když to nedopadne … i tak jsou dobří. Někdo vždycky musí bejt druhej. 

Hokej je dobrej adrenalin. I pro ženský ;)

Že jo :)

Až k oblakům …

Pokus o „atelierovou“ momentku (když vyjímečně není v pokojíčku žádný nábytek ;) )

Spát v pokoji, kde jsi poslední roky spával ty – na zemi u kamen.

Spát v pokoji, kde jsme spolu napovídali stovky hodin a možná stejně tolik promilovali …

Kdyby v odvzdušněném topení pořád necachtala voda, tak jsem se ani nebudila.

Pamatuju si, jak v prvních dnech jsem nebyla schopná ani do jídelny vejít.

Jak jsem nenáviděla kamna (která jsi tolik miloval) a měla chuť je rozmlátit.

Jak jsem tě za naším velkým jídelním stolem pořád viděla.

Jak jsem každou noc chodila a na místo, kde jsi míval ruce s čajem, pokládala své a říkala ti  v slzách … dobrou noc.

Dokázala jsem to.

Jsem silná i díky tobě. Pořád tu jsi, pořád tě tu cítím. A vím, že takovou mě máš rád. I když někdy přijdou horší chvíle, je to pořád lepší. Čas hojí všechny rány. I ty, které se nikdy úplně nezacelí, bolí po nějaké době míň. 

( Dnes je 20. května. Před třemi lety jsem začala mít podezření, že jsem těhotná, počtvrté, že čekáme Káju. Tolik jsem se bála … Jak je všechno relativní. Jestli ti za něco úplně nejvíc děkuju, tak za něj. Dokázal jsi mi dát tohle sluníčko v pravý čas. Nikdy nevíme, jaký dopad budou mít věci, které se dějí, někdy v budoucnosti – i ty nejvíc nečekané … )

Jak zmínila Radka v komentáři pod článkem o Zlatu – tak i u mě fyzická práce spustí něco jako duševní očistu :)

Po třech dnech, kdy jsem nedala moc odpočinout svým znovunalezeným svalům, jsem se dnes dopřemýšlela k tomu, že :

- ještě několik měsíců podobných zážitků a situací, a bojím se, že zjistím, že mužskýho k svýmu životu už nepotřebuju

- že tohle rozhodně nechci a strašně se mi stýská po tom, že někdo otevře dveře, přivítá se s dětmi, se mnou a bude doma … a rád

- že nebudu řešit postup rekonstrukcí a na co nezapomenout, nebudu tu běhat s metrem, ale budu zase fotit dobroty a těšit se na to, jak dětem i jemu chutná …

-  nechci být chlapem, chybí mi moje ženská role, která je poslední dobou hodně ušlápnutá

- že se dočkám, jen to chce čas, asi hodně času, ale vím, že to tak chci a že to zase budeme mít

- vím, že to může někomu připadat brzo, tyhle úvahy, ale já si neporučím. Jsem to já. Neznamená to, že jsem Mildu nemilovala a nemiluju. Ale on už si nikdy naše dveře neodemkne …

- vím, že už mi nikdy pusa ve dveřích nepřijde obyčejná 

- závidím vám, kdo máte někoho, kdo se k vám rád vrací, závidím a moc přeju … 

- myslím, že je na čase si odpočnout a tak se moc těším na páteční divadlo v Praze, kam jedu s kamarádkama (na Zachaaaa!!!!:))) a tak vůbec, naučila jsem se odměňovat

- a konec přemýšlení, jdu spát ;)

Zlatá garáž.

My jsme to opravdu stihly.

Za dva dny vyklidit oba pokojíčky – ale radši si ani nechci představovat jednotlivé etapy, jak probíhaly.

Protože tomu skoro nevěřím, že v obou pokojích je už nové topení, v jednom i s novými rozvody.

Všechno až na koberec odstěhované v garáži, asi padesát kilo smíšeného odpadu odvezeno do sběrného dvora (většina tedy z uklizené garáže, jen úklid tam mi zabral čtyři hodiny čistého času), staré skříně rozviklané si odvezl soused a taky dvě postele (ještě po bývalích majitelích, rok výroby tuším tak ´65 ;)

Prostě dnes ráno mohl přijít malíř a začít připravovat pokojíčky na tapetování a malování. 

Mezitím mi stihl vyvrtat přívod kabelu na net stropem do jídelny, kam se asi na dva měsíce stěhuju (budu spát jako Milda na zemi u kamen), a do okna přípojku na televizi (nedokážu zatím ještě usínat v tichu …).

Jsem strašně unavená, ale spokojená.

Zlatá garáž – když jsem polovinu nepotřebných věcí vyházela, rozdala nebo nějak využila, bylo tam dost místa na skladování všeho, co bylo potřeba. Máme teď s holkama pro sebe dva pokoje, to nám stačí. Zlatá babička s dědou z Pardubic, že mají u sebe kluky, opravdu si nedovedu představit, že by tu teď byli. Zlatý i kamarád Martin s Honzou, kteří včera naklusali a ten nejtěžší nábytek plus postele vynesli ven a zlikvidovali největší hnusáky, co se za skříněma schovávali (nemusím vypisovat, co pod hnusáky myslím, že ne :)))

Zlatí i řemeslníci, mám na ně štěstí a doufám, že to nezakřiknu. Přijedou, pracujou, jsou milí a ne drazí. 

Zlatá zrníčka, díky nimž můžu udělat věci po sobě a splavně a ne zdlouhavě a složitě. 

Zlatá Anička, která tu po dva dny byla pět hodin a věnovala se Klárce, byli na procházce, cvičili a já mohla pracovat v klidu a s čistým svědomím, že Klárku nešidím.

Zlatá Zuzi, která srdnatě likvidovala pavučiny v garáži (asi stoleté, mám pocit, že jsme tam ještě nikdy neuklízeli …)

Můžu já být pesimistka??? Nemůžu :)

Jen jsem příšerně unavená, ale i tak jsem si řekla, že na blog něco napsat musím – chci – potřebuju :)

Dobrou noc:)

.............­.............­.............­......

PS: Ještě dvě momentky

Klárku stěhování taky vyčerpalo :) Jinak – netuším, jak dostanu její stokilovou polohovací postel do budoucího pokojíčku, v předsíni se natuty nevytočíme. Leda tak oknem Zuzčina pokoje, ale … no ještě to bude zajímavý.

Pohled na mé dvouměsíční zátiší a učící se Zuzku v jídelně.

Před šesti lety jsi po třech dnech bolestí, vyklouznul ze mě na tenhle svět. Pusinku zkřivenou naštváním, vypadal jsi maličko jako komunistický politik Ransdorf, táta se tomu hodně smál:)

Náš první syn. Vždycky budeš naším prvním synem. Víš, tím co zdědí grunt i když ho nechce ;) Tím prvorozeným mužským, který na svých ramenou nese máminy slzy a je připravený zaskočit za tátu, až bude třeba, až ten nebude stářím moct …

Pro tvá ramínka i pro tvé srdce přišla jedna rána příliš brzy. Udělala bych všechno na světě, chlapečku můj, aby tomu tak nebylo. Neumím to, nemůžu, nic se nedá vrátit zpátky.

Dnes máš narozeniny. Co bych ti chtěla dát nejvíc, to splnit neumím. Tak se pokusím o další věc, kterou si zasloužíš, na kterou máš nárok, kterou ti moc přeju.

I přes všechno, co se stalo, chci, abys měl šťastné dětství. Slibuju ti, že se budu učit trpělivosti, budu se snažit být lepší mámou. Budu dřív přemýšlet, než zvýším hlas a budu respektovat tvou potřebu samoty v určitých chvílích. Naučím se, že jsi jiný než já a řešíš věci jinak, po svém a budu tě brát vážně. Nebudu tě nutit dávat mi pusu ;), ale budu tu pro každý tvůj nápad a otázku. A když nebudu vědět odpověď, přiznám to a pokusíme se jí najít spolu.

Jsem tvoje máma. Několik měsíců se snažím být i tátou, ale to prostě neumím, pak jsem unavená, netrpělivá … už to dělat nebudu. Budu se snažit být dobrou mámou, tou s otevřenou náručí a dobrou večeří, připravenou naslouchat i mlčet, povídat i smát se, hrát si i nechat být, když to budeš potřebovat.

Vím, že mi nepatříš. Je ti šest let, mám velké štěstí, že jsi se zrovna ty narodil nám. 

Uvědomuju si, jak velké štěstí mám, že tu budu, až půjdeš poprvé po prázdninách do školy, že tu  jsem na tvé zlobení i radosti, že můžu poslouchat tvoje úžasný dedukce a vidět, jak moc jsi šikovný, jak pomáháš doma i svým sourozencům. Vím, že už teď jsi hodně svůj.

Táta by na tebe byl moc pyšnej.

Krásné narozeniny, broučku …

Dnešní den jako by měl čtyřicet hodin.

Je tu hodně práce a i ve mně se motá spoustu pocitů.

Když odmyslím vyklízení garáže a stěhování pokojíčků, fyzickou únavu asi už na hranici – ještěže tu byla Anička už od tří hodin, vzala Klárku ven nakoupit i na procházku a já jsem mohla pracovat – tak se dnes staly minimálně dvě věci …

Dnes je to přesně osm let. Co máme tenhle domeček. Před osmi lety jsme tu s tehdy osmiletou Zuzankou poprvé spali … Milda prodal byt u Pardubic, částečně uhradil cenu za dům a na několik stovek tisíc si vzal hypotéku.

Splnil mi můj sen. Protože na začátku to byl spíš můj sen než jeho … ale v průběhu let, jak jsme si tu tak žili, s naším domem, zahradou, skálou, loukou, potokem … srůstal … a asi mnohem rychleji než já … miloval to tu strašně moc. 

Do našeho domova jsme Zuzance přivedli další tři sourozence.  Prvního vytouženého, druhou milovanou od počátku a třetího nečekaného.  

Moc moc věcí jsme tu zažili, těch dobrých i těch horších. Osm let … možná je to málo, možná je hodně, pro mě mají hodnotu obrovskou. V porovnání s mým prvním manželstvím, které trvalo také takovou dobu a vůbec nic pro mě, kromě narození Zuzanky, neznamenalo.

A pak se dnes stala ještě jedna věc.

Kamarádce zemřel dědeček – v požehnaném věku jednaosmdesáti let. To se asi stává. Zemřel krátce po své ženě, kterou moc miloval a s kterou prožil krásný život. To se taky asi stává. Zemřel pár dní po tom, kdy se s ní rozloučila celá rodina. Ve spánku, bez bolesti … prostě odešel za ní … a z čeho mě nejvíc mrazí, v den jejich 60-tého výročí od svatby …

Neznala jsem toho pána, ale když mi kamarádka brečela do telefonu, skoro první věta, kterou jsem jí řekla, byla … v podstatě asi strašná … že mu závidím …

Tak jsem v tu chvíli cítila, jak moc je právě teď šťastný – že jsou zase spolu. I když na nebe nevěřím, tak v tu chvíli jsem to prostě věděla. Odešel za svou lásku v klidu, pokoji a smířený. Po šedesáti letech někde na druhé straně dveří slaví svůj svatební den … a já jim kratičkou chviličku záviděla …

Vím, že to nesmím. Vím, že já nemůžu a nechci odejít. Nejen kvůli dětem. Ještě prostě není můj čas. I když je to pro rodinu toho dědečka moc smutné, jeho čas to asi byl … kdo ví …

Já za tebou miláčku nemůžu, já tu musím zůstat. Pro naše děti, pro samu sebe, pro náš domov, pro to, co jsme tu před osmi lety začali. Za pár dní budu slavit naše sedmileté výročí svatby sama … Někdy si říkám, jestli jsem nám to nepřivolala … třeba tou básničkou v prosinci … 

Jestli je někde nebe, posílám ti tam pusu. A děkuju ti. Za to, že jsi mi splnil sen. I když jsme v něm zůstali s dětma sami …      

Přestavba pokojíčku začala čistě prakticky.

Babička z Pardubic šla do předčasného důchodu a tak má na dobu, než se pokojíčky vymalujou a položí podlahy, ty moje dva kloučky u sebe na chatě.  

V pátek jsme jeli tam, v sobotu byla rodinná oslava Davídkových šestých a Klárčinných čtvrtých narozenin (teprve budou, ale spojili jsme to dohromady).

Děti si to parádně užily, u babičky a dědy jsou moc rádi:) 

Já jsem si to taky užila, byla jsem v pátek večer se sestřenkou Jitkou ve Stodole pod Kunětickou horou na strašně dobrém opékaném mase na grilu (křen teda fakt psal ;) ), krásně nám navíc k našemu povídání zpívali (nepamatuju si kdo, ale ta paní měla hlas!!!! ) :) 

Dnes jsme odjížděly domů jen my holky, přijely jsme ve čtyři hodiny, na mě ještě čekala zahrada a sekání, Zuzi zatím udělala strašně moc práce při vyklízení pokojíčku. Klárka jí do toho kibicovala  a dívala se na upíry (Edwarda – strašně jí fascinuje, jak lítá mezi stromy a že chce tu paní sežrrrat :))) 

Kluci jsou prý zlatí, tak snad jim to vydrží a babička nám předčasně nezešediví ;) 

… a já se jen ozývám, že jsme v pořádku, déšť nám nevadí, ovečkám roste tráva a zahradu poseká nová sekačka (že za ní musím vlát já, to je nepodstatné:)) a přejeme vám všem krásný víkend :)

Máme před vystěhováním pokojíčků komplet, takže hlásím malou odstávku, ale jak to půjde, jsem zpátky ;)