<!–texy–>Ahoj Diny,
po dlouhé době píšu. Jsem ráda, že jste všichni zdraví. První, co mě napadlo, když jsem si přečetla tento článek bylo : Tak ji vidíte, sama tak zkoušená a přitom pro druhé má ještě tolik citu, pochopení, lítosti, lásky.
Nedávno u mě byla kamarádka, která ovdověla před cca 7 lety. Její Terezce tehdy bylo půl roku. Vídáme se bohužel jen málo, ale jsme si hodně blízké. Po návratu domů psala, že našla Terezku v koutě brečet s tátovou fotkou na klíně a otázkami : “Proč nemám taky tátu, jako má Jasmínka ?” :-((((( Mrzí mě, co musí ona, Tvoje, Lucčiny, Martinovi a spousta dalších dětí prožívat. Cítím se vinna za to, že jsme všichni pohromadě, že nám nikdo nechybí.
Přeji Ti hodně hodně sil, abys ustála všechny smutné chvilky, které na vás přijdou a stále posílám vzhůru prosby za celou Tvou rodinu.
Ž.

<!–texy–>Dobrý den,Diny,

ještě nikdy jsem vám nepsala,i když vaši rodinku sleduju už dlouho,a od listopadu každý den.Tenkrát mě úplně ochromilo to,co se vám přihodilo /jako byste toho už neměli dost/-navíc v den,kdy mám narozeniny.Přihlížím,jak jdete dál,a učím se od vás.Sama mám tři děti a nedovedu si představit být ve vaší situaci.
Jsem moc ráda,že jste pochopila,jaké soucítění a snaha alespoň zrnkem ohladit hrany vašeho osudu vede nás všechny k tomu,abychom sem nakukovali a trošku pomohli.Jen tak dál

<!–texy–>Ahoj Diny,
souhlasím, nikdo nám neslíbil, že život bude fér. Ale také “nikdo” nám neslíbil, že fér nebude. Tohle musí platit, to je analogie k diskuzi o poloprázdné a poloplné sleničce. Co je fér? Dožít se 75 let je fér, a 70 už není fér. Mít tuhle nemoc je fér a tamtu už ne?
Naopak fér se muže stát a dít, dát někomu šanci, naději, úkol, neopustit, nezradit…

F.

<!–texy–>Diny,
ano přesně takhle to mám. ALespoň nějakou drobností nebo dobrým slovem chci vyvážit tu nespravedlnost, která se Vám stala.
Protože bez ohledu na to že se to stává by se to podle mě stává prostě nemělo, takhle malé děti by neměli zůstat bez rodičů. . . . ani rodiče bez dětí.

<!–texy–>Diny.. Martine.. dětičky.. naučili jste mě hodně věcí, změnili jste můj postoj k životu, díky za to. Držte se! D.

<!–texy–>Také máme období (u staršího kluka 5 let) probírání smrti a všeho kolem, je to pro mě težké nejsem věřící, nebe neumím správně vysvětlit a rakev či jiné varianty mi přijdou příliš drastické, snažím se odlehčovat jak to jen jde. A snažím se prožít každou chviličku naplno.

<!–texy–>Tak fotečka je moc nádherná. Tak moje malá si na smr někdy hraje. Protože na manžela v roce 2009 spadl strom a bylo to jen tak takže přežil.Takže někdy si začne hrát že umírá. A řeknu ti,že u toho mám hrozný pocit.

<!–texy–>Diny, krásné záběry..mám z nich milé pocity, neumím to moc popsat, snad to nevyzní divně: jen ..zahlídla jsem na vašich dětech tu citlivost a chuť prožít každou chvilku s chutí, v něčem mohou být křehčí, ale věřím, že jste jim s Martinem dobrou oporou.. a potom takové dětské “jizvy na duši” mohou přinést v dospělosti nečekaně sladké ovoce…

<!–texy–>Milá Diny,
i naše Emička, které teď budou 4 roky řeší poslední dobou smrt a co je potom, kam se člověk, pejsci, ptáčci, žížaly, motýly a broučci ztratí, kde jsou a tak. Vůbec nechápu co jí na tom tak fascinuje. A celé to vyprovokovalo, když nám z hnízda ve střeše vypadlo malé ptáče…od té doby je každý den rozprava o umírání, hřitově a nebi…a vždycky nakonec ujištění, že mamínka, tatínek, široká rodina, kamarádi a všechny co zná nikam nepůjdou a budou s ní. No jak poznávají svět, musí zřejmě poznat i tohle.
Škoda, že tvoje a Martinovi děti to museli poznat už tak malinké a neměli šanci si své milující rodiče navždy zapsat do svých vzpomínek. Dětská krátká paměť je na jednu stranu přínosem - alespoň se nemusí dlouho trápit, ale na druhou stranu hrozně smutná, když si nepamatují na lidí, kteří je provázeli prvními roky v životě.
Je mi to tak líto, nedovedu si představit, že by si mě moje holky nepamatovaly:-(
Ach jo, život opravdu není fér.

<!–texy–>Určitě není na škodu stát někdy na druhé straně - to se nejlíp posoudí pocity a pohnutky druhých.
Ale zrovna tyhle ” druhý strany” by zrovna být nemusely….