Klárčin blog

Poslední den před prázdninami jsem doma měla menší školku:)

Vlastně přibyl jen Péťa, kamarádky pětiletý syn – takže místo obvyklé trojky malých jsem měla čtyřku, byli hodní, hodně si spolu vyhrají – ale při pohledu na ně mi ta školka prostě naskočila.

Dopoledne si děti hrály na dvorečku před domem.

Chvíli „šachy“ a různé jiné vybrané hry ;)

Pak jsme nafukovali balonky a pinkali jsme si.

Krmil se Emmett zbytkama ze špajzu – ta radost jeho i dětí, křupky mu fakt chutnaly (snad mě někdo neudá za týrání zvířat ;) ) 

Pozorovalo se s velkým zaujetím, jak Tygřík žere myš (morbidní David líčil, když už neměla hlavu, že ještě vidí jak myška dýchá, Péťa zase konstatoval, že tu kůži žvejká pomalu a že ten žaludek je fakt hnusnej ;)))

Po obědě šly Káčka spát, kluci šli skákat na trampolínu. Dozorovala chvíli Zuzka, pak jsem šla já, ale přišla bouřka. 

Po ní šli kluci zase skákat, já pracovat k ovcím. Ranní chmury konečně práce rozehnala a holky to tam maj zase hezký – večer přijede veterinář a budem zašívat Aničku.

Nesmím zapomenout na oslavu Zuzčinného vysvědčení. Jeli jsme do lesní restaurace na dobrotu, myslím, že si to její vyznamenání (šest dvojek) zaslouží :) Dokonce si opravila Informatiku z trojky na jedničku :)

Prostě další den skoro za námi, který utekl ani nevím jak. 

Ještě aby to Aničku (ovečku) nebolelo a budu spokojená. Na to, jak smutně dnes den začal, je nakonec večer docela hezky. 

Ono se nadarmo nezpívá:  http://www.youtube.com/watch?…

Nad ránem se mi zdál krátký sen.

Z ničeho nic jsi odešel.

Nikdo nevěděl kam. Prostě jsi nebyl. Sháněla jsem tě já, sháněla tě tvoje rodina, tvoji kamarádi. Mobily měly pohotovost, ale nikdo nevěděl.

Brečela jsem, vůbec jsem nevěděla, co je špatně. Jestli jsem něco provedla, jestli tě naštval celý svět … a nejvíc, úplně nejvíc jsem se iracionálně bála, že ses zamiloval a kvůli tomu opustil mě a děti.

Iracionálně proto, že jsi nebyl ten typ chlapa. Jenže tobě nebylo ani podobné, abys bez vysvětlení zmizel. Jestli ti něco šlo, tak říkat pravdu do očí. Komukoliv. Nebral sis moc servítky. Někdy to až bylo člověku líto, protože v takových chvílích jsi byl jak skála, neoblomný, dokud jsi nedomluvil. Moc jsi nebral ohledy na pocity druhých při jejím sdělování. Prostě to tak bylo, basta, já ti to řeknu jak to je a ty si to přeber jak chceš.

Kdyby důvodem tvého odchodu byla zamilovanost, tak bys to řekl. Před ničím jsi nikdy neutíkal, ani před svou slabostí. Nelhal jsi a tohle bys takhle neřešil. Ale kde teda můžeš být?

Mobil nosím pořád u sebe a volám snad každou minutu, na druhé straně vyzvání. Je to o to horší snad, se zatajeným dechem pokaždé čekám, jestli ho zvedneš. Mluvím do sluchátka, i když v něm pípá vyzváněcí tón, jako bys mě mohl slyšet.

Doprošuju se. Prosím. Brečím. Vrať se. Miluju tě. Jestli ty mě už ne, tak aspoň přijď říct, co se stalo a přece … máme děti !!! Ani ty už nechceš vidět??? 

Vidím tě v duchu před sebou, strašně to bolí, vidím snad každý centimetr tvého obličeje. Jak ho znám. Skoro jako svůj. Moje prsty znají nazpaměť cestičku tvého obočí … vrásky u očí … rty … milovala jsem se dívat do tvých očí, když sis sundal brýle, byl jsi v tu chvíli jako malý kluk, dívaly se tak, jak to umí jen oči, které jsou najednou bez brýlí, zranitelně, dětsky, bezbranně …

Když už jsem vzdala snad všechny pokusy … když jsem v pláči volala: Přijď se někdy aspoň podívat na děti, jak rostou, nemusíš se vracet ke mně, odpustím ti, že jsi odešel tak narychlo, ale přijď alespoň za nima, prosím !!! (a v duchu doufala, že tě díky nim prostě ještě uvidím, i když už nebudeme spolu …), tak jsem uslyšela tvůj hlas.

Nezněl z telefonu. Nestál jsi u mě. Mluvil jsi ke mně, někde uvnitř. Slyšela jsem tě tak jasně, jako teď, už probuzená, slyším děti, jak si povídají v postýlkách …

Řekl jsi jen strašně smutně: Já ale nemůžu …

… aspoň deset minut.

Jak už tomu rozumím.

První z prcků dnes vstával v sedm ráno. V sedm hodin večer jsme přišli ze zahrady. Dvanáctihodinovka za mnou a přede mnou ještě tak dvě hodiny „práce“ – v létě chodí děti spát dýl.

Polední pauzu jsem probendila s Davčou cestou do města, měla jsem tam nějakou schůzku a musela jsem koupit ty tablety do filtru. Obvyklá aspoň půlhodinová siesta se tedy nekonala.

„Nemluvte na mě a chviličku, aspoň malou, prostě nic nechtějte“ – vpasovala jsem je do dětského pokoje, než se půjdem koupat, večeřet a tak. No – neposlechli, že jo, co bych taky chtěla.  Už jsem řešila asi deset kompetenčních sporů, tak osm požadavků na něco neodkladného, stejně tak neodkladných sdělení (mami, podívej se, těma brýlema vidím červeně), vyslechla si dotaz „Co bude k večeři“ asi pětkrát a to v legračnější formě i od toho nejmenšího.

Už tomu rozumím. Jako chytrá žena, která to nejen vyčetla, ale i vycítila (haha) jsem uznávala, když manžel přišel z práce, určitou dobu hájení – a díky vykecání se s kamarádkama třeba právě na BC na něj nebafla hned, co se otevřely dveře, naše zážitky a potřeby. Deset minut – no někdy byl jeho pohled tak výmluvný, že jsem mu dala i třicet, taková jsem byla dobrá (ukecanýho člověka – to jako mě ;) zavřenýho celý den třeba v zimě s marodama doma to stálo hooodně přemáhání). Prostě jsem věděla, že to potřebuje a že se mi pozornosti potom dostane.

Už tomu rozumím. Chci taky dobu hájení. Po dvanáctihodinové denní šichtě, kdy mě čeká ještě dvouhodinovka a pak noční hlídání (jo, můžu si schrupnout, to neříkám, ale ve střehu být musím, že jo ;) ) chci svých deset minut klidu. 

Nemohl by mi to někdo dát písemně a pak to těm mejm dětem přečíst? Hm, nemohl. Tak já to prozatím vzdám, ale zítra, zítra se své dopolední siesty jen tak nevzdám. 

PS: Píšu to tu asi dvacet minut samozřejmě s přestávkami proloženými tu že musím něco podat, zvednout, říct (Kája našel kartáček na zuby a chce si jít vyčistit zoubky, prostě teď hned a velmi nelibě nese, že se mi prostě právě teď nechce, pomoooc :))). Mezitím jsem stáhla fotky z dnešního dne, tu jsou … když se tak na ně dívám, vím… není to práce. Jsou moje radost, dvacetičtyřhodinová radost ;)  Vůbec nechápu, že po nějaké pauze volám, hajdy napustit vanu a tu celodenní špínu z nich všech smýt a s radostí ;) Tak – tak se na ty líný matky, co by chtěly siesty, musí ;)

Ranní výprava do vsi

Malý brácha nese Klárce na zahradu nočník

Máma zase fotí …

Klárka trůnící (to se dá všude;) )

Soustředění

Měla bych vybalovat věci z garáže a dávat je na své místo.

Měla bych konečně dětem pověsit záclony v pokojíčku.

V kuchyni taky ještě nejsou:))

Měla bych asi tisíc věcí – ale je tak nádherné léto, Klárka je zdravá (ťuk ťuk), kluci jsou taky v pořádku, Zuzi začínají pomalu prázdniny – přece nebudu uklízet !!!

Rekonstrukce domečku ještě není úplně hotová, čekáme na dveře do ložnice, dodělání kuchyně (dávala se nová deska), pak se musí dolištovat podlahy a prostě pár dodělávek tu ještě je – ale už se tu dá žít!! :)

Zuzi taky ještě nemá poličky, ale to se všechno udělá o prázdninách – náš vrchní pan truhlář odjel na zaslouženou dovolenou do Norska, takže místo montování loví někde ryby a jinou zvěř – a my si s dětma užíváme zahrady, jsme prakticky venku od rána do večera, jen Káčka chodí dopoledne spát :)

Vybalování hraček, knížek, oblečení a dalších věcí prostě počká. Až bude pošmourno, zima a tak. 

Zjistili jsme, že potřebujeme strašně málo věcí, že se dá žít o trojích slipech a dvou tričkách, v pokojíčku je geomag, tři knížky, pět plyšáků a bedýnka se malými zvířátky  – a jak to nikomu nevadí :))

Léto je super :) Včera jsem konečně vytáhla bazén, prý má být teď delší dobu hezky, akorát studna nestíhá, napuštěný pořádně bude asi až zítra. Snad se ohřeje voda a užijem ho. Musím nakoupit nějaké tablety – to bude zase horor, a sestavit čerpadlo nebo jak se to jmenuje. Počítám, že nejpozději zítra budu muset začít vodu čistit.  Hmmm… tak čerpadlo se to určitě nejmenuje, no to je jedno, snad na to příjdu, než to tu dopíšu … ;)

Prostě – krásné léto všem, nemoci ať se vám vyhýbají a kde jsou, ať brzy skončí !!! :) 

Bohužel chodí na blog i část rodiny, která s psaním sem nesouhlasí. Přesto sem chodí celkem pravidelně číst.  Proto v následujícím zamyšlení nebudu konkrétně vypisovat osoby, kdo bude chtít, tak se dovtípí, ale jmenovat blíž nechci … jde mi nejvíc o vyjádření pocitů, o to, že je někdy hodně smutné, jak to na světě chodí a koneckonců, půjde jen o pocity mé, můžu se taky mýlit.

Včera jsme s klukama byli na návštěvě. U něj a jeho ženy. Z logiky věci, protože je to mého muže moc blízký příbuzný, hodně se mnou zamávala ta podoba. Nikdy dřív jsem si jí tolik nevšimla … Milda nosil brýle, on ne, Milda měl míň vlasů, on jich má dost… Přestože jsem ho viděla moc ráda, musela jsem několikrát odejít pryč z místnosti. Ta stejná pusa i výraz v očích, jako měl můj muž … nepočítala jsem s tím, jak mě to zasáhne.

Skoro iracionálně jsem záviděla jeho ženě, že ho má … přitom vím, že to není Milda, ale dívat se na tvar pusy tak důvěrně známé … vidět při soustředění ty oči, které jsem tak milovala … strašně to bolelo. Jakoby se na chvíli kousek mého muže vrátil …  

Pak jsem si všimla, jak se on dívá na Káju. Kájík je tak podobný svému tátovi a tím i jemu. Kdyby šli spolu oni dva po ulici, nikdo by neváhal, každý by si myslel, že je to jeho syn… 

Oni jsou se ženou dýl než jsme byli my s Mildou. Děti nemají. Nemluví se o tom proč, nebudu se dohadovat, není to moje věc. Jen mi stačilo vidět, jak se na Káju díval … 

Přišlo mi tak strašně smutný, tak strašně marný, že v jedné místnosti je tolik lidí, kterým někdo chybí. Kterým pohled na toho druhého vyvolává touhu po něčem, co nemůže mít. 

I když … on určitě ještě naději má.

Já už ne. 

.............­.............­.............­.. 

PS: Omlouvám se, kdyby to on četl, za subjektivní pohled. Vím, jak moc i jemu Milda chybí … vím že chybí celé jeho rodině. O tom ale moje dnešní psaní není a … navíc, blog je prostě osobní, z podstaty.  Je můj, je o mně, mé rodině, mých dětech a protože ho píšu já, o mých pocitech. Kéž by to tak někteří začali tak přijímat. Anebo sem nechodili, bylo by to jednodušší pro všechny. 

Tak jsem si dneska kluky přivezla.

Jsem moc ráda, že po dobu nejhorších prací tady v domě mohli být u babičky a dědy v PB – věřím, že to někdy musel být záhul, kluci se začli pošťuchovat a skoro typicky bráchovsky prát, Dáda kolikrát neslyší ne na první upozornění, ale ani na třetí. Babičce, která s nimi byla celé dny, musela jít hlava kolem … děkuju moc!!!

Vítání s holkama bylo … prostě úžasný. Kluci teda celou dobu v autě opakovali, že se těší na Klárku, Zuzanku a trampolínu :)))

Dočkali se. Všech tří holek ;)

K trampolíně ještě napíšu a dám fotky, tady jen dvě momentky.

Prostě bráchové …

Kája – a jeho typické Obíknu se „sama“ (po nočníkování :) ) 

Někdy v březnu mi Missorka dala odkaz na net obchod, který prodává trampolíny. Měli nějakou speciální akci – znáte to, to a to k setu zadarmo – přemýšlela jsem, Davídkovo narozeniny byly docela v dohledu … Kája je taky hopsač obecný, Zuzka by z ní určitě měla radost – akorát ta Klárka, nebude jí to líto ?

Na rovinu řeknu, že dokud žil muž, nic takového by nám na zahradu nesmělo. Plasty,  modrý nebo červený, klouzačky, houpačky, bazény … brrrr … k tomu měl Milda vysloveně odpor, co nebylo ze dřeva, nebo z kamene, s tím se nekamarádil a jen někdy dokázal uznat užitečnost plastů tam, kde nebylo zbytí (třeba kýbl ;) ), ale jinak byl boj cokoliv do naší domácnosti z tohoto materiálu propašovat ;)

Pořád jsem přemýšlela, fakt jsem si rozmýšlela, jestli do ní jít. Davídek by se zbláznil radostí, dokázal mi na pouti pěkně provětrat peněženku, aby si mohl zahopsat ;) Mám mu koupit další auto, nebo něco na písek, další hračku, kterých má spoustu? 

Pak byla ta Akce s velkým A a já se rozhodla, že teda jo. 

Trampolína přišla, ležela v garáži složená skoro tři měsíce, protože těch sto kilo nějak nebylo sil vytáhnout a složit, nebyli lidi. Davídkovo narozeniny minuly v chaosu oprav a úprav v domě, Davča byl střídavě u babičky, doma … oslava se odsunula na potom, že jí spojíme s Klárkou.

Když jsem teď naposledy Dádu odvezla k babi do Pardubic, hned ten den odpoledne jí Zuzka s kamarádem postavili (prostě někoho ukecala:))). Mě po návratu po několika dnech čekal šok – jako měla jsem fakt radost, že už trampolína konečně stojí, ale nečekala jsem, že je tak obrovská !!! (Je dobré číst rozměry, než odklepnete Objednat ;) ))) 

Davídek s Kájou jí ještě neviděli, to až tuhle neděli. Já jsem kolem ní několik dnů chodila nedůvěřivě, až včera jsem si troufla a hned mě lapila doslova do svých sítí – to je něco tak úžasnýho !!!!! Nevadí mi, že se pokaždý skoro počůrám (čtyři děti jsou halt čtyři děti, já se za to nestydím :))), nevadí mi, že mé tělo létá všemi směry (stejná výmluva:))), je to tak úžasná věc skákat a po minutě dýchat jak po výstupu na Gerlach – nádhera!!! A ty endorfiny, co se vyplaví a člověka zaplaví, a stačí minuta !!! Mně teda jo !!:))

Ale co je nejbáječnější (pominu klučičí radost, která jistě bude ohromná!!!, Zuzčinu, kterou to taky moc baví:) ) … tak že trampolína je tu i pro tu naší mrňavku :) 

Ten kdo s Klárkou je vevnitř musí samozřejmě dávat velký pozor – ale když Klárka leží, její tělíčko při vlnění zatíná svalíky, které ještě fungují, strašně se jí to líbí, zkouší se přetáčet daleko víc než na rovném povrchu. A tady je pár fotek z cvičení – Zuzi včera i dnes s Klárkou uvnitř procvičují ručičky, nožičky … prostě paráda, Klárku to baví mnohem víc než doma :)

A žuch ;)

Takže to zase nebyl tak úplně blbej nápad, když přináší tolik radosti ;)

Psí hlídka (na zahradu nám svítí celý den sluníčko, tak se psíci schovávají ve stínu) 

Ještě uvidíme, co v neděli kluci, ale nebojím se, že by si jí taky neužili ;) 

PS: A to vůbec nezmiňuju, jak k nám rádi chodí děti sousedů a kamarádů ;)   

Když jsme se před osmi lety nastěhovali, byla ještě v plné síle.

Ob rok nám dávala tolik plodů, její větve byly obtěžkány  oranžovými až červenými šťavnatými kousky, po vsi byla naše broskvoň vyhlášená jako jedna z nejlepších.

Broskvičky z ní byly jak pohádka …  Šťáva z nich netekla po bradě, ale přitom dužina byla tak akorát na hraně mezi měkkostí a tvrdostí, ta sladká chuť slunce byla opojná … Když se narodil Davídek, zrovna byl rok úrody a já jsem díky ní zavařila spoustu přesnídávek, které si pak v zimě s takovou radostí dával …

Vloni mělo být broskví málo, byl rok neúrody, byl rok pauzy – a ona, možná to věděla, nám jich přesto dala tolik … nevěděli jsme, že je to naposled, i když … tušili jsme, jedna třetina z ní už seschla a vypadala unaveně … ale stejně jsme doufali, že se letošních broskví ještě naposled dočkáme.

Odešla s tebou.

Letos už ani lísteček. Letos už ani květ. Stojí tu smutně už jen jako opora pro ostružiny. 

Možná jste někde spolu. Sedíš v jejím stínu a ty broskve, které jsi tak miloval a  nosil mi plné náruče domů … máš v klíně … usmíváš se,  prokousáváš se až k pecce a šťáva z nich ti neteče po bradě …  

Možná jste někde spolu, možná to tak tam nahoře chodí.

Na podzim jí pořežu a kamarád s traktorem vytáhne kořeny … a na její místo zasadím broskvoň novou. Snad se jí tady bude dařit, u zídky na sever, v závětří, pod okny mé ložnice…  snad bude po čase rodit spoustu sladkých a po slunci vonících plodů.  

Nezapomenu na tu před ní. Budu jí o ní vyprávět, že tu byla spoustu let a odvedla spoustu práce. Jen prostě přišel její čas odejít.

Do nových lístečků se bude opírat ranní slunce a s ním tu bude naděje. Že i ta nová broskvoň bude stejně sladká, odolná, plodná a statná, jako ta před ní. 

Žít musíme dál … 

Cestička z domova do zahrady je hotová :)

Je úžasná, je bezbariérová a zaslouží si pořádný článek na Baby- café (i s některým z natočených videí) – takže dnes na blogu jen malá ochutnávka :)

Klárka je moc spokojená, dolů se musí naučit jezdit trošku opatrněji, ten písek ještě trošku podkluzuje, nahoru jezdí jak starý mazák.

Emmettek jí věrně doprovázel při každém kroku :)

Tady při jízdě nahoru byl dokonce první, za Klárkou se plouží Cézar :)

PS: Asi nemusím říkat, že s firmou ENG Plzeň jsem byla moc spokojená – zase jsem měla prostě štěstí, jak na majitele pana Mgr. Mentla, tak na dělníky, kteří u nás pracovali. Jeden pracoval i v největším horku snad bez zastavení a druhý byl také fajn, ale ten si hlavně získal našeho Emmettka a parádně si ho ochočil, ten nevěrník by s ním snad býval i odjel :))) Prostě práce byla odvedená skvěle, cena příznivá, jednání na jedničku :)