Klárčin blog

U maminky v pelíšku je stejně nejlíp :)

… aneb odpolední siesta u pohádky.

Možná je tu čas na pokračování zamyšlení o tom, jak vůbec přijmout, smířit se skutečností, že tu po smrti partnera zůstává člověk sám. Jak se vůbec žije „vdovám“ a „vdovcům“, když jim pomalu a jistě dochází, že se nic nevrátí, že realita je neúprosně tvrdá a vztah v podobě v jakém byl -  k tolik milovanému člověku, se pomalu stává minulostí. 

Minulostí – zní to strašně. Každý to určitě prožívá jinak. Já to mám tak, že ke vztahu, aby mohl dýchat, být – potřebuju zpětnou vazbu, už jsem to tu několikrát psala. 

Svého muže určitě nepřestanu milovat – jen ta podoba lásky je už jiná. Cítím, bolestně cítím, jak se mění. Vím, že by bylo možná lepší lhát a říkat, že ho budu milovat věčně a že ten cit je neměnný. Jenže jestli něco nechci, tak lhát sama sobě nebo dětem.  

Můj muž tu pořád bude ve svých dětech. V umanutosti a inteligenci Davídka, v Klárčině statečnosti a trpělivosti, v Kájíkovo rošťáckých gestech i výrazu očí … Můj muž je tu tak trošku pořád s námi, cítím ho. Snažím se teď v domě dělat všechno tak, aby neměl důvod se zlobit, snažím se dívat jeho očima a pokračuju v budování toho, co jsme si vysnili spolu. To samé na jeho milované zahradě. Jako on chodím v podvečer obhlídnout keříky a stromy a pak mu na lavičce povídám, čemu se daří, že je letos třešní málo, ale jeho dvouletá višeň má druhým rokem spoustu sladkotrpkých plodů, které chutnají jako to, co každý den žiju. 

Můj muž tu pořád bude a nikdy na něj nezapomenu. Jen cítím, že je čas, že už nastala ta doba přijmout a nevyčítat si,  případný další, na respektu a lásce vybudovaný nový vztah.

Protože, jak jsem psala v prvním Tabu - kdy je ta doba, kdy se už může? 

Myslím, že je hloupost, když v bolesti potkáte někoho, kdo by vám mohl být v budoucnosti ještě bližší, tu nabídku od osudu … od života … odmítnout.

Myslím, že je hloupost dát na předsudky, na to že lidi něco řeknou (protože oni budou vždycky něco říkat), protože ze své podstaty už víte, že to co je teď, zítra už vůbec být nemusí. A i malé okamžiky štěstí za to stojí žít.

Měla jsem teď asi dva měsíce stav, kdy jsem v sobě strašně bojovala. Poprvé jsem asi pochopila, jaké to je, někoho milovat a přitom cítit lásku a zamilovávat se do někoho dalšího.

Kdyby ten první byl živý, možná by to byla taky pěkná schizofrenie – ale tím, že nežije, to prostě bylo horší. Protože není možné vnímat reakci, není možné se na cokoliv zeptat, nejde se pohádat a třeba rozejít, a ani nejde dost dobře na rovinu dostat ono … požehnání.  

Došlo mi, že tak jako umíme my mámy milovat všechny své děti stejně (některým se to i daří ;) ), že narozením dalšího miminka se láska v našem srdci násobí – že asi něco podobného prožívá člověk, když přijde o někoho, koho miloval. Co s tou láskou, když potkáme další? Je ta první větší? A bude vždycky větší? Můžeme srdce rozdělit a vymezit prostor? Kolik dát té nové, hodí se to vůbec, nebylo by lepší přibrzdit … 

Došlo mi, že srdce (nebo duše?) má neuvěřitelnou schopnost.

Dokáže nepuknout ani při největších ranách osudu. Dokáže znovu začít bít, když už to vypadá, že nikdy nenaskočí. A dokáže dát i přijmout další emoce a další výzvy k nim … 

Protože někoho milovat znamená žít.

A není špatné milovat ty, kteří už s námi nejsou a přitom zároveň milovat i ty, kteří s námi můžou být.  

Myslím si, že jsem měla a mám v životě hodně štěstí. 

Rozhodně víc, než můj muž. Já jsem tu zůstala. Nikdy si toho nepřestanu vážit a ničeho mi nebude už tolik líto, jako jeho příliš brzy ztraceného života. 

Vím, že kdyby to bylo obráceně, nic víc bych si nepřála, než aby se nadechl a kvůli sobě i našim dětem šel dál. A kdyby na té cestě potkal někoho, s kým by byl šťastný … co by mohlo pro mé děti i něj být lepší? 

Myslím, že o tom je láska. A já tu jeho cítím. I když už není, i když mě už nikdy neobejme, i když mě nemůže ujistit slovy – věřím tomu. On takový byl. Nesobecký, milující … a tak, i když se stane cokoliv, vždycky mu bude kus mého srdce patřit.

Jen už trošku jinak, než dřív …