Klárčin blog

Prostě mi to nedá, už dvě hodiny tu nad tím přemýšlím.

Byla jsem už jednou rozvedená, byla jsem dvakrát vdaná a teď jsem vdova. 

Přemýšlím nad argumentem Martiny, že tím, jak Milda zemřel, tím, že  odešel v době, kdy jsme se milovali navzájem, jsme měli štěstí v neštěstí.

Určitě má v něčem pravdu.

Minimálně v tom, že žádná pachuť rozchodu, hádek, dohadů … jako by to bylo v případě rozejití při rozvodu, nepoznamenala mou vzpomínku na něj.

Jenže to je asi tak všechno.

On tu není, nejen pro mě jako pro svou ženu, ale není tu pro spoustu dalších lidí.

Kdybychom byli rozvedení, nemusíme spolu téměř mluvit, jen na nejnutnějších věcech se dá dohodnout – ale děti by ho měly pořád.

Jak jsem ho znala, nikdy by je neopustil úplně – tj. neodstěhoval by s k nějaké jiné s tím, že už by je nikdy neviděl.

Byl by tu dál pro svou mámu, pro svou rodinu, prostě by žil … děti by neztratily jeho smrtí, jako teď … své kořeny. Já to tak vnímám. Jeho už se nikdy na nic nezeptají, už nikdy nevezme Davídka za vysvědčení na zmrzlinu … neuvidí, jak moc mu je Kája podobný …  a i kdyby mi s Klárkou denodenně nepomáhal a zůstala bych na ní sama – nevěřím, že by se nezajímal a nepomáhal třeba i s novou rodinou za zády v rámci svých možností aspoň finančně …

A i kdyby to ne, i kdyby to všechno ne – i kdyby je viděl jednou za půl roku, kdybych mohla volit, chtěla bych, aby žil. Já bych se se zklamáním už nějak vyrovnala, koneckonců, nestalo by se mi to poprvé. Už jednou jsem po několika letech nefunkčního manželství, psychického vypětí a exmanželovo dlouholeté známosti prostě odešla s pár věcma z bytu a začala v podnájmu znovu.

Když to obrátím zpátky v čase, Zuzka má tátu a i když jako manžel nestál za nic, je to její táta a je strašně fajn, že ho má. I když k němu já už necítím nic (ani nenávist, ani zklamání), nikdy bych neřekla, že bych byla radši, kdyby tenkrát v dobách ještě zamilovanosti zemřel …

No nic … Marti, snažím se pochopit, určitě jsi to nemyslela špatně, jen se v tomhle prostě rozcházíme. Já prostě nesouhlasím.

Hezký den všem, jestli se to tak dá přát. Já od rána skoro pořád brečím, minulý měsíc 24. se mnou nic nedělalo a dnes … je to zvláštní, emoce se  mnou lomcují … za čtvrt roku to už bude rok, jak relativní ten čas je … a i když to asi vypadá, že jsem v pohodě, že žijeme jak se dá prostě dál, ta bolest je jiná než na začátku, ale když řízne … skoro jako by zmizel kyslík všude na Zemi a kdybych tu neměla tolik vazeb a lásek, chtěla bych jít za ním …

Ani po devíti měsících nechápu a asi nikdy nepochopím, proč se nám to muselo stát …