Klárčin blog

Dnes dopoledne jsem byla s trojkou v Dinoparku – myslím, že si to děti docela užily, ještě nestačilo být takové horko, aby se to nedalo. 

Měly jsme tam sraz kamarádky z netové diskuze Dubňat (ehm, nemám žádného dubňáčka, taková zajímavost:)))  a bylo to prima, bylo nás sice míň, než se plánovalo, ale zase se trošku stihlo pokecat – v rámci možností s dětmi, které každé chce někam jinam, něco jinýho a navíc z mých prcků strašně prudil Kája, jindy nejpohodovější dí­tě.

Trojlístek (Zuzi nám dnes někde randí a beztak by s námi nešla ;) ) 

Kája soustředěně pozoruje vosu

Nepovedená fotka z trojrozměrného kina (protože tma a já ve tmě ještě fotit neumím) – ale mě se moc líbilo, jak Any od Peg drží Klárku za ruku, ta se trošku bála :) No a David, jak typický, zacpává si uši a nejradši by z kina všechny vyhodil, aby se mohl dívat sám ;)

PS: Máme mechaničák anébrž električák měl jen jednu čárku, bála jsem se, že nám v Dinoparku po chvíli odumře, takže jsme radši jeli na jistotu. No stejně tam bylo kořenů a všeho, musela bych Klárku vozit já, takže nakonec to až tak nevadilo. 

Teď ty dva dny, co jsou za mnou, stály celkem za pendrek.

Jakoby po několika dnech, možná si směle troufnu říct … i týdnech … rovnováhy, víceméně pohody (myslím té duševní, jinak chaos je tak nějak kolem mě pořád) – jsem si vysloužila zase trošku srovnat duši.

Možná za to mohlo to překulení z šestatřicítky na sedma … když jsem se ohlídla tím rokem zpátky, ten velký černý balvan tam pořád je, byl a bude. Ta obrovská bolest a beznaděj, že už nic nejde vrátit. I když se snažím jít dál a asi jdu a snažím se, aby děti byly šťastné a měly hezký domov, ten táta nám tu strašně chybí. I když se snažím přebíjet, i když už hodně věcí zvládáme … je příliš brzy na to necítit, že rána zdaleka není zacelená.

Že pořád krvácí, i když míň a míň … někdy ale něco … nějaká vzpomínka nebo prostě jen datum, které něco připomíná – jakoby ránu zase zvětšilo a krve je víc. A bolest umí odejít jen upuštěním.  

Nemám ráda, když nezvládám. Když cítím ten strašný smutek jak tlustou černou deku, z které se nedokážu vymotat. Když bytostně toužím být úplně sama a zrovna v tu chvíli musím – dát najíst dětem, uložit je, otevřít někomu dveře nebo jen s někým mluvit. 

Kdybych v tu chvíli mohla z těla vyskočit a moje mysl by mohla svobodně odejít na pár hodin pryč, do úplné pustiny, do pouště nebo hlubokého lesa, kamkoliv – ale být jen sama, samotná, samojediná … 

Já bych se vrátila. Slibuju to vám, které mám tolik ráda, neopustím vás. Jen občas … potřebuju být sama.