Klárčin blog

Tak už třetí ženská u nás doma nosí okuláre :)

Myslím, že jí seknou. Podle cylindrů má astigmatismus po mně, což je velmi dobré, protože po nasazení brýlí jí prý přijdu štíhlejší – rozhodně se to dobře poslouchá :))) 

Dlouho už jsem nepsala o ovečkách.

Jaro a léto – to je ráj. V podstatě dostávaj holky jen denně čerstvou vodu. Trávy maj tři ohrady, občas se snaží přes plot proboxovat i do čtvrté ;)

Jen se nějak protrhnula plachta na střeše a tak, než přijde kamarádky manžel (moc Jolaně děkuju za nabídku:) ) obhlídnout  a vymyslet, jak tu střechu konečně doděláme, muselo se to vyspravit. Protože v sobotu mi kamarádka Jana dovalila celý valník sena na zimu a další sousedka přivezla kolo slámy. Jenže kam s tím, že …

Navíc u oveček v salaši už to bylo taky zoufalý, v letním sídle taky, potřebovaly holky nově podestlat. Takže dnešní první letní den byl zasvěcený ovečkám :)

No co mám říkat, asi od tří hodin skoro do půl desáté jsem u nich byla (chvíli jsem teda sekala i zahradu) a bolí mě celej člověk a to mi Jana hodně odpoledne pomohla. Já se už fakt nedivím, že ti čeledíni byli dřív tak vymakaní a ošlehaní a prostě … kdybych tohle dělala každý den, budu za chvíli jak lunt a i coby téměř albínka se snad opálím ;) 

Prostě – u oveček téměř hotovo, ještě střechu na zimu a jsem spokojená. 

A tady je Jaruška – už je jí pěknej kousek :)

A udivená Bětuška :)

Zítra přijde veterinář obhlídnout Aničku … a rozhodneme, co s ní … jestli půjde ta vyhřezlá  děloha nějak operovat. Nevím. Rozhodně jí to pořád trochu hnisá a není to nejlepší …

Jehňata jsou pořád neudaná, musím s cenou dolů. Vlastně jedno si chce vzít na maso malíř. To je taky věc. Moje miminka … Milušku mu dát nemůžu … Jaruška se nejí, je to kamerunka. Zbývá Bětka. No a copak to jde, když se dívám, jak se na mě kouká ? ;)

Uvidíme :)

Asi založím v Čechách První Neefektivní Chov Ovcí s Domovem Důchodců v Jednom s. r. o. ;) 

Dnes je první letní den.

Sluníčko se tedy drze schovává za mraky, ale ono vyleze – prý nejpozději za pár dní tu zase budeme mít teplíčko :)

U nás rekonstrukce finišuje – byla jsem pár dní s dětma v PB, mám fotky z výletu na Kočičí hrádek ve Slatiňanech, jen nějak není čas je stáhnout.

Vylévaly se podlahy a pokládala dlažba v kuchyni a předsíni, tak nás obkladač prostě vyhnal :)

Kuchyň je zatím v provizorním stavu. Linka je rozebraná, čeká na novou kuchyňskou desku, rušila jsem dvojdřez – a provizorně také už funguje myčka s pračkou. Vařím na jídelním stole, tedy na sporáku, ale místo své obvyklé pracovní desky mám náš obrovský starý jídelní stůl a taky to jde :)

Tři pokoje jsou v podstatě téměř hotové, takže zbývá už jen ta kuchyň s jídelnou.

Z garáže pomalu stěhujeme věci zpátky. Kluci ještě zůstali u babičky tento týden, Kájík se neuvěřitelně rozkecal, už není prakticky slovo, které by neznal, neuměl používat a je k umačkání. Davídek si užívá výtvarničení s babičkou, ta na rozdíl ode mě na to má trpělivost a hlavně fantazii :)

No a my tři holky si tu hospodaříme a teď dva dny tu dokonce nebude žádný řemeslník, všechno se nakumuluje na středu, čtvrtek a pátek. A o víkendu jedu pro ty moje kloučky a budeme zase spolu :)

Musíme také vymyslet, kdy bude oslava narozenin, počítám že si počkáme na teplejší počasí. Davídek jí doma taky ještě neměl, spojujeme jí s Klárčinou.

No a aby toho nebylo málo, zatéká nám do seníku, takže musím pořešit urychleně střechu, protože mám na zimu připravený vedle valník sena a kolo slámy a mokne mi to …

Že tráva růst nepřestala … to asi psát nemusím.

Takže končím s psaním a jdu něco dělat :) Krásný první letní den vám všem a i ty další, ať se vyvedou :) 

Zrovna včera jsem si tak přemýšlela.

Nedávno mi jeden řemeslník, jsme si tu tak trošku spolu povídali (absolutně nemám poslední dobou kecací deficit, výhoda spousty chlapů v montérkách v domě, v kafé pauze je pořád co probírat a chlapi jsou ukecanýýýý, já jen zírám :)))) řekl, že nezná nikoho, kdo by měl takovou smůlu jako já a že je to nespravedlivý a tak …

Protože když se to vezme nahuštěně, tak je asi to, co se stalo mé rodině, když to vezmu od začátku – zjištění nemoci Klárky a dál … asi na některé lidi příliš silný kafe. 

Přitom si myslím, že ani osobně nepůsobím tak, že bych byla troska, která si jen stěžuje na osud. Ale vidím, když se někdo zeptá a já věcně odpovídám (už to umím, heč – až se sama někdy divím, kde v sobě beru ten pragmatismus), jak se protějšek skoro krčí a uhýbá očima, jak neví co říct a jak reagovat (nebojte, pomáhám mu, občas černým humorem, ale ten spolehlivě zabírá z jakýchkoliv rozpaků ;) ) Jako tuhle, když jsem tu měla elektrikáře, Klárka spala a já potřebovala sjet rychle na poštu, otázka deseti minut – v domě někdo byl, klíče jsem měla, Klárka podle mého odhadu ještě tak hodinu chrupčit měla – tak jsem mu jí jakoby svěřila s tím, že jsem hned zpátky a že se nemusí bát, že mu malá neuteče ;)  

Už jsem tu podobný článek asi před dvěma měsíci psala.

Tenkrát jsem byla vděčná za solidaritu s naší rodinou po té listopadové nehodě … jsem za ní vděčná strašně moc pořád. A přidal se k ní údiv i nad dalšími věcmi… Jak jsem několikrát psala, nejsem věřící.

Jenže … někdy mi přijde zvláštní, že zrovna já od té doby mám takové štěstí …

Jakoby někdo … mi posílal do cesty lidi, s kterými je ta moje, naše cesta lehčí. 

Nikdy jsem neměla ve vsi nikoho moc blízkého. Moc lidem nevěřím – babička vždycky říkala: Do baráku si nikoho moc nepouštěj, budou dělat, že jsou kamarádi a pak tě pomluví ;) Častokrát to byla pravda.

Jenže v prosinci se najednou objevila. Holka o pár let starší než já s holčičkou starou jako Klárka.

Známe se dlouho, ale přítelkyně jsme pár měsíců. Ona o blogu asi ví, ale nemá absolutně čas ho číst :))) Je to docela osvobozující :)))

Je neskutečná. Jsem strašně moc vděčná osudu, nebo komu … že mi jí poslal … 

A dál … Jarka – má  nejlepší přítelkyně ještě z dob, kdy jsme se s Mildou neznali. Znovu ukázala, že je tu když je člověku nejhůř a i když to není člověk, kterého jsem potkala v poslední době, stejně má naše přátelství zase jiný rozměr.

Martin – musím mu tady poděkovat, myslím, že mnozí k němu chodíte na blog. Já s ním tedy radši kecám po ajsku nebo po telefonu :) Myslím, že mě kolikrát vytáhl z nejhorších smutků a i když je v jádru pesimista (se bude ohrazovat:))), dokáže mě v pravou chvíli rozesmát :)

Nemůžu tu asi jmenovat další a další … mohla bych na někoho zapomenout, na nové i staronové přátele … na Lucku, která, jak řekla jedna kamarádka trefně, by se neměla živit mapama, ale psychoporadnou, protože umí najít jádro všeho a umí strašně moc pomoct … 

Na Missorku, která je prostě … moje druhá máma (ona mě taaak hlídá a tak se o mě bojí :))) – ona ví :)

Ještě mi osud poslal kromě šikovných řemeslníků (no řekněte, že není pomalu zázrak ta koncentrace šikovných mužských v jednom domečku u Plzně v poměru k tomu, co slyším kolem sebe ;) ) jednoho člověka.

Poslal ho asi příliš brzy. Nebo ne?

Mého Fénixe. Není to jeho jméno (jak tu někdo jednou v komentáři psal, ať je mi s Felixem dobře:))), je to jen příměr. Je také zraněný, také přišel o ženu a v podobném čase jako já o Mildu.

Nechci o něm moc psát, kvůli němu, kvůli sobě, kvůli našim příbuzným. Nemusí to každý pochopit – pro spoustu lidí je příliš brzy. Spoustu lidí si totiž myslí, že můžete někoho mít rád až když uzavřete kapitolu předtím a přestanete mít rád toho před ním.

Není to tak. Já sama bych to dřív nikdy nevěděla, nezažít, co žiju.

Pokud je Bůh, děkuju mu, že mi ho poslal. Že naše cesty spojil – nikdo neví na jak dlouho, za jakým účelem, ale jak už jsem psala v jiném článku citát jednoho tatínka se synkem se SMA: Budoucnost je TEĎ.

Myslím, že život se mnou i dětmi smýká hodně divoce. Ale na druhou stranu umí taky kompenzovat. Černá není nikdy úplně černá a pláčem se nic nevyřeší. Cítím, že když věříte, že přijde něco hezkého, tak to přijde.

Už moudrá liška v Malém princi to věděla: Tady je mé tajemství, úplně prostinké: správně vidíme jen srdcem. Co je důležité, je očím neviditelné.

Tak mi včera přišlo oznámení, že mám po svém muži důchod. A děti sirotčí …

I když jsem na to čekala, moje reakce po otevření doporučeného dopisu od sociálky mě překvapila a asi překvapila i mou nejlepší kamarádku a pak Lucku, které jsem musela zavolat, abych se ujistila, že jsem pořád ještě aspoň trošku normální.

Překvapila i elektrikáře, který tu montoval poslední světla, takový mladý klučina to je … a tak hodný a šikovný, jak já se styděla … že prostě brečím a brečím a vůbec to nešlo zastavit. 

Není to o tom, že bych jakkoliv pochybovala o tom, co se tenkrát v listopadu stalo.

Není to o tom, že bych se s tím neučila každý den žít.

Není to ani o tom, že bych někde v sobě popírala skutečnost, že se nám všem změnil život a bála se to přijmout.

Vždyť já už na ty klíče ve dveřích nečekám … už pár měsíců na ně nečekám. 

Jen když přijde nějaké to další úřední lejstro …

Když mi prostě došlo, že i když Milda žil tak krátce, přesto nás stačil zajistit a nemusím se bát, že nebudeme mít na běžný život… pro děti na věci do školy, na jídlo, na plyn a elektřinu … není to žádná horentní suma dohromady, to ne, ale není to částka, kvůli které bych nespala a bála se, jestli každý měsíc vyjdu.

Už tu s námi nikdy nebude. Ale díky tomu, že pracoval skoro dvacet let, tak i když zemřel tak mladý, z jeho pojištění se o nás stát postará. 

Peníze nám nenahradí nic z toho jaký byl. Nepochovají Káju, nevyzvednou Klárku z vany, neodpoví Dádovi na ta jeho věčná Proč … a se mnou si nebudou večer u plamenů v kamnech povídat a držet se za ruce …

Ale musím v sobě vybojovat pocit, že mám být vděčná. Protože i vzhledem ke Klárčiné nemoci můžu být doma, nemusím shánět asistenta a pak práci, nestíhat jak mi děti rostou … dům, zahradu, zvířata … 

Můj muž mě spoustu věcí naučil. Byla jsem tak jiná, když jsem ho poznala.

Měním se i teď. To samota a nutnost postarat se o nás mě mění.

Snad zůstanu aspoň z poloviny taková, jakou mě měl rád. I přes cokoliv, co se v budoucnosti stane. Snad to, co rád neměl, pomalu změním, snažím se … 

.............­.............­.............­..

Přišel nám výměr důchodu.

Jak by řekl Milda s Pink Floydy … další cihla ve zdi …  

Kolik ještě cihel musí zaplnit díry, aby to tak nebolelo. Bude tu vůbec někdy stát celá stěna, bude vůbec někdy nějak hotovo, uzavřeno … asi ne … 

Vždycky když se ohlídnu, já i děti … vždycky kus tak trochu nabořené zdi uvidíme. Asi to tak má být. Jen nesmí spadnout a zavalit nás.

To nedopustím.

Čtyři jsme na tebe právě před čtyřmi lety netrpělivě čekali …

Já, táta, Zuzanka a Dáda.

Nevěděli jsme, jestli to čutající miminko mírně přetahující termín porodu je kluk nebo holčička.

Byla jsem naším překvapením.

O tvém narození už bylo napsáno spoustu slov – máš svůj porodní deníček na emiminu, máš své narozeninové deníčky na Baby café nebo na blogu až do třetího roku.

Za ty čtyři roky se stalo moc věcí.

I když se rok a půl po tobě narodilo další miminko, tvůj bráška – k tvým čtvrtým narozeninám ti budeme přát zase jen čtyři.

Svět je zvláštní místo, holčičko.

Zrovna tobě osud karty nerozdal moc fér, asi by se dalo říct. Přesto … nerouhám se, když to píšu? Opravdu si to myslím?

Ty víš, co bych ti přála nejvíc. Tak mě z těch přání bolí u srdce, že to ani nemůžu napsat.

Jedno přání se už nikdy nesplní.

Druhé … snad zůstává nadějí.

Miluju tě. Buď pořád naším sluníčkem. Ani nevíš, co pro nás všechny znamenáš. 

Krásné čtvrté narozeniny, Klári …

Včera jsme měli s Davídkem prima den. Na oběd jsme  si zašli do lesní restaurace, která je kousek od nás (kuchyň je vystěhovaná a studené stravy máme už plné zuby;) ) a pak jsme jeli k Hracholuské přehradě na letiště v Plešnicích na letecký den modelů letadel a vrtulníků.

Dáda byl nadšenej, pořád sice lezl za zábranu a krapet zlobil, ale myslím, že si to odpoledne užil :) 

Asi nejvíc se mu líbil rej menších modelů letadel (nepamatuju si .. větroně to byly, nevím …), honily se po oblože a vrtulkama druhým letadlům usekávaly asi papírové ocásky, které táhly za sebou :)

V jednu chvíli všichni modeláři dali na asfaltovou plochu své modely letadel a my se mohli podívat zblízka.

Mě se nejvíc líbili pidiparašutisti, také řízení dálkovým ovládáním, hlavně ten s červeným padákem byl fešák ;)  Už jen start letadýlka, který měl parašutistu pod sebou, byl moc zajímavej :)

No bylo to prima odpoledne, počasí jakž takž přálo, chvíli horko, pak trošku vítr, hlavně že nepršelo. 

Práce na domě finišují, do toho se tak nějak nakupily další věci – na blogu bude pár dní přestávka. Nedá se stíhat, tak jen podávám hlášení, abyste se nebáli, co s námi je.

Renčo, tvůj komentář pod článkem Když nemůžu spát, jsem četla před chvílí. Možná můžeš mít pravdu, uvidím. Ale já jsem od malička spala hodně málo, vstávala jsem s prvním rozbřeskem, závěsy ani tma na to nemají vliv. Občas se vyspím „do zásoby“, že dám třeba i osmihodinovku (jako včera), ale pak zase týden mi stačí spát pět hodin. Bylo to i před tím, než mi muž zemřel (ten to teda nechápal, kdyby bylo na něm, spal by 16 hodin a 8 byl vzhůru:)))

Poznala jsem v životě jen jednoho takového člověka s malou potřebou spánku a s tím jsme si rozuměli (myslím ve smyslu pochopení právě v téhle věci, byl to můj šef v jedné práci), okolí nechápalo, že nám pár hodin spánku stačí a že dokážeme být tak aktivní a nesložíme se. Je pravda, že teď mi aktivita vyhovuje ještě víc – možná i psychika hraje svou roli, nevím. Když ale potřebuju, spím, fakt :)

No a teď mám kamarádku ve vsi, která se stala přítelkyní také až po té listopadové události a ta teda chodí spát o něco dřív, ale vstává jako já a je neskutečně pracovitá, nabitá energií a když jí vidíš, nenapadlo by tě, že by mohla být přetažená a že by to v budoucnosti mohlo nějak její tělo odnést …

Je to hodně o tom, že mě spousta z vás osobně nezná. Myslím, aspoň doufám, že ti, kdo mě i znají, tak vidí na vlastní oči, že opravdu tělesně nijak nestrádám a že jsem prostě taková. Já za to fakt nemůžu, že nepotřebuju tolik spáááát :)

Zuzčiny ruce nekomentuju, proč by tak nemohly vypadat? Nemasíruje Klárku rozhodně každý den, užívá si léta, momentálně je druhý víkend celý pryč s přáteli, škola snad dopadne taky dobře – je ohromně chytrá a chce jít na vysokou, tak se učit musí, a já její ctižádost obdivuju. Doma pomáhá, ale od té doby, co máme Aničku, je to mnohem snažší a navíc, teď jsou děti na střídačku hodně u babičky v PB, což je velká pomoc a děti jsou tam šťastné :)

Myslím, že tenhle blog svým způsobem asi taky zkresluje. Dávám si stranický úkol, že až bude po přestávce, napíšu článek o tom, jak umím lenošit a jak to jde i Zuzce:)) Protože logicky, když člověk píše o nějaké aktivitě, vypadá to pak, že se nezastavil. A to zas není pravda.

Umíme i odpočívat, fakt :)

Krásné letní dny všem a za pár dní se těším:)  

… tak se asi hodinu převaluju v posteli, je půl čtvrté ráno … pak rezignovaně sedám k počítači a pročítám, co normálně nestíhám.

Měla bych spát, včera mi začal den už ve čtyři ráno a v jedenáct jsem měla dost. Ale asi mi čtyři hodiny spánku stačí nebo nevím.

Mám už prosurfované BC, nějaké diskuze, po delší době jsem najela na Facebook (jsem asi stará traverza, ale já v něm prostě nemůžu najít zalíbení. Ve frontě tam čeká asi osmdesát žádostí o přátelství, ale jak tam kolikrát nejsou nicky, tak netuším  o koho jde – takže se omlouvám, jestli je to i někdo, kdo chodí sem na blog … a zatím jsem tak nějak funkci FB nepochopila, nebo spíš se odmítám zamyslet, protože prostě nestíhám net ani v obvyklé míře jako dřív a ještě se zabukovat tam ;)

Čekám na rozednění, včera mi kamarád zprovoznil čerpadlo a konečně můžem používat vodu ze studny, ráda bych hafíkům napustila vanu a Dádovi aspoň malý bazének. A natáhla delší hadici k ovečkám a nemusíme se tahat s kýblema vody.

Nad ránem člověka vůbec napadá věcí … tak aspoň využiju čas, který mám, než za oknem své ložnice uvidím první nesmělé vykukování sluníčka. Mám okno na východ a slunce tu ráno hází nádherné barvy, těším se, až budu mít i záclony a závěs, a první ranní paprsky se budou přes ně drát. 

Včera byl hektický den, prakticky jsem se nezastavila, když bylo trošku času, tak jsem sekala trávu, odpoledne jsem musela do města, na domě dělalo v jednu chvíli asi sedm mužských (zámkovku dva, v kuchyni vylévali podlahu a poslední finiš před pokládáním dlažby dva, stavil se tu majitel stavební firmy, truhlář přivezl dětem regály a tuším, že ještě někdo se tu mihnul, ale já už to neudržím:))), tak jsem jim říkala, ať se mi postaví do jednoho záběru, že si je musím vyfotit, páč sedm chlapů v chalupě už nikdy mít nebudu :))

Na závěr dne jsem Béďovi urvala zadní nárazník, blbě jsem couvala a najela na dřevěný kolík na parkovišťátku před domem, kolík zajel pod a krásně mi ho vyškubnul. No jsem šikovná. Bylo mi to tak líto … Naštěstí manžel kamarádky opraví nemožné a za hodinu byl Béďa zase zdravý kluk. Mám opravdu štěstí na přátele, kamarády i řemeslníky, když se kriticky zamyslím, tak to asi fakt není obvyklé … moc si toho vážím …

Ráda bych, když si tu tak před rozedněním píšu, ještě moc poděkovala za balíčky, které došly včera. Od Baruschky mi do nové myčky (menší 45 cm, Baumatic, větší by se mi do kuchyně nevešla) přišlo spoustu věcí z Eurony – je tak zlatá, děkuju ještě i tady!! Volala jsem jí rozhodnutá se představit jako Finanční úřad – poprvé mi telefon nevzala, to bych ještě asi sehrála, ale pak na její volání zpět jsem se už smála, tak už to nešlo :)) Takhle já se umím odměňovat :))

Od Řeháčků z Ostravy přišly krásná trička a puzzlíky pro Klárku k narozeninám, schovala jsem to a až bude beruška doma, tak jí to předám – Leni, děkuju za všechno, přání od Kubíčka nádherný, jak se Klárka vrátí, na oplátku mu něco také namaluje :)

No a mně přišly od Pavly ze Stříbra knížky, které podle názvu budou dost dobré: Matka v koncích a Mat­ka v krizi (Pavlo, to se dělá? Taková sebereflexe:))) Už se moc těším, až se natáhnu na chvíli venku na deku a počtu si:) A to víš, že zubaře jsem ještě neřešila, volala jsem ti na tu pevnou co mám, ale tam to nikdo nebral, tak se ozvu za týden, teď stejně nestíhám :(

Už se rozednívá. Je čtvrt na pět, myslím, že ovce dostanou šok, až mě takhle brzy ráno uvidí. Emmettek nebude věřit vlastnímu štěstí, už se krapet uklidnil a neskáče tolik, ničí ovšem stále vše – dělníci se zámkovkou si na něj naštěstí zvykli a toho staršího pána dokonce poslouchá na slovo!! Netuším teda na jaké, mě neposlouchá vůbec:))

Krásný slunečný pátek všem :)

Jsem vdova.

Půl roku.

Podle zvyklostí a obyčejů bych měla asi ještě stále chodit v černém … kolem rtů by mi měl viset smutný úsměv a z očí by se měla dívat beznaděj.

Černé oblečení jsem sundala druhého prosince po pohřbu mého muže.

Koupila si asi čtvero oranžových trik a svetrů.

Začala jsem se malovat.

Jsem vdova a matu lidi kolem sebe.

Vstávám někdy už  v pět hodin ráno a když se děti budí, mám hotovo spoustu věcí.

Chodím spát po půlnoci.

Není den, abych neplakala, ale nikdo mě u toho nevidí.

Moc se nezastavím, někdy si trošku stěžuju, ale spíš jsem ráda. 

Jsem vdova a asi to není moc poznat. 

Nechci, aby mě a děti někdo litoval. My děláme to nejvíc, co musíme i chceme. Žijeme dál. Děláme to, co by můj muž a táta dětí dělal také. 

Vím to, miloval život a já ho miluju taky. Nevím, čím jsem si zasloužila, že z nás dvou jsem tu zůstala já.  Cítím ale v sobě sílu i za něj, žiju i za něj, starám se o naše děti, o náš dům, o naší zahradu za něj.

Někdy večer už skoro únavou brečím. Ale vím, že jinak to neumím.

Bojovat s osudem.

Který ještě ani nevyložil všechny karty.

Změnila jsem se, strašně moc. Dřív jsem byla spíš v područí, dneska o všem rozhoduju. Dřív jsem řešila jen čím bude vonět dům, co upeču, uvařím … dnes řeším odvodnění a izolace. Dřív jsem byla typicky ženská … ženská … dneska? Dnes mám v sobě tolik mužských prvků, že se někdy až leknu  – taky už vím, kde se v chlapech bere ješitnost.

Možná jsem netypická vdova a radši by mě lidi viděli smutnou, v černém a se smutkem v očích. 

Místo toho běhám kolem domu, směju se s dělníky, co tu pracují a řídím asi deset věcí najednou. 

Musím, mám to tak nastavený.

Je to můj způsob boje. Moje vyrovnání se s osudem.

Snad to je tak správně, pro mě, pro nás … to asi ukáže čas.