Klárčin blog

Poslední den před prázdninami jsem doma měla menší školku:)

Vlastně přibyl jen Péťa, kamarádky pětiletý syn – takže místo obvyklé trojky malých jsem měla čtyřku, byli hodní, hodně si spolu vyhrají – ale při pohledu na ně mi ta školka prostě naskočila.

Dopoledne si děti hrály na dvorečku před domem.

Chvíli „šachy“ a různé jiné vybrané hry ;)

Pak jsme nafukovali balonky a pinkali jsme si.

Krmil se Emmett zbytkama ze špajzu – ta radost jeho i dětí, křupky mu fakt chutnaly (snad mě někdo neudá za týrání zvířat ;) ) 

Pozorovalo se s velkým zaujetím, jak Tygřík žere myš (morbidní David líčil, když už neměla hlavu, že ještě vidí jak myška dýchá, Péťa zase konstatoval, že tu kůži žvejká pomalu a že ten žaludek je fakt hnusnej ;)))

Po obědě šly Káčka spát, kluci šli skákat na trampolínu. Dozorovala chvíli Zuzka, pak jsem šla já, ale přišla bouřka. 

Po ní šli kluci zase skákat, já pracovat k ovcím. Ranní chmury konečně práce rozehnala a holky to tam maj zase hezký – večer přijede veterinář a budem zašívat Aničku.

Nesmím zapomenout na oslavu Zuzčinného vysvědčení. Jeli jsme do lesní restaurace na dobrotu, myslím, že si to její vyznamenání (šest dvojek) zaslouží :) Dokonce si opravila Informatiku z trojky na jedničku :)

Prostě další den skoro za námi, který utekl ani nevím jak. 

Ještě aby to Aničku (ovečku) nebolelo a budu spokojená. Na to, jak smutně dnes den začal, je nakonec večer docela hezky. 

Ono se nadarmo nezpívá:  http://www.youtube.com/watch?…

Nad ránem se mi zdál krátký sen.

Z ničeho nic jsi odešel.

Nikdo nevěděl kam. Prostě jsi nebyl. Sháněla jsem tě já, sháněla tě tvoje rodina, tvoji kamarádi. Mobily měly pohotovost, ale nikdo nevěděl.

Brečela jsem, vůbec jsem nevěděla, co je špatně. Jestli jsem něco provedla, jestli tě naštval celý svět … a nejvíc, úplně nejvíc jsem se iracionálně bála, že ses zamiloval a kvůli tomu opustil mě a děti.

Iracionálně proto, že jsi nebyl ten typ chlapa. Jenže tobě nebylo ani podobné, abys bez vysvětlení zmizel. Jestli ti něco šlo, tak říkat pravdu do očí. Komukoliv. Nebral sis moc servítky. Někdy to až bylo člověku líto, protože v takových chvílích jsi byl jak skála, neoblomný, dokud jsi nedomluvil. Moc jsi nebral ohledy na pocity druhých při jejím sdělování. Prostě to tak bylo, basta, já ti to řeknu jak to je a ty si to přeber jak chceš.

Kdyby důvodem tvého odchodu byla zamilovanost, tak bys to řekl. Před ničím jsi nikdy neutíkal, ani před svou slabostí. Nelhal jsi a tohle bys takhle neřešil. Ale kde teda můžeš být?

Mobil nosím pořád u sebe a volám snad každou minutu, na druhé straně vyzvání. Je to o to horší snad, se zatajeným dechem pokaždé čekám, jestli ho zvedneš. Mluvím do sluchátka, i když v něm pípá vyzváněcí tón, jako bys mě mohl slyšet.

Doprošuju se. Prosím. Brečím. Vrať se. Miluju tě. Jestli ty mě už ne, tak aspoň přijď říct, co se stalo a přece … máme děti !!! Ani ty už nechceš vidět??? 

Vidím tě v duchu před sebou, strašně to bolí, vidím snad každý centimetr tvého obličeje. Jak ho znám. Skoro jako svůj. Moje prsty znají nazpaměť cestičku tvého obočí … vrásky u očí … rty … milovala jsem se dívat do tvých očí, když sis sundal brýle, byl jsi v tu chvíli jako malý kluk, dívaly se tak, jak to umí jen oči, které jsou najednou bez brýlí, zranitelně, dětsky, bezbranně …

Když už jsem vzdala snad všechny pokusy … když jsem v pláči volala: Přijď se někdy aspoň podívat na děti, jak rostou, nemusíš se vracet ke mně, odpustím ti, že jsi odešel tak narychlo, ale přijď alespoň za nima, prosím !!! (a v duchu doufala, že tě díky nim prostě ještě uvidím, i když už nebudeme spolu …), tak jsem uslyšela tvůj hlas.

Nezněl z telefonu. Nestál jsi u mě. Mluvil jsi ke mně, někde uvnitř. Slyšela jsem tě tak jasně, jako teď, už probuzená, slyším děti, jak si povídají v postýlkách …

Řekl jsi jen strašně smutně: Já ale nemůžu …