Klárčin blog

Byl horký červnový den – jako ten letošní.

U nás ve vsi byla pouť – a jen kvůli nám asi na půl hodiny přerušily vyhrávání poutových odtrhovaček.

Dvacet let se tady neoddávalo – a kvůli nám urychlili rekonstrukci reprezentační síně (kde se i volí a vítají občánci) – abychom si mohli říct, že spolu budeme v dobrém i zlém … a my byli, miláčku … 

Na pouhým sedm let. Ne – na pouhých šest a půl let. Ani oněch kritických sedmi let se naše manželství nedočkalo.

Ne proto, že by vyprchala láska.

Ne proto, že by sis ty našel jinou nebo já se zamilovala do souseda.

Ne proto, že bychom spolu nechtěli být mnohem, mnohem dýl …

Stýská se mi …

Nezapomenu, jak jsi mi podával na nandání prstýnku druhou, pravou ruku, pak jsi je rychle vyměnil a jak jsme se tomu na obřadu smáli … 

Nezapomenu, jak sis užíval, že hostina byla krásně neoficiální, na naší zahradě – jak spokojeně jsi tu procházel a … vonělo maso, pilo se pivo,

a večer jsme se smáli vtipům Aleše Obsta, tvého spolužáka, který se na svatbě zjevil ani dodnes pořádně nevím jak :) 

Nezapomenu na naší svatební noc ve ve stanu.

Nezapomenu, jak moc jsi na naši svatbu vzpomínal se slovy, že to byla prima akce …

Nikdy nezapomenu. Byla to krásná svatba a měli jsme krásné manželství. Děkuju ti za těch pár let, ale – nemělo to skončit tak brzy. Nevím, proč se to muselo stát, nevím proč jsem tu zůstala sama, jen bych chtěla, abys věděl, že budu tvojí ženou napořád. 

Napořád … 

Už se mi trošku začíná stýskat po takovým tom normálním životě. Ráno vstát, připravit a odvézt Davídka do školky, s Káčkama pak být doma nebo venku do oběda, pročíst si u kafe Baby-café, co se kde děje nového a diskuze, poklidit, poo dát děti spát, zajít za zvěří, obstarat a třeba něco málo na zahradě udělat, odpoledne jít s dětma ven, večer je dát spát a relaxovat opět u kafe a netu.

V posledních týdnech prostě čas letí jak šílený a den má snad jen osm hodin.

Jeden den jsem ve Východních Čechách, další zase u nás na Západě. Jeden den mám doma všechny čtyři děti a dva dělníky, další den dvě děti, dva dělníky a tři řemeslníky, další … Jen počet psů, koček a ovcí je zatím neměnný (ovečky se mi nedaří prodat, pod cenu jít nechci a tak vůbec, jsem nějak nesmlouvavá v tomhle, je kolem toho starostí, takže vážně za tisícovku prostě ta nádherná jehňata (a maminky) nedám a basta – až budu v zimě brečet, že je musím krmit, tak mi to připomeňte :))  

Emmetta dělníci milujou, včera si vyměřili provázkama dlažbu a on se jim do nich pokusil zamotat, asi se řídí heslem: Když mě nezabijou vzteky oni, uškrtím se sám  ;)

Nakonec jsme si se stavební firmou plácli a cestička pro električák od garáže do zahrady, aby Klárka mohla jezdit sama bez pomoci dolů na zahradu (máme tam spád v zatáčce a i já  měla co dělat, když jsem vozík řídila) se právě buduje.

Chystám, až bude hotovo, článek na Baby-café – protože vnitřní rekonstrukce částečně financuju nejen ze Zrnek, ale i z pojistky po muži – ale tak nějak vnitřně jsem se rozhodla, že bezbarierový vjezd na zahradu pro Klárku je prostě od vás, a tak bych ráda napsala víc a tak vůbec:) Takže dokumentuju, fotím, snažím se, akorát toho času je málo, tak zatím alespoň takhle.

Vevnitř zatím řádí zedníci a malíři, tím jak se rozdělala elektrika, musí se nakonec vymalovat i předsíň a kuchyň, v  předsíni bylo ještě staré obložení, pod kterým bylo nechutně vlhko, takže ta potřebovala strhnout a naštukovat. V kuchyni v části, to samé … a nepeču, nevařím, neb jsem odpojená od zdroje ;)

Klárka s Kájíkem jsou u babičky v Pardubicích, Davídka hlídala dva dny babička v Plzni, jsem moc ráda za tuhle pomoc, protože v těchhle bojových podmínkách se děti fakt motají. 

Ještě jsem něco asi chtěla, ale už mi to nemyslí … v mém pokoji jsou teď věci z jídelny a kuchyně, podlaha je hotová (někdo se ptal, proč jsem nenechala staré parkety – podle truhláře už byly v zoufalém stavu, zbrousil by nešly, tak třetina by se musela určitě vyhodit, prostě tohle jsem si nechala poradit jako nejlepší řešení).

Rve mi to srdce, to že musím část věcí sunout sem a tam, dětské pokojíčky jsou taky plné dalších věcí … už se nemůžu dočkat, až bude mít všechno své místo, všude bude čisto … a budeme si v opraveném a voňavém domečku zase žít ten náš obyčejný život :)

Musím, snažila jsem se alespoň v rychlosti napsat, honí se mi toho hlavou hodně … v pondělí jsme měli s Mildou sedmé výročí svatby, chtěla bych se k tomu vrátit … jen ten čas, ten čas nějak není…