Klárčin blog

Zrovna včera jsem si tak přemýšlela.

Nedávno mi jeden řemeslník, jsme si tu tak trošku spolu povídali (absolutně nemám poslední dobou kecací deficit, výhoda spousty chlapů v montérkách v domě, v kafé pauze je pořád co probírat a chlapi jsou ukecanýýýý, já jen zírám :)))) řekl, že nezná nikoho, kdo by měl takovou smůlu jako já a že je to nespravedlivý a tak …

Protože když se to vezme nahuštěně, tak je asi to, co se stalo mé rodině, když to vezmu od začátku – zjištění nemoci Klárky a dál … asi na některé lidi příliš silný kafe. 

Přitom si myslím, že ani osobně nepůsobím tak, že bych byla troska, která si jen stěžuje na osud. Ale vidím, když se někdo zeptá a já věcně odpovídám (už to umím, heč – až se sama někdy divím, kde v sobě beru ten pragmatismus), jak se protějšek skoro krčí a uhýbá očima, jak neví co říct a jak reagovat (nebojte, pomáhám mu, občas černým humorem, ale ten spolehlivě zabírá z jakýchkoliv rozpaků ;) ) Jako tuhle, když jsem tu měla elektrikáře, Klárka spala a já potřebovala sjet rychle na poštu, otázka deseti minut – v domě někdo byl, klíče jsem měla, Klárka podle mého odhadu ještě tak hodinu chrupčit měla – tak jsem mu jí jakoby svěřila s tím, že jsem hned zpátky a že se nemusí bát, že mu malá neuteče ;)  

Už jsem tu podobný článek asi před dvěma měsíci psala.

Tenkrát jsem byla vděčná za solidaritu s naší rodinou po té listopadové nehodě … jsem za ní vděčná strašně moc pořád. A přidal se k ní údiv i nad dalšími věcmi… Jak jsem několikrát psala, nejsem věřící.

Jenže … někdy mi přijde zvláštní, že zrovna já od té doby mám takové štěstí …

Jakoby někdo … mi posílal do cesty lidi, s kterými je ta moje, naše cesta lehčí. 

Nikdy jsem neměla ve vsi nikoho moc blízkého. Moc lidem nevěřím – babička vždycky říkala: Do baráku si nikoho moc nepouštěj, budou dělat, že jsou kamarádi a pak tě pomluví ;) Častokrát to byla pravda.

Jenže v prosinci se najednou objevila. Holka o pár let starší než já s holčičkou starou jako Klárka.

Známe se dlouho, ale přítelkyně jsme pár měsíců. Ona o blogu asi ví, ale nemá absolutně čas ho číst :))) Je to docela osvobozující :)))

Je neskutečná. Jsem strašně moc vděčná osudu, nebo komu … že mi jí poslal … 

A dál … Jarka – má  nejlepší přítelkyně ještě z dob, kdy jsme se s Mildou neznali. Znovu ukázala, že je tu když je člověku nejhůř a i když to není člověk, kterého jsem potkala v poslední době, stejně má naše přátelství zase jiný rozměr.

Martin – musím mu tady poděkovat, myslím, že mnozí k němu chodíte na blog. Já s ním tedy radši kecám po ajsku nebo po telefonu :) Myslím, že mě kolikrát vytáhl z nejhorších smutků a i když je v jádru pesimista (se bude ohrazovat:))), dokáže mě v pravou chvíli rozesmát :)

Nemůžu tu asi jmenovat další a další … mohla bych na někoho zapomenout, na nové i staronové přátele … na Lucku, která, jak řekla jedna kamarádka trefně, by se neměla živit mapama, ale psychoporadnou, protože umí najít jádro všeho a umí strašně moc pomoct … 

Na Missorku, která je prostě … moje druhá máma (ona mě taaak hlídá a tak se o mě bojí :))) – ona ví :)

Ještě mi osud poslal kromě šikovných řemeslníků (no řekněte, že není pomalu zázrak ta koncentrace šikovných mužských v jednom domečku u Plzně v poměru k tomu, co slyším kolem sebe ;) ) jednoho člověka.

Poslal ho asi příliš brzy. Nebo ne?

Mého Fénixe. Není to jeho jméno (jak tu někdo jednou v komentáři psal, ať je mi s Felixem dobře:))), je to jen příměr. Je také zraněný, také přišel o ženu a v podobném čase jako já o Mildu.

Nechci o něm moc psát, kvůli němu, kvůli sobě, kvůli našim příbuzným. Nemusí to každý pochopit – pro spoustu lidí je příliš brzy. Spoustu lidí si totiž myslí, že můžete někoho mít rád až když uzavřete kapitolu předtím a přestanete mít rád toho před ním.

Není to tak. Já sama bych to dřív nikdy nevěděla, nezažít, co žiju.

Pokud je Bůh, děkuju mu, že mi ho poslal. Že naše cesty spojil – nikdo neví na jak dlouho, za jakým účelem, ale jak už jsem psala v jiném článku citát jednoho tatínka se synkem se SMA: Budoucnost je TEĎ.

Myslím, že život se mnou i dětmi smýká hodně divoce. Ale na druhou stranu umí taky kompenzovat. Černá není nikdy úplně černá a pláčem se nic nevyřeší. Cítím, že když věříte, že přijde něco hezkého, tak to přijde.

Už moudrá liška v Malém princi to věděla: Tady je mé tajemství, úplně prostinké: správně vidíme jen srdcem. Co je důležité, je očím neviditelné.