Klárčin blog

Jsem vdova.

Půl roku.

Podle zvyklostí a obyčejů bych měla asi ještě stále chodit v černém … kolem rtů by mi měl viset smutný úsměv a z očí by se měla dívat beznaděj.

Černé oblečení jsem sundala druhého prosince po pohřbu mého muže.

Koupila si asi čtvero oranžových trik a svetrů.

Začala jsem se malovat.

Jsem vdova a matu lidi kolem sebe.

Vstávám někdy už  v pět hodin ráno a když se děti budí, mám hotovo spoustu věcí.

Chodím spát po půlnoci.

Není den, abych neplakala, ale nikdo mě u toho nevidí.

Moc se nezastavím, někdy si trošku stěžuju, ale spíš jsem ráda. 

Jsem vdova a asi to není moc poznat. 

Nechci, aby mě a děti někdo litoval. My děláme to nejvíc, co musíme i chceme. Žijeme dál. Děláme to, co by můj muž a táta dětí dělal také. 

Vím to, miloval život a já ho miluju taky. Nevím, čím jsem si zasloužila, že z nás dvou jsem tu zůstala já.  Cítím ale v sobě sílu i za něj, žiju i za něj, starám se o naše děti, o náš dům, o naší zahradu za něj.

Někdy večer už skoro únavou brečím. Ale vím, že jinak to neumím.

Bojovat s osudem.

Který ještě ani nevyložil všechny karty.

Změnila jsem se, strašně moc. Dřív jsem byla spíš v područí, dneska o všem rozhoduju. Dřív jsem řešila jen čím bude vonět dům, co upeču, uvařím … dnes řeším odvodnění a izolace. Dřív jsem byla typicky ženská … ženská … dneska? Dnes mám v sobě tolik mužských prvků, že se někdy až leknu  – taky už vím, kde se v chlapech bere ješitnost.

Možná jsem netypická vdova a radši by mě lidi viděli smutnou, v černém a se smutkem v očích. 

Místo toho běhám kolem domu, směju se s dělníky, co tu pracují a řídím asi deset věcí najednou. 

Musím, mám to tak nastavený.

Je to můj způsob boje. Moje vyrovnání se s osudem.

Snad to je tak správně, pro mě, pro nás … to asi ukáže čas.  

Nedávno se na nádraží v Blansku stala strašná tragédie.

Třiadvacetiletou maminku malého chlapečka srazil vlak. Zabil vlak. Proběhlo to v médiích a spoustu lidí mělo potřebu se k tomu vyjádřit a bylo dost ošklivé číst ty různé spekulace a dohady… jako by to nejvíc nejhorší nebyl prostě ten strašný fakt, že malý Matýsek už nikdy mámu neuvidí …

Chtěla bych sem dát jednu básničku pro Matýska … Od Bludičky (Elišky, maminky čtyř dětí), kamarádky z BC, která i mě i Klárce napsala několik krásných básní.

Tahle, i když nebyla určená nám, mě strašně zasáhla.

Je to básnička pro Matýska, na kterého si vzpomenu každý den …

A některá slova, pocity – vnímám přeneseně na své děti. Protože jako Matýsek už nemají jednoho z rodičů, jako u něj o tom rozhodla jedna strašně nešťastná vteřina … 

Moc bych si přála, aby to, co Bludička napsala srdcem … aby to tak bylo … aby tu s nimi jejich táta pořád byl. Aby foukal rozbitá kolena a třeba skrz ptáčka na plotě se díval a byl v úžasu, jak šikovný děti jsou … a byl s nimi, až budou potřebovat … strašně moc bych jim to, bych si to, přála … 

.............­........... 

Pro Matýska od Bludičky

Chvilka jen ztracená

rozhodla bez ptaní

Já musím odejít

však láskou jsme spoutaní

.............­...........

Nikdy tě nenechám

ztratit se v samotě

jsem kapka dešťová

i ptáček na plotě

.............­........... 

láska se neztratí

láska tak veliká

v životě

ve smrti

srdcí se dotýká

.............­........... 

Odřená kolena

větrem ti pofoukám

nikdo mě nespatří

když beru tě do dlaní

jsem tu 

i nejsem tu

láskou jsme spoutaní

.............­........... 

v radosti

v bolesti

u Tebe

i sama

.............­........... 

Kapka tě pohladí

ve vlasech

po tváři

ptáček Ti zazpívá

a duha zazáří

Matýsku neboj se

s tebou jsem

máma