Klárčin blog

Původní plánovaný výlet na dnešní den nevyšel, tak jsme při odpoledním spaní dětí se Zuzkou přemýšleli, co budeme odpoledne dělat. 

Zuzi koukala na server Kudy z nudy – ale nějak nic nebylo tak poutavé, nebo tak bezbariérové, aby se to dalo.

No a pak mě napadlo, že jsme vlastně ještě nikdy všechny tři děti nevzaly do města. Jasně, do Globusu na nákup nebo za paní doktorkou, to jo, to děti znaj, ale v centru Plzně jsme snad se všema třema ještě nebyly a dávno je pryč doba, kdy jsem tam jezdívala s Davídkem v kočárku každý týden autobusem …

Aby to pro děti mělo jo nádech exotična ;), nechali jsme auto na Košutce a jeli do centra tramvají. 

No to bylo něco :)

Vystoupili jsme na Americké a první zastávka byla údajně nejlepší zmrzlina v Plzni. Byla fakt mňamozní :)

Pak jsme se šli podívat na fontánky do parku, kluci běhali, Klárka kde to šlo jezdila na mechaničáku sama. Velkej Novej jsme z obav z bariér nevzali a nakonec jsme byli rádi, díky lehkosti vozíku i Klárky jsme se dostali tam, kam bychom se s električákem nedostali ani náhodou.

Třeba právě do nejvyššího patra Bohemky, kde je kafárna Cross Café a krásnej výhled po celé Plzni. No děti byly nadšený :)

Pak jsme šli kolem krásného jezírka na náměstí obhlídnout kontroverzní nové fontány a musím říct, že mě a Zuzce se teda vůbec nelíbí. Nehodí se tam. Dlažba pěkná, ale fontány jak pěst na oko, k našemu náměstí se vůbec nehodí.  Klukům se ale líbily, jim se líbí všechno, co stříká vodu.

Chtěli jsme jet zpátky na Košutku autobusem, ale ten jede v sobotu jeden za hodinu, takže cesta tramvají to jistila. To už Kájík na Zuzce usínal.

Tříhodinový výlet se myslím povedl, možná že bychom třeba jednou měsíčně mohli takovou nějakou akci s dětma naplánovat, v Plzni je spoustu krásných míst, příště by třeba nebyl špatný výlet do Borského parku :) 

Které mě asi ani netěší.

Kdyby Milda neumřel, nebylo by tu ani náhodou tohle číslo na počítadle přístupů.

Nevím, nedokážu se z toho radovat. 

Tak snad… aspoň pro potěšení duše – fotka Káji před rokem, je tu Mildovi strašně podobný.

A ta ruka, které se drží, je jeho táty … upracovaná, laskavá, tvrdá i něžná …  už nikdy nikoho z nás nepohladí, už nikdy nevezme za ruku své děti. 

PS: Tahle fotka tu už tuším na blogu někde je… ale já jí miluju, takže ani kdyby tu byla desetkrát, tak to nevadí. 

prostě neodpočinu.<o:p></o:p>

Od rána nevím kam dřív skočit.<o:p></o:p>

S Klárkou na očkování k dětské dr. do Plzně, rovnou jsme vzali i Davču, stěžuje si asi dva dny na bolest v třísle. Takže ani jeho pro podezření na nějaký infekt neminula injekce. Klárka byla statečná, Davča při nabírání krve málem zbořil ordinaci, já jsem odcházela o kilo potu lehčí určitě.<o:p></o:p>

Pak ještě zařídit vyzvednutí předsíňové stěny a botníku v Asku na druhé straně Plzně, vyzvednout léky a ve zdravotních pomůckách další pleny na poukaz pro Klárku. Nábytek byl tak velký, že jsem musela sunout sedačkama v autě a Klárku nacpat doprostřed, spolu s manévry se třema těžkýma krabicema – další kilo dole ;) Mmch skladníci Aska na mě pobaveně koukali, měli tak tupý výraz u toho, že jsem se zařekla, že si o pomoc ne a neřeknu – tak jsem si ne a neřekla a odtahala tu hrůzu do auta sama. Si pak můžu stěžovat, že jsem unavená, že jo ;) <o:p></o:p>

Zuzi byla dopoledne s Kájou doma, pan truhlář dodělával dubovou podlahu v jídelně a druzí dva řemeslníci omítali garáž. Kájík si to evidentně se Zuzkou užíval a ona s ním, viz. Zuzky blog z dneška – až když jsem to četla, tak jsem si uvědomila, jak Kájík na necelé dva roky a půl mluví, je neskutečnej a já ani nestíhám to zaznamenat …<o:p></­o:p>

Přijela jsem už napůl mrtvá. Asi se panu truhláři mě zželelo a předsíňovou stěnu skoro celou postavil – ještě dodělám šuplíky a dvířka a pak už zbývá jen botník. No tak na dvě hodiny práce ještě.<o:p></o:p>

Jsem doma tři hodiny a doteď jsem si nesedla. Tak jsem si aspoň naordinovala blog a že si postěžuju a vypíšu a třeba se mi pak do toho botníku bude chtít ;)<o:p>­</o:p>

No nevím, zatím žádnou změnu nepozoruju.<o:p></o:p>

Tak aspoň hodím fotku Mildova snu. Před třemi roky podlahu v jídelně do jednoho metru vybral, vyvezl, ještě pár let předtím jsme polovinu domu nechali podřezat. Tohle byla další etapa. Navozil tam pak zpátky nějaký další kamení, já tomu nerozumím, pak tam dal trubky na odvětrávání, ty čouhaj zezadu domu. Poskládal tam takové plastové vybouleniny, říkali jsme jim iglů a pak to zalil se švagrem betonem, na to dal USB desky. Prostě si připravil základ pro dřevěnou podlahu, svůj sen … na dokončení už nebyly nikdy peníze, tak jsme na desky položili koberec a tak jsme to měli doteď. <o:p></o:p>

Mohla jsem do jídelny dát klidně plovoučku. Nebo dlažbu. Ale to bych mu nemohla udělat. Jídelna byl jeho pokoj. Měl tam svá milovaná kamna a na své nově vybudované podlaze na spacáku každý večer spal … 

Tak tam má svou vysněnou dubovou podlahu. Třeba … třeba jí vidí. Třeba je rád, že pokračuju v tom, o čem snil. Nevím. Pro mě vizuelně není žádný rozdíl, já to nedokážu tak ocenit. Jen vím, že jí nesmím vytírat obyčejnými saponáty, že po ní nesmíme nic šoupat, že s ní prostě bude víc práce, abychom jí udrželi s tou naší bandou pořád pěknou.

Musím už jít. Botník čeká. <o:p></o:p>

PS2: Moc děkuji Jasietce, že článek někde v hloubi internetu našla a já ho znovu mohla vložit :) Akorát jsem nevychytala ty značky, co tu nemají co dělat, ale čas na přepsání celého textu prostě nemám … zkopírovalo se to nějak s tím. 

Tak je zámkovka na dvorku za domem hotová – nedávno byla jen cestička, teď máme i dvorek. 

Děti to milujou, Klárka se tam honí na vozíku za Kájou na motorce a i Davča si tam bere kolo. Ještě chybí nějaká ta lavička, to musím dovymyslet – až někdy ;)

Z jedné strany převýšením vznikl docela takový pidisrázek, nerada bych, aby tam Klárka sjela s vozíkem – a tak kamarádka Jana přišla s nápadem udělat tam záhonek a zasadit nějaké keříky.

Já jsem to pořád brala jako „že někdy“ – ale na její popud jsem nakoupila folii, objednala v místním zahradnictví mulč, Jana přinesla část keříků (jako dárek k narozeninám, zlato :) ) a najednou se dnes zjevila ve dveřích a: Teto, jdem na to :)))

Spolkla jsem, že jsem se chystala hnípnout si poo s dětma, a šlo se teda na to;)

No prostě – máme hotovo :) S kameny jsme se trošku nadřeli, na ty největší jsem zavolala Čeledínovi, aby je z místa kde byli naskládané přivezl na kolečku, menší jsem navozila sama. Jako zapotili jsme se slušně, ale je to krásný, a co ještě až se to rozroste !!!

Pokud to Emmett nerozválí anebo nesežere ;)  

Už týden máme nového člena rodiny – a zatím jsem nějak nestíhala ho představit :)

Tak to je  náš malý Mikeš :)

Když byl Milda malý kluk, no tak asi desetiletý co povídal, tak měl taky černého kocourka Mikeše – a tak se ten náš ani nemohl jmenovat jinak. No prostě hodně originální jméno :))

Takže máme zase dvě kočičky, Tlapka se nám tu už přes dva měsíce neukázala … netušíme, kde je. Budu doufat, že neleží někde zajetá, ale spíš že si našla nový domov, kde nemusí lovit myši, aby neměla hlad, kde jí pustí dovnitř domu a ne jako u nás ;) Už se takhle párkrát na delší dobu ztratila  a pak zase našla cestu domů, tak kdoví… 

• Nedokážu ani psát na blog a to je co říct – dostihla mě taková únava, jakou ještě asi nepamatuju. Do toho jsou tu zase řemeslníci, dodělává se podlaha v jídelně, dětí se tu pohybuje nějak moc a stále někdo něco chce. Asi si poslední měsíce vybírají svou daň.
• Nevím, asi se uzívám.

V pátek jsme s dětmi byli pozvaní na akci firmy OttoBock do Zruče u Plzně – máme od nich Velkej Novej (elektrický vozík, Klárka byla svého času nejmladší prtě v republice, které na něm jezdí – možná stále je) a troufám si říct, že s některými zaměstnanci nás nepojí jen čistě formální vztahy :)

Pozvánka byla na grilování a prý bude i nějaké překvapení:)

Přijeli jsme ve dvě hodiny, musela jsem dát děti spát dřív, Kájík nevyspanej rovná se prudící – no prostě chlap, asi komentovat netřeba ;) a až kolem sedmé jsme jeli domů. 

Musím říct, že tak jako tam jsem se nezasmála už hodně dlouho:)

Bylo to prostě perfektní.

V podstatě to bylo setkání zaměstnanců, jejich rodinných příslušníků a přátel této firmy a když odmyslím skvělé jídlo a charismatického barmana, který uměl absolutně bezkonkurenční nealko koktejly :) – absolutně mě dostala atmosféra a hlavně perfektně vymyšlená Ottolympiáda, při které se bavili jak děti, tak dospělí :) Nevím možná ani, kdo víc :))

Dnes to tu prostě zahltím fotkama, nedá se jinak. Zdaleka to nevystihne, jak moc to bylo prima a jak moc jsme si to užili, ale aspoň se pokusím:)

A DĚKUJU JEŠTĚ JEDNOU MOC ZA POZVÁNÍ, DĚKUJU ZA SEBE I DĚTI A JSEM MOC RÁDA, ŽE JSME JEDNO PÁTEČNÍ ODPOLEDNE MOHLI STRÁVIT V TAK MILÉM PROSTŘEDÍ :)

Klárka srkající :)

Skákací hrad a nafukovací skluzavka – kluci se vyřádili:) 

Druhá soutěžní disciplína Ottolympiády – první pomoc raněným aneb Davča omotaný toaletním papírem, Klárka taky pomáhá :) 

Vozíky všude kam se podíváš 

Nesu botičky

Poslední disciplína aneb – získat výhody ještě neznamená vyhrát a ani zúčastnit se :))

(Klárka jako jediná ze závodníků měla povolený električák a také dostala oproti soupeřům pěkný náskok. Nicméně START jí tak vystresoval, že se nehnula ani o píď z místa, prostě se šprajcla… a tak nakonec družstvo žlutých, kde soutěžily i mé děti, skončilo na pěkné téměř jakoby úplně posledním místě :)) 

Nicméně nechala se po pár minutách zlákat slalomem a tady jsou na fotce všechny mé děti motorizované ;) nebo mechanizované spíš? :))

A zmrzlinová medaile princeznu stejně neminula :)

PS: Bylo to opravdu super a nejvíc asi všechny rozesmála soutěž na električáku, kde bylo záměrně otočené řízení – místo doprava jste jeli doleva a obráceně. Závodníci ovšem nic netušili, minimálně tedy první závodnice a ani další si s tím tak nějak nedokázali moc poradit :))  Klárka to ovšem uzavřela, dívala se chvíli na zmítající se postavy na vozících, každý jak jel jinam než čekal, tak reflexivně škubal joystikem a tím byl pohyb na vozíku velmi skákavý a neočekávaný – a lakonicky to okomentovala: Můj vozík je lepší !!  - a elegantně poodjela od zmítačů stranou :)) 

Dnes dopoledne jsem byla s trojkou v Dinoparku – myslím, že si to děti docela užily, ještě nestačilo být takové horko, aby se to nedalo. 

Měly jsme tam sraz kamarádky z netové diskuze Dubňat (ehm, nemám žádného dubňáčka, taková zajímavost:)))  a bylo to prima, bylo nás sice míň, než se plánovalo, ale zase se trošku stihlo pokecat – v rámci možností s dětmi, které každé chce někam jinam, něco jinýho a navíc z mých prcků strašně prudil Kája, jindy nejpohodovější dí­tě.

Trojlístek (Zuzi nám dnes někde randí a beztak by s námi nešla ;) ) 

Kája soustředěně pozoruje vosu

Nepovedená fotka z trojrozměrného kina (protože tma a já ve tmě ještě fotit neumím) – ale mě se moc líbilo, jak Any od Peg drží Klárku za ruku, ta se trošku bála :) No a David, jak typický, zacpává si uši a nejradši by z kina všechny vyhodil, aby se mohl dívat sám ;)

PS: Máme mechaničák anébrž električák měl jen jednu čárku, bála jsem se, že nám v Dinoparku po chvíli odumře, takže jsme radši jeli na jistotu. No stejně tam bylo kořenů a všeho, musela bych Klárku vozit já, takže nakonec to až tak nevadilo. 

Teď ty dva dny, co jsou za mnou, stály celkem za pendrek.

Jakoby po několika dnech, možná si směle troufnu říct … i týdnech … rovnováhy, víceméně pohody (myslím té duševní, jinak chaos je tak nějak kolem mě pořád) – jsem si vysloužila zase trošku srovnat duši.

Možná za to mohlo to překulení z šestatřicítky na sedma … když jsem se ohlídla tím rokem zpátky, ten velký černý balvan tam pořád je, byl a bude. Ta obrovská bolest a beznaděj, že už nic nejde vrátit. I když se snažím jít dál a asi jdu a snažím se, aby děti byly šťastné a měly hezký domov, ten táta nám tu strašně chybí. I když se snažím přebíjet, i když už hodně věcí zvládáme … je příliš brzy na to necítit, že rána zdaleka není zacelená.

Že pořád krvácí, i když míň a míň … někdy ale něco … nějaká vzpomínka nebo prostě jen datum, které něco připomíná – jakoby ránu zase zvětšilo a krve je víc. A bolest umí odejít jen upuštěním.  

Nemám ráda, když nezvládám. Když cítím ten strašný smutek jak tlustou černou deku, z které se nedokážu vymotat. Když bytostně toužím být úplně sama a zrovna v tu chvíli musím – dát najíst dětem, uložit je, otevřít někomu dveře nebo jen s někým mluvit. 

Kdybych v tu chvíli mohla z těla vyskočit a moje mysl by mohla svobodně odejít na pár hodin pryč, do úplné pustiny, do pouště nebo hlubokého lesa, kamkoliv – ale být jen sama, samotná, samojediná … 

Já bych se vrátila. Slibuju to vám, které mám tolik ráda, neopustím vás. Jen občas … potřebuju být sama.