Klárčin blog

U maminky v pelíšku je stejně nejlíp :)

… aneb odpolední siesta u pohádky.

Možná je tu čas na pokračování zamyšlení o tom, jak vůbec přijmout, smířit se skutečností, že tu po smrti partnera zůstává člověk sám. Jak se vůbec žije „vdovám“ a „vdovcům“, když jim pomalu a jistě dochází, že se nic nevrátí, že realita je neúprosně tvrdá a vztah v podobě v jakém byl -  k tolik milovanému člověku, se pomalu stává minulostí. 

Minulostí – zní to strašně. Každý to určitě prožívá jinak. Já to mám tak, že ke vztahu, aby mohl dýchat, být – potřebuju zpětnou vazbu, už jsem to tu několikrát psala. 

Svého muže určitě nepřestanu milovat – jen ta podoba lásky je už jiná. Cítím, bolestně cítím, jak se mění. Vím, že by bylo možná lepší lhát a říkat, že ho budu milovat věčně a že ten cit je neměnný. Jenže jestli něco nechci, tak lhát sama sobě nebo dětem.  

Můj muž tu pořád bude ve svých dětech. V umanutosti a inteligenci Davídka, v Klárčině statečnosti a trpělivosti, v Kájíkovo rošťáckých gestech i výrazu očí … Můj muž je tu tak trošku pořád s námi, cítím ho. Snažím se teď v domě dělat všechno tak, aby neměl důvod se zlobit, snažím se dívat jeho očima a pokračuju v budování toho, co jsme si vysnili spolu. To samé na jeho milované zahradě. Jako on chodím v podvečer obhlídnout keříky a stromy a pak mu na lavičce povídám, čemu se daří, že je letos třešní málo, ale jeho dvouletá višeň má druhým rokem spoustu sladkotrpkých plodů, které chutnají jako to, co každý den žiju. 

Můj muž tu pořád bude a nikdy na něj nezapomenu. Jen cítím, že je čas, že už nastala ta doba přijmout a nevyčítat si,  případný další, na respektu a lásce vybudovaný nový vztah.

Protože, jak jsem psala v prvním Tabu - kdy je ta doba, kdy se už může? 

Myslím, že je hloupost, když v bolesti potkáte někoho, kdo by vám mohl být v budoucnosti ještě bližší, tu nabídku od osudu … od života … odmítnout.

Myslím, že je hloupost dát na předsudky, na to že lidi něco řeknou (protože oni budou vždycky něco říkat), protože ze své podstaty už víte, že to co je teď, zítra už vůbec být nemusí. A i malé okamžiky štěstí za to stojí žít.

Měla jsem teď asi dva měsíce stav, kdy jsem v sobě strašně bojovala. Poprvé jsem asi pochopila, jaké to je, někoho milovat a přitom cítit lásku a zamilovávat se do někoho dalšího.

Kdyby ten první byl živý, možná by to byla taky pěkná schizofrenie – ale tím, že nežije, to prostě bylo horší. Protože není možné vnímat reakci, není možné se na cokoliv zeptat, nejde se pohádat a třeba rozejít, a ani nejde dost dobře na rovinu dostat ono … požehnání.  

Došlo mi, že tak jako umíme my mámy milovat všechny své děti stejně (některým se to i daří ;) ), že narozením dalšího miminka se láska v našem srdci násobí – že asi něco podobného prožívá člověk, když přijde o někoho, koho miloval. Co s tou láskou, když potkáme další? Je ta první větší? A bude vždycky větší? Můžeme srdce rozdělit a vymezit prostor? Kolik dát té nové, hodí se to vůbec, nebylo by lepší přibrzdit … 

Došlo mi, že srdce (nebo duše?) má neuvěřitelnou schopnost.

Dokáže nepuknout ani při největších ranách osudu. Dokáže znovu začít bít, když už to vypadá, že nikdy nenaskočí. A dokáže dát i přijmout další emoce a další výzvy k nim … 

Protože někoho milovat znamená žít.

A není špatné milovat ty, kteří už s námi nejsou a přitom zároveň milovat i ty, kteří s námi můžou být.  

Myslím si, že jsem měla a mám v životě hodně štěstí. 

Rozhodně víc, než můj muž. Já jsem tu zůstala. Nikdy si toho nepřestanu vážit a ničeho mi nebude už tolik líto, jako jeho příliš brzy ztraceného života. 

Vím, že kdyby to bylo obráceně, nic víc bych si nepřála, než aby se nadechl a kvůli sobě i našim dětem šel dál. A kdyby na té cestě potkal někoho, s kým by byl šťastný … co by mohlo pro mé děti i něj být lepší? 

Myslím, že o tom je láska. A já tu jeho cítím. I když už není, i když mě už nikdy neobejme, i když mě nemůže ujistit slovy – věřím tomu. On takový byl. Nesobecký, milující … a tak, i když se stane cokoliv, vždycky mu bude kus mého srdce patřit.

Jen už trošku jinak, než dřív … 

I když z pátka na sobotu u nás na Plzeňsku docela řádila bouřka – odpoledne v sobotu už bylo zase vedro na padnutí.

A tak jsme se rozhodli, že se pojedeme podívat do Škodovky na výstavu Techmánie. Davídek tam už sice byl třikrát, Klárka a Kája dvakrát, ale expozice se tam mění a v tom horku se nám nějak nechtělo nic …

Nakonec byli spokojení si myslím všichni. Kájík se vylítal po vnitřním interiérovém proskleném mostíku, Dáda zkoumal a objevoval od každého trošku a Klárku strašně zaujal Jakobsův něco tuším, co vyrábělo elektřinu. 

Naprosto mě dostalo, že když nedosáhla na tlačítka, uměla si klukům říct – nejčastěji se u ní vyskytoval Kájík, tak jemu: Kájo, zvedni mi prosím tě ručičku, abych to taky mohla zapnout.

A Kájík trpělivě několikrát za sebou ségře pomáhal a bral to jako úplně samozřejmou věc …

Nedá mi to a musím reagovat na některé reakce na zamykání článků.

Nemám pocit, že by zamčených článků bylo víc než odemčených ;)

Nemám pocit, že bych blog jako takový šidila.

Na rovinu – kdybych nezamykala, tak tu ty články, co jsou zamčené, prostě nejsou.

Budou tu jen ty, co vidí všichni, ti co heslo mají i to co jej nemají.

Já bych prostě radši některé věci vůbec nenapsala, než abych je dala vplen veřejně. 

Už řadu měsíců v sobě spoustu pocitů dusím a netýkají se zdaleka jen dětí a pocitů vdovy a tak … prostě už několik měsíců si v duchu píšu články, které jsem prostě nikdy na blog nedala.

Ty pocity a myšlenky jsou tak osobní, že se prostě na blog, který může číst kdokoliv, nehodí.

Myslím Pájo, že principu blogu tohle moje zamykání některých mých spíše deníkových záznamů neodporuje. Chápu, opravdu chápu, že to některým z vás vadí, ale prosím o pochopení i toho, proč to tak musí být.

Katko - ty se neboj, já se o radost podělím úplně stejně tak ráda, jako se dělím o bolest. Nemyslím si, že zas až tak moc tajnůstkařím;) 

Víte, moc mi pomáháte. Ale já si za zamčenými články stojím. Od doby, kdy zamykám, se cítím líp, hodně mi to pomáhá. A slibuju, že určitá témata i kontroverzní zamykat nebudu, ty já ráda napíšu pro všechny, mám v plánu napsat pokračování Tabu třeba …  a i některá svá zamyšlení zamčená nebudou, básničky … to co je zamčené – jak to říct, aby to bylo jasné… kdyby to zamčené nebylo, tak to tu vůbec nebude. 

Neumím se líp vyjádřit. 

Děkuju, že to snad pochopíte. 

Klárka miluje cákání v bazénu a krásně se snaží ve vodě hýbat nožičkama. Dělá, jakože chodí a já pro změnu dělám, že z toho úžasem omdlím :) 

Emmett nám rozkousal jeden kruh, vytáhl ho z bazénu. Naštěstí jedna kamarádka sousedka má dva po dětech, v obchodech je totiž vůbec neměly (Klárka potřebuje ten s těma držátkama na nožičky, jako pro miminka), asi vyprodáno nebo co … a tak nás zachránila :) 

Jako léto máme krásný, ale to horko by teda už mohlo maličko polevit … 

Nestíhám to a stydím se.

Děkuju Marině za cédéčko Radůzy „Miluju vás“ – provází mě od chvíle, kdy jsem ho dostala … pořád. Hraje mi doma, nejvíc mi asi hraje v autě a když jedu sama – tak se otřásají snad i stromy podél cesty a já si  zpívám s ní, už znám skoro všechny texty nazpaměť. Děkuju ti, Mari, za to, že jsem díky tobě mohla Radůzu poznat víc,  za tu sílu jejích nazpívaných básní, vlastně bych měla poděkovat i Radůze, za její verše…

"… dřív jsem se ptávala, proč svoje věrný stíháš

a nejvíc ty, nad něž není věrnějších

teď si myslím, že nás jako růže stříháš

zbavuješ splaněných poupat včerejších …"

nebo

"Kéž tím co v cestě stojí,

projdu vždycky přímo skrz,

kéž vyjdu tenhle kopec

bez klení a slz.

A když mne přece jenom cestou něco rozpláče,

chci oplakat to dobře

a pak už se s tím nevláčet."

.............­.............­............. 

Děkuju Pavle ze Stříbra (nick Dido:) ) za záchranu mého chrupu – nejen že jsem si poprvé v životě dnes nepřipadala jako u zubaře, ale ona je prostě tak empatická a milá doktorka, a navíc mě po celou dobu opravy toho nejzoufalejšího kousku NIC nebolelo !!!! Pavli, děkuju opravdu moc, jedno noční můra je pryč, já se strašně bála …

.............­.............­.............

Díky moc holky :)

Po asi čtrnácti dnech klidu máme v domě zase řemeslníky :)

Na zahradě za domem se buduje dvoreček – a dneska nám přivezli zámkovku. 

U toho nesměl chybět nikdo. Kluci jsou bohužel pryč, tak na ten obrovský náklaďák s ramenem, které vykládalo dlažbu, koukaly jen holky …

já a pan truhlář :) 

Ten mi dneska osadil dveře do ložnice a dal nové zárubně i do vstupu do kuchyně. 

Je to nááádherný !!!:)

A zítra se pokračuje – práce je pořád hodně, ale už tu není takový chaos, jako když se kopala elektrika a malovalo. Takže tohle už je těžká pohoda v podstatě :) 

Takhle vyletněná si dnes vyrazila Klárka za svou nejlepší kamarádkou Anetkou :)

PS: Dnes jsem v Tescu sehnala tyhle krásná letní bodyčka s nohavičkama v Klárčině velikosti za 37,– Kč :) No ty jsem tam nemohla nechat, krásně jí drží plínku a navíc sluší, nepotí se v nich, no prostě mám radost a Klárka taky :)