Klárčin blog

Včera mi poprvé došlo, jak asi někteří lidé kolem nás vnímají naše děti, jak se cítí při setkání s nimi … 

Možná mi i došlo maličko z toho, co se dělo vloni, před Vánoci. Ta ohromná spousta podpory a balíčků pro ně, ta touha … nějak … něčím pomoct, i když se to, co se stalo, nedá ničím odestát a změnit.

Návštěva kluků z Prahy byla moc milá. Ty malé Martinovo kluky, Martínka a Ondráška jsem znala do včera jen z fotek nebo videí. A přesto mě zaskočila ta vlna. Ne, nebyl to čistý soucit nebo lítost. To by bylo asi moc prázdné. Nejvíc ze všeho to byla asi něha a obrovská touha je k sobě přitisknout.  Musela jsem bojovat sama se sebou, abych je po těch jejich hlavičkách nehladila víc, než by jim bylo milo. 

Ne, nikdo nám neslíbil, že bude život fér. Ale já, Martin i my ostatní dospělí, kteří jsme přišli o partnery, manžele, manželky … my s tím prostě už proto, že nám není pět nebo dva, musíme bojovat a postavit se té situaci čelem.

Ale co ti mrňousci? Jak k tomu přijdou? Nemají mámu … nemají tátu … Ondrášek i Kája je ztratili v době, kdy si je prostě už dál nemůžou pamatovat a ti starší horko těžko v těch svých hlavičkách i srdcích uchovají jen za naší pomoci střípky vzpomínek … Jak já si už strašně těžko vybavuju jeho hlas. Co teprv děti …

Nikdo nám ani našim dětem neslíbil, že život bude fér. Já vím.

Jen je mi to po včerejšku o něco víc líto. 

PS: Včera jsem si na Martinovo doporučení objednala knížku pro děti: Když dinosaurům někdo umře. Snad ještě není pozdě jí s nimi číst. Snad nám třeba nějak pomůže. Je hodně málo míst, kde člověku poradí, jak s dětmi mluvit o smrti, jak se naučit jí přijmout, zvlášť když se týká smrti rodičů – ať už zdlouhavé a bolestné, nebo rychlé, tragické. Víceméně doteď skoro všechno dělám instinktivně, ale kdoví, jestli správně …