Klárčin blog

Tak mi včera přišlo oznámení, že mám po svém muži důchod. A děti sirotčí …

I když jsem na to čekala, moje reakce po otevření doporučeného dopisu od sociálky mě překvapila a asi překvapila i mou nejlepší kamarádku a pak Lucku, které jsem musela zavolat, abych se ujistila, že jsem pořád ještě aspoň trošku normální.

Překvapila i elektrikáře, který tu montoval poslední světla, takový mladý klučina to je … a tak hodný a šikovný, jak já se styděla … že prostě brečím a brečím a vůbec to nešlo zastavit. 

Není to o tom, že bych jakkoliv pochybovala o tom, co se tenkrát v listopadu stalo.

Není to o tom, že bych se s tím neučila každý den žít.

Není to ani o tom, že bych někde v sobě popírala skutečnost, že se nám všem změnil život a bála se to přijmout.

Vždyť já už na ty klíče ve dveřích nečekám … už pár měsíců na ně nečekám. 

Jen když přijde nějaké to další úřední lejstro …

Když mi prostě došlo, že i když Milda žil tak krátce, přesto nás stačil zajistit a nemusím se bát, že nebudeme mít na běžný život… pro děti na věci do školy, na jídlo, na plyn a elektřinu … není to žádná horentní suma dohromady, to ne, ale není to částka, kvůli které bych nespala a bála se, jestli každý měsíc vyjdu.

Už tu s námi nikdy nebude. Ale díky tomu, že pracoval skoro dvacet let, tak i když zemřel tak mladý, z jeho pojištění se o nás stát postará. 

Peníze nám nenahradí nic z toho jaký byl. Nepochovají Káju, nevyzvednou Klárku z vany, neodpoví Dádovi na ta jeho věčná Proč … a se mnou si nebudou večer u plamenů v kamnech povídat a držet se za ruce …

Ale musím v sobě vybojovat pocit, že mám být vděčná. Protože i vzhledem ke Klárčiné nemoci můžu být doma, nemusím shánět asistenta a pak práci, nestíhat jak mi děti rostou … dům, zahradu, zvířata … 

Můj muž mě spoustu věcí naučil. Byla jsem tak jiná, když jsem ho poznala.

Měním se i teď. To samota a nutnost postarat se o nás mě mění.

Snad zůstanu aspoň z poloviny taková, jakou mě měl rád. I přes cokoliv, co se v budoucnosti stane. Snad to, co rád neměl, pomalu změním, snažím se … 

.............­.............­.............­..

Přišel nám výměr důchodu.

Jak by řekl Milda s Pink Floydy … další cihla ve zdi …  

Kolik ještě cihel musí zaplnit díry, aby to tak nebolelo. Bude tu vůbec někdy stát celá stěna, bude vůbec někdy nějak hotovo, uzavřeno … asi ne … 

Vždycky když se ohlídnu, já i děti … vždycky kus tak trochu nabořené zdi uvidíme. Asi to tak má být. Jen nesmí spadnout a zavalit nás.

To nedopustím.