Pocity

4 Srpen 2010

V kategorii Denní deníčky |

Včera mi poprvé došlo, jak asi někteří lidé kolem nás vnímají naše děti, jak se cítí při setkání s nimi …

Možná mi i došlo maličko z toho, co se dělo vloni, před Vánoci. Ta ohromná spousta podpory a balíčků pro ně, ta touha … nějak … něčím pomoct, i když se to, co se stalo, nedá ničím odestát a změnit.

Návštěva kluků z Prahy byla moc milá. Ty malé Martinovo kluky, Martínka a Ondráška jsem znala do včera jen z fotek nebo videí. A přesto mě zaskočila ta vlna. Ne, nebyl to čistý soucit nebo lítost. To by bylo asi moc prázdné. Nejvíc ze všeho to byla asi něha a obrovská touha je k sobě přitisknout. Musela jsem bojovat sama se sebou, abych je po těch jejich hlavičkách nehladila víc, než by jim bylo milo.

Ne, nikdo nám neslíbil, že bude život fér. Ale já, Martin i my ostatní dospělí, kteří jsme přišli o partnery, manžele, manželky … my s tím prostě už proto, že nám není pět nebo dva, musíme bojovat a postavit se té situaci čelem.

Ale co ti mrňousci? Jak k tomu přijdou? Nemají mámu … nemají tátu … Ondrášek i Kája je ztratili v době, kdy si je prostě už dál nemůžou pamatovat a ti starší horko těžko v těch svých hlavičkách i srdcích uchovají jen za naší pomoci střípky vzpomínek … Jak já si už strašně těžko vybavuju jeho hlas. Co teprv děti …

Nikdo nám ani našim dětem neslíbil, že život bude fér. Já vím.

Jen je mi to po včerejšku o něco víc líto.

PS: Včera jsem si na Martinovo doporučení objednala knížku pro děti: Když dinosaurům někdo umře. Snad ještě není pozdě jí s nimi číst. Snad nám třeba nějak pomůže. Je hodně málo míst, kde člověku poradí, jak s dětmi mluvit o smrti, jak se naučit jí přijmout, zvlášť když se týká smrti rodičů – ať už zdlouhavé a bolestné, nebo rychlé, tragické. Víceméně doteď skoro všechno dělám instinktivně, ale kdoví, jestli správně …

Tento článek byl vložen 4. Srpen, 2010 v 9.25 a je zařazen v kategorii Denní deníčky. Komentáře k tomuto článku můžete sledovat pomocí RSS 2.0. Můžete jej komentovat, nebo na něj odkazovat z vaší stránky.

Srpen 2010
P	Ú	S	Č	P	S	N
« Čvc		Zář »
	1
2	3	4	5	6	7	8
9	10	11	12	13	14	15
16	17	18	19	20	21	22
23	24	25	26	27	28	29
30	31

Srpen 2010

« Čvc

Zář »

1 4. Srpen, 2010, Martin:

Ahoj Diny,
tu knížku jsem říkal spíš jako informaci. My jsme tu knížku od domácího hospicu Cesta domů dostali, ale zatím jsem jí s klukama nevyzkoušel. My o smrti a umírání mluvíme tak nějak průběžně a přijde mi to přirozené. Naopak někdy kluky trochu napomínám, ať si pořád nehrajou na to, že někdo umřel a ať je nezajímají jen všechna utrpení světa.
Přečetl jsem a čtu leccos, poslouchám a vnímám, ale nakonec se také spoléhám na svůj instinkt nebo intuici. Myslím si, že tím nic nezkazíš.
Děláš to dobře, ostatně to jsme i viděli
Bylo to u vás fajn!
M.

Vloženo 4. Srpen, 2010 v 10.44

2 4. Srpen, 2010, Lucka73:

Myslím, že je normální, že děti o smrti mluví a „hrajou si na ní“. Musí se s tím nějak srovnat. A přišla do jejich života. Nevadí nám, když si hrajou na auta, na školku, na cestu na dovolenou.
A tak i hra na to, že někdo umřel, umírá, zemřel a ostatním se po něm stýská je prostě přirozená věc.

Jsou všichni velký šikulky!

Jsem ráda, že vám setkání vyšlo!

Vloženo 4. Srpen, 2010 v 11.32

3 4. Srpen, 2010, Martina:

Moje dítko mělo období, kdy na potkání hlásil: Víš že můj tatínek zemřel? – Chudáci kolemjdoucí, nevěděli co dělat, kam s očima, rukama. Teď už máme období, kdy se mi narodila s novým partnerem dcera, ale o synově tatínkovi se bavíme, neb ho bude znát jen z mých vzpomínek (bylo mu tenkrát jako Kájíkovi). Navíc syn je figurou i pohyby celý manžel. U nás je to hektické v tom, že syn už má nejen maminku pro sebe, ale přibyla dcera, partner, takže trochu někdy víc, žárlí, ale snad se to časem srovná. Už bychom si zasloužili v životě trochu klidu… Zdravím Martina a kluky a všem nám držím moc palce…

Vloženo 4. Srpen, 2010 v 11.50

4 4. Srpen, 2010, Martina:

U nás se na smrt nehraje (aspoň zatim) ale na tatínka jo. Až z toho mívam husinu když kolikrát Majda povídá jako by tu byl – asi to má okoukané z televize, jinak si to neumim vysvětlit. I v té říkance paci paci pacičky se povídá něco o tatínkovi a pro ní je to nějaká pohádka. V perníkové chaloupce taky šel do lesa s dětma tatínek. Asi jí to přijde jako něco užasnýho co by moc chtěla jako hračku, výlet, bonbony… nevím. Nicméně o to víc je mi líto že si ho nemůže ani pamatovat

5 4. Srpen, 2010, Kačule:

Já vím, že hry na umírání jsou přirozené, ale tak strašně moc je nemám ráda!
A to jsem si neprošla tím, čím vy… Máte můj hluboký obdiv za to, jak jste se s tím „poprali“.
Mimochodem, Klárka s Martínkem jsou kouzelní :o)).

Vloženo 4. Srpen, 2010 v 11.52

6 4. Srpen, 2010, Mari:

Ahoj Diny, Martine, pristi vikend nam tatka priveze ukazat novou kamaradku, pry jsou si hooodne blizci a ja jim to moc preju. Vam obema diky, ze jste mi ukazali cestu…A preji Vam at take mate spriznenou dusi!

Vloženo 4. Srpen, 2010 v 11.56

7 4. Srpen, 2010, Blanka:

Diny,
je mi moc líto, že vůbec musíš tohle řešit, to se prostě nemá stávat. Přeju hezký den.

Vloženo 4. Srpen, 2010 v 12.10

8 4. Srpen, 2010, Dalif:

DINY- jojo smrt blizkeho je bolestna.
Ty tak nadherne pises (s takovym citem) a ty fotky kluku se Ctyrlistkem nadhera.
U nas zemrel synek sestre (1.ditko v 5 tydnech veku)ted v unoru, Vitek i Zuzka si na smrt hraji a nebe a vubec co je po smrti se hodne ptaji. Na tu knizku se podivam, diky za tip.
mejte se co nejlip to jde.jste neskutecna rodina !

Vloženo 4. Srpen, 2010 v 12.44

9 4. Srpen, 2010, Anulenka:

Fotečka je nádherná…

Vloženo 4. Srpen, 2010 v 13.07

10 4. Srpen, 2010, Iva:

Diny, je to hrozně těžké. I moje starší dcera má teď období, kdy ji smrt hrozně zajímá a zároveň se se jí bojí , moc pomohly Andělské karty a čtení o andělech.

Vloženo 4. Srpen, 2010 v 15.10

11 4. Srpen, 2010, padula:

Určitě není na škodu stát někdy na druhé straně – to se nejlíp posoudí pocity a pohnutky druhých.
Ale zrovna tyhle " druhý strany" by zrovna být nemusely…

Vloženo 4. Srpen, 2010 v 15.58

12 4. Srpen, 2010, Janýsek:

Milá Diny,
i naše Emička, které teď budou 4 roky řeší poslední dobou smrt a co je potom, kam se člověk, pejsci, ptáčci, žížaly, motýly a broučci ztratí, kde jsou a tak. Vůbec nechápu co jí na tom tak fascinuje. A celé to vyprovokovalo, když nám z hnízda ve střeše vypadlo malé ptáče…od té doby je každý den rozprava o umírání, hřitově a nebi…a vždycky nakonec ujištění, že mamínka, tatínek, široká rodina, kamarádi a všechny co zná nikam nepůjdou a budou s ní. No jak poznávají svět, musí zřejmě poznat i tohle.
Škoda, že tvoje a Martinovi děti to museli poznat už tak malinké a neměli šanci si své milující rodiče navždy zapsat do svých vzpomínek. Dětská krátká paměť je na jednu stranu přínosem – alespoň se nemusí dlouho trápit, ale na druhou stranu hrozně smutná, když si nepamatují na lidí, kteří je provázeli prvními roky v životě.
Je mi to tak líto, nedovedu si představit, že by si mě moje holky nepamatovaly:-(
Ach jo, život opravdu není fér.

Vloženo 4. Srpen, 2010 v 16.40

13 4. Srpen, 2010, Mija:

Diny, krásné záběry..mám z nich milé pocity, neumím to moc popsat, snad to nevyzní divně: jen ..zahlídla jsem na vašich dětech tu citlivost a chuť prožít každou chvilku s chutí, v něčem mohou být křehčí, ale věřím, že jste jim s Martinem dobrou oporou.. a potom takové dětské „jizvy na duši“ mohou přinést v dospělosti nečekaně sladké ovoce…

Vloženo 4. Srpen, 2010 v 18.14

14 4. Srpen, 2010, Tereza:

Tak fotečka je moc nádherná. Tak moje malá si na smr někdy hraje. Protože na manžela v roce 2009 spadl strom a bylo to jen tak takže přežil.Takže někdy si začne hrát že umírá. A řeknu ti,že u toho mám hrozný pocit.

Vloženo 4. Srpen, 2010 v 20.00

15 4. Srpen, 2010, arnoldka:

Také máme období (u staršího kluka 5 let) probírání smrti a všeho kolem, je to pro mě težké nejsem věřící, nebe neumím správně vysvětlit a rakev či jiné varianty mi přijdou příliš drastické, snažím se odlehčovat jak to jen jde. A snažím se prožít každou chviličku naplno.

Vloženo 4. Srpen, 2010 v 20.10

16 4. Srpen, 2010, Dana:

Diny.. Martine.. dětičky.. naučili jste mě hodně věcí, změnili jste můj postoj k životu, díky za to. Držte se! D.

Vloženo 4. Srpen, 2010 v 23.22

17 5. Srpen, 2010, Pawli:

Diny,
ano přesně takhle to mám. ALespoň nějakou drobností nebo dobrým slovem chci vyvážit tu nespravedlnost, která se Vám stala.
Protože bez ohledu na to že se to stává by se to podle mě stává prostě nemělo, takhle malé děti by neměli zůstat bez rodičů. . . . ani rodiče bez dětí.

Vloženo 5. Srpen, 2010 v 8.19

18 5. Srpen, 2010, friedrich:

Ahoj Diny,
souhlasím, nikdo nám neslíbil, že život bude fér. Ale také „nikdo“ nám neslíbil, že fér nebude. Tohle musí platit, to je analogie k diskuzi o poloprázdné a poloplné sleničce. Co je fér? Dožít se 75 let je fér, a 70 už není fér. Mít tuhle nemoc je fér a tamtu už ne?
Naopak fér se muže stát a dít, dát někomu šanci, naději, úkol, neopustit, nezradit…

F.

Vloženo 5. Srpen, 2010 v 9.19

19 5. Srpen, 2010, Martina Hudcová:

Dobrý den,Diny,

ještě nikdy jsem vám nepsala,i když vaši rodinku sleduju už dlouho,a od listopadu každý den.Tenkrát mě úplně ochromilo to,co se vám přihodilo /jako byste toho už neměli dost/-navíc v den,kdy mám narozeniny.Přihlížím,jak jdete dál,a učím se od vás.Sama mám tři děti a nedovedu si představit být ve vaší situaci.
Jsem moc ráda,že jste pochopila,jaké soucítění a snaha alespoň zrnkem ohladit hrany vašeho osudu vede nás všechny k tomu,abychom sem nakukovali a trošku pomohli.Jen tak dál

Vloženo 5. Srpen, 2010 v 11.51

20 6. Srpen, 2010, Zubrienka:

Ahoj Diny,
po dlouhé době píšu. Jsem ráda, že jste všichni zdraví. První, co mě napadlo, když jsem si přečetla tento článek bylo : Tak ji vidíte, sama tak zkoušená a přitom pro druhé má ještě tolik citu, pochopení, lítosti, lásky.
Nedávno u mě byla kamarádka, která ovdověla před cca 7 lety. Její Terezce tehdy bylo půl roku. Vídáme se bohužel jen málo, ale jsme si hodně blízké. Po návratu domů psala, že našla Terezku v koutě brečet s tátovou fotkou na klíně a otázkami : „Proč nemám taky tátu, jako má Jasmínka ?“ Mrzí mě, co musí ona, Tvoje, Lucčiny, Martinovi a spousta dalších dětí prožívat. Cítím se vinna za to, že jsme všichni pohromadě, že nám nikdo nechybí.
Přeji Ti hodně hodně sil, abys ustála všechny smutné chvilky, které na vás přijdou a stále posílám vzhůru prosby za celou Tvou rodinu.
Ž.

Vloženo 6. Srpen, 2010 v 13.14