Rozvedená nebo vdova?

24 Srpen 2010

V kategorii Denní deníčky |

Prostě mi to nedá, už dvě hodiny tu nad tím přemýšlím.

Byla jsem už jednou rozvedená, byla jsem dvakrát vdaná a teď jsem vdova.

Přemýšlím nad argumentem Martiny, že tím, jak Milda zemřel, tím, že odešel v době, kdy jsme se milovali navzájem, jsme měli štěstí v neštěstí.

Určitě má v něčem pravdu.

Minimálně v tom, že žádná pachuť rozchodu, hádek, dohadů … jako by to bylo v případě rozejití při rozvodu, nepoznamenala mou vzpomínku na něj.

Jenže to je asi tak všechno.

On tu není, nejen pro mě jako pro svou ženu, ale není tu pro spoustu dalších lidí.

Kdybychom byli rozvedení, nemusíme spolu téměř mluvit, jen na nejnutnějších věcech se dá dohodnout – ale děti by ho měly pořád.

Jak jsem ho znala, nikdy by je neopustil úplně – tj. neodstěhoval by s k nějaké jiné s tím, že už by je nikdy neviděl.

Byl by tu dál pro svou mámu, pro svou rodinu, prostě by žil … děti by neztratily jeho smrtí, jako teď … své kořeny. Já to tak vnímám. Jeho už se nikdy na nic nezeptají, už nikdy nevezme Davídka za vysvědčení na zmrzlinu … neuvidí, jak moc mu je Kája podobný … a i kdyby mi s Klárkou denodenně nepomáhal a zůstala bych na ní sama – nevěřím, že by se nezajímal a nepomáhal třeba i s novou rodinou za zády v rámci svých možností aspoň finančně …

A i kdyby to ne, i kdyby to všechno ne – i kdyby je viděl jednou za půl roku, kdybych mohla volit, chtěla bych, aby žil. Já bych se se zklamáním už nějak vyrovnala, koneckonců, nestalo by se mi to poprvé. Už jednou jsem po několika letech nefunkčního manželství, psychického vypětí a exmanželovo dlouholeté známosti prostě odešla s pár věcma z bytu a začala v podnájmu znovu.

Když to obrátím zpátky v čase, Zuzka má tátu a i když jako manžel nestál za nic, je to její táta a je strašně fajn, že ho má. I když k němu já už necítím nic (ani nenávist, ani zklamání), nikdy bych neřekla, že bych byla radši, kdyby tenkrát v dobách ještě zamilovanosti zemřel …

No nic … Marti, snažím se pochopit, určitě jsi to nemyslela špatně, jen se v tomhle prostě rozcházíme. Já prostě nesouhlasím.

Hezký den všem, jestli se to tak dá přát. Já od rána skoro pořád brečím, minulý měsíc 24. se mnou nic nedělalo a dnes … je to zvláštní, emoce se mnou lomcují … za čtvrt roku to už bude rok, jak relativní ten čas je … a i když to asi vypadá, že jsem v pohodě, že žijeme jak se dá prostě dál, ta bolest je jiná než na začátku, ale když řízne … skoro jako by zmizel kyslík všude na Zemi a kdybych tu neměla tolik vazeb a lásek, chtěla bych jít za ním …

Ani po devíti měsících nechápu a asi nikdy nepochopím, proč se nám to muselo stát …

Tento článek byl vložen 24. Srpen, 2010 v 9.07 a je zařazen v kategorii Denní deníčky. Komentáře k tomuto článku můžete sledovat pomocí RSS 2.0. Můžete jej komentovat, nebo na něj odkazovat z vaší stránky.

Srpen 2010
P	Ú	S	Č	P	S	N
« Čvc		Zář »
	1
2	3	4	5	6	7	8
9	10	11	12	13	14	15
16	17	18	19	20	21	22
23	24	25	26	27	28	29
30	31

Srpen 2010

« Čvc

Zář »

1 24. Srpen, 2010, Petra:

Diny,vybrec se at vyplavis emoce a zase bude lip.Je videt ze nemyslis jen na sebe,ale hlavne na druhe(v ohledu vdova nebo rozvedena)a to je dobre.
Moc bych vam prala, aby se to pred deviti mesici nestalo…:-(( Ale verim tomu ze je Milda s vami!!! I kdyz ne fyzicky.Drz se…

Vloženo 24. Srpen, 2010 v 9.53

2 24. Srpen, 2010, Pavlína:

vidím to taky tak.. na smrti je nejhorší to, že je nevratná.. doufám ale, že smrtí nic nekončí.. jen je to mimo naše chápání.. jak zpívá Landa v jedný písničce- „ale tu šanci, tu si prostě nedám vzít..“

Vloženo 24. Srpen, 2010 v 9.55

3 24. Srpen, 2010, Iva:

Diny, smutné čtení, ale taky souhlasím s tebou.

Vloženo 24. Srpen, 2010 v 9.57

4 24. Srpen, 2010, Lucka73:

Nevím, jestli mám právo posuzovat. Nezažila jsem – tak asi nemám. Jen jsem prostě vyznavač toho, že „vše je relativní“ a nikdy není nic černobílé.

V případě, kdy po rozvodu se rodiče chovají stále jako rodiče, pak se mění jen ten stav, že nejsou pořád spolu (myslím jeden z rodičů a děti) a že prostě se jejich vztah mění do jiný roviny.

Ale co v případě, kdy se nedokáží chovat jako rodiče? Kdy vedou proti sdobě válku? Kdy k tomu zneužívají děti? Kdy děti neslyší o žádném ze svých milovaných rodičů od toho druhýho nic pěknýho. Kdy je dítě zneužíváno jako páka na toho bývalýho partnera? Kdy je tajným esem v rukávu? Kdy je tím, kým se vydírat…? Pak… pak čert vem tak nerozumný rodiče. Ale co ty děti???? Ty pak ztrácejí OBA rodiče, celý zázemí, ztrácejí lásku obou. A to mi přijde jako nejhorší varianta. Mít rodiče, ale nebýt jimi milován.

Omlouvám se, jestli se tímhle někoho dotknu. Je to z mé strany jen teoretizování. Přála bych všem dětem, aby rodiče neztráceli – ani tak ani onak. (a tím rozhodně nemyslím, že se nemůžou rodiče rozvést – jen nesmí zapomínat na to, že jsou rodiči…)

A znovu říkám – je to jen moje utopistická teorie.

Vloženo 24. Srpen, 2010 v 10.17

5 24. Srpen, 2010, Diny:

Lucko, určitě máš pravdu.

Jen v našem případě, protože tu jde o nás – v argumentaci, že jsme měli štěstí v neštěstí – tak nesouhlasím. My bychom se s Mildou prostě domluvili a děti by zažili v případě rozchodu změnu, ale ne takovou o jaké píšeš ty.

U nás prostě smrt štěstím nebyla. A ono rodičů, co jsou na sebe jak psi po rozvodu věřím, zase tolik není … a když už musím k tématu, tak co jsem si všimla, jestli většinově někdy dětmi vydírá a mstí se, jsme to my ženy… což nás vůbec nešlechtí :(

Vloženo 24. Srpen, 2010 v 10.23

6 24. Srpen, 2010, Peguš:

Luci máš pravdu, jenže v takovém případě, je to vina těch rodičů a jde(když se chce napravit), v případě smrti to není vina ničí a už se to nikdy nespraví…

jsem z rozvedené rodiny a muj postoj k mému otci je takový, jak si on u mne vybudoval, je to moje rozhodnutí, jak se k tomu postavím, samo časem a s odstupem, ale kdyby chtěl mohlo být jinak, ten kdo umřel už prostě nemuže, je to definitivní, bohužel…

7 24. Srpen, 2010, Lucka73:

Já chtěla říct jen jediný – že se srovnává nesrovnatelný. Že je prostě úplná blbost to takhle řešit…

Ale to je prostě tím, že jsem „středoproudař“ a těžko se změním.

Vloženo 24. Srpen, 2010 v 10.27

8 24. Srpen, 2010, Diny:

Jasně Lucko, proto jsem i tak reagovala v komentáři pod názorem Martiny a pak i v samostatném článku.

Tyhle dvě situace jsou samy o sobě tak odlišné plus závisí také na dalších milionech okolností … že srovnávání jakékoliv je prostě hodně mimo.

Navíc protože znám jaké to je, když se rozpadá rodina i jako dítě, i jako jeden z rodičů … tak si prostě myslím, že určitého krapet objetivního náhledu schopná jsem.

No a nesmějte se ;)

Vloženo 24. Srpen, 2010 v 10.30

9 24. Srpen, 2010, Zdeňka:

Paní Diny, tohle je zvláštní téma – vrací mě do doby, kdy jsem sem prvně nahlédla. Tehdy jsem doma řešila rozvod. Jevil se být tím nejlepším z řady možných řešení. Bezpochyby průšvih pro všechny zúčastněné. Nic, co by člověk v životě chtěl. Prohra. Realita. Ale realita s budoucnosti – a v tom je vždycky jistá naděje. Ať už vypadá jakkoli.
Smrt budoucnost bere. A tečka. I pro mě jsou ty situace nesrovnatelné.
Snad jsem neublížila – jen jsem se vrátila o těch pár měsíců zpátky…

Vloženo 24. Srpen, 2010 v 11.25

10 24. Srpen, 2010, hataika:

Tak na sklonku léta mám trochu čas na blog a tak jsem dočetla postupně nové články.
Já nezažila ani jednu variantu z těch špatných,nejsem ani rozvedená,ani vdova,nebudu teda porovnávat,myslím si to jsou dvě zcela odlišné věci.Ale je to tak,že kdo to nezažil,tak má prostě jen představy,jaké to asi je.A z jiných situací vím,že představy se tak často liší od posléze prožívané reality.
Já jen přeju hodně sil,chápu,že tohle osudné datum tě bude provázet už stále.A je to naprosto přirozený.Řada lidí by tu vaší situaci vůbec nezvládla a ty funguješ a ještě se umíš radovat a zasmát a to je strašně moc!!!

Vloženo 24. Srpen, 2010 v 11.34

11 24. Srpen, 2010, Jana:

ani ja nesouhlasim. muj tata uz dva mesice lezi v komatu a mimo jine jsem se utvrdila v tom, ze zivot je opravdu to nejcennejsi, co mame. byt se nam treba zrovna nelibi.
mam dvouleteho syna a rikam si, ze uz treba dedu nikdy neuvidi a jak je mi to lito.
diny, tolikrat jsem si na tebe v poslednich tydnech vzpomnela, protoze kaja je stejne stary jako muj syn a pokud muj syn uz neuvidi dedu, coz je smutne, tak jak popsat stav, ze kaja (a ostatni deti) uz nikdy neuvidi tatu. je to vazne strasne.
souhlasim s tebou, ze radeji kdyby ti bylo smutno, ze je s jinou, ale deti by mely tatu.

Vloženo 24. Srpen, 2010 v 11.51

12 24. Srpen, 2010, Iva:

Já jsem zažila přesně to samé, sňatek-rozvod-sňatek- vdova. Z prvního manželství mám syna, od šesti let otce neviděl, tatínek nechtěl… V únoru můj první manžel nešťastnou náhodou zemřel taky. Syn, ač plnoletý,už neměl čas se s ním setkat. Myslím, že to nemá a už nikdy nebude mít v sobě vyřešené… (myslím jejich vzájemný vztah).

Takže co z toho vyplývá? Že rozvod a smrt jsou dvě zcela neporovnatelné věci a i v případě rozvodu může mít dítě v sobě absolutní zmatek a nejasnost.

A je jasný, že pokud odejde náhle člověk, se kterým jste se milovali, nedokážete si představit tu tvrdou realitu rozvodu. Já jsem si to myslela taky, když můj druhý manžel zemřel.Člověk si to tak trošičku idealizuje-my bychom se domluvili, byli bychom lepší než ostatní…
Diny, moc na tebe myslím, je to sice „UŽ“ 9 měsíců, ale pamatuju si, že jsem měla úplně stejné pocity jako ty.

Vloženo 24. Srpen, 2010 v 13.41

13 24. Srpen, 2010, denbaden:

I já si myslím, že srovnat se to nedá.. a taky myslím, že nikdo, kdo neprožil, nemůže vlastně vůbec pochopit, co rodina, která přišla o tátu nebo mamku, prožívá…a děje se to dnes a denně, bohužel:-( mám kolegyni, jejíž sestřenice přišla před pár dny o manžela…řidič vyjíždějící z vedlejší mu nedal přednost…je ve čtvrtém měsíci těhotenství a má dvouletého synka…jak se dá tohle přežít,opravdu nevím…

Vloženo 24. Srpen, 2010 v 13.46

14 24. Srpen, 2010, Petulda:

Diny, chjo, je mi líto, že máš slzavo. Tak jen přeju, ať slzy ten největší smutek odplaví sebou.
A že nechápeš, podle mě jsou prostě věci, které pochopit fakt nejdou, ani s odstupem času ne.
Drž se, myslím na tebe.

Vloženo 24. Srpen, 2010 v 14.02

15 24. Srpen, 2010, Pawli:

Ve smrti už není naděje zatímco rozvod jí většinou, alespoň trochu nechává.
Pro děti, pro toho kdo se rozvádět nechtěl, pro toho kdo má potřebu ještě něco dořešovat.
Vždycky se může „něco“ stát a dospělí se můžou zkusit domluvit.
Zatímco smrt je konečná.

Vloženo 24. Srpen, 2010 v 15.46

16 24. Srpen, 2010, Edit:

Mohu to posoudit ze strany rozvedené- nooo, žádná slast to nebyla, co si budu namlouvat, ale s odstupem času Lukyn se svým tátou funguje vpoho-jeho řeč-a já překonala to ponížení i bezmoc a jsem ráda,že má tátu i když pro mne jakoby NEBYL- já sním kamárádit nedovedu ani po letech- prostě když mne totálně někdo ZKLAME – tak ho nechávám žít,nic špatného mu nepřeju ,nevyhledávám ho, ale snažím se nekazit nic Lukíškovi, nebrat mu tátu i když to bylo zezačátku těžké vše překonat – prostě slzavé údolí teklo Mikulovem… čas vše zacelí, dnes to cítím jako ,že je fakt lepší býti od sebe a nenechat se psychicky deptat a trápit – to je lepší být exmanželka hihi ted se směju jak jsem to zašmodrchala… bude líp uviíš, ale srovnávat se smrtí to myslím moc nejde

Vloženo 24. Srpen, 2010 v 15.49

17 24. Srpen, 2010, Tereza:

Diny, vybreč se.To pomáhá. A hlavně je vidět,že opravdu nemyslíš jen a jen na sebe,ale myslíš na děti a na další lidi.
A taky s tebou souhlasím. Hlavně tohle se nedá prostě srovnávat.

Vloženo 24. Srpen, 2010 v 16.25

18 24. Srpen, 2010, Martina Drijverová:

Asi jsem se nevyjádřila dost přesně – rozhodně jsem to nemyslela tak, že smrt je lepší než rozvod. To v žádném případě. Skutečnost,že Tvůj muž odešel a Ty ani děti už ho neuvidíte, je neštěstí. A není to srovnatelné s ničím jiným. Myslela jsem svou poznámkou pouze to, že KDYŽ UŽ k tomu došlo (když k tomu muselo dojít!) nemusíš vzpomínat s hořkostí, zklamáním, pocitem viny. To je všechno, co jsem chtěla říct.

Vloženo 24. Srpen, 2010 v 16.46

19 24. Srpen, 2010, Diny:

Marti, já jsem si říkala, že jsi to nemohla myslet tak, jak to v původním komentáři vyznělo:) Nicméně díky, i tak jsem aspoň měla o čem přemýšlet, protože to co jsem původně myslela, že myslíš, jsem už párkrát stejně zaslechla z jiných úst a člověk si aspoň utřídí pocity, myšlenky …

Víš, ono je to smutný, ale už jsem se setkala i s názorem, že když teď mám ty důchody, opravený vnitřek domu a k tomu navrch „známost“ – takže se vlastně ani tak moc nestalo …

No jo no, ale s tím se prostě bojovat nedá, s lidskou hloupostí to nemá smysl.

Vloženo 24. Srpen, 2010 v 16.50

20 24. Srpen, 2010, Martina Drijverová:

Jsem ráda, že si zas rozumíme. A lidská hloupost a závist… tomu není třeba věnovat pozornost. Ty byly, jsou a budou. Jen hlupák může říci, že se tak moc nestalo – a s hlupáky není třeba komunikovat.

Vloženo 24. Srpen, 2010 v 16.55

21 24. Srpen, 2010, papu:

Diny, nezažila jsem ani jedno, nedokážu posoudit. Ale věřím, že rozvodem se člověku spíše odlehne (ale nezlehčuju to), ale smrtí prostě všechno končí.
Fotky a zážitky z dovolené jsou parádní, tak si ještě v rámci možností užijte zbytek léta.

Vloženo 24. Srpen, 2010 v 17.04

22 24. Srpen, 2010, Anulenka:

DINY, tak celé odpo přemýšlím nad tvým dnešním článkem…ani v jedné situaci jsem nebyla (Bohu díky), tak nevím…podle mě se to srovnávat vážně nedá, smrt je tak absolutní, rozvod mi proti tomu připadá poněkud relativnější, protože oba manželé dále zůstávají rodiči, kamarády, syny, dcerami …, přesně, jak jsi řekla…
Ale stejně mi to připadá nesouměřitelné…

Ach, je mi tak líto, že to bolí…9 měsíců, čas dlouhý jako celé těhotenství, za které vznikne nový lidský život, a přesto to není dost, aby to zahojilo bolest po tom starém…Chápu, plakej, breč, řvi…někdy je to potřeba!

An.

Vloženo 24. Srpen, 2010 v 19.20

23 24. Srpen, 2010, Makina:

Diny, ať máte pravdu jedna, nebo druhá, je to bohužel věc, před kterou jste byly bez varování postaveny a neměly jste na výběr, co by se vám zdálo lepší, musely jste to přijmout tak, jak to bylo.
Je to věc osobního názoru, nerozřešitelná…
Je mi líto, že máš slzavo. Snad se smutek slzami odplaví a zase bude sluníčko.
M.

Vloženo 24. Srpen, 2010 v 19.53

24 24. Srpen, 2010, DIblik:

Nem§žu posuzovat, nic z toho jsem nezažila, jen smrt je pro mě definitivní…tu jsme poznala, když mi v 18 umřela máma a ta mi chybí pořád a od doby, co mám vlastní děti ještě víc…

DIny totálně mě odrovnalo, jak jsi psala o názoru některých lidí, že když máš důchody, opravený vnitřek domu a k tomu navrch „známost“ – takže se vlastně ani moc nestalo … z toho se mi chce zvracet, jak tohle může někdo vypustit z pusy…copak život člověka se tímto dá vyvážit či dokonce nahradit…

Vloženo 24. Srpen, 2010 v 20.16

25 24. Srpen, 2010, hvezdulka:

Také jsem o tom přemýšlela. Před rozchodem s manželem jsem si myslela, že to je stejný. Ale teď po rozchodu, jsem přesvědčená, že není. Mohla jsem si to rozmyslet a rozhodnout se, zda chci rozchod nebo ne. Rozchod můžu pochopit, znám jeho důvody a vím, že je to tak lepší. A děti mají pořád tátu, můžou za ním jít. Takže za mě říkám, je v tom velký rozdíl.

Vloženo 24. Srpen, 2010 v 20.59

26 24. Srpen, 2010, Cherry:

Dneska jsi musela škytat. Byli jsme v Plzni s dětma v ZOO a v Dinoparku a moc jsme na tebe s manželem mysleli. Posíláme hodně síly a jdeme dočíst váš blog.

Vloženo 24. Srpen, 2010 v 23.08

27 24. Srpen, 2010, hrdlickaa:

Milá Diny, přejeme hodně sil a ať Vám zase svítí sluníčko. Držte se! Moc na Vás myslíme. A+A

Vloženo 24. Srpen, 2010 v 23.12

28 25. Srpen, 2010, Jandulina:

Diny, myslíme na Vás- ať je zas lépe a ať je smutek pryč…

Vloženo 25. Srpen, 2010 v 5.42

29 25. Srpen, 2010, Alena:

Taky mám ještě po devíti a půl letech (a v současné době zase hodně silně – jeho dcera, které se nedožil, zítra oslaví deváté narozeniny) smutné myšlenky, proč musel zemřít, proč když jsme osudem neměli být spolu, jsme se prostě jen nerozešli ale proč tu není pro svoji dceru? Mám současného manžela, prvorozená dcera má sestřičku, můj manžel je miluje obě naprosto stejně bez rozdílu, ale ty kořeny prostě už nejsou, už nevidí, jaká je v devíti letech krásná a chytrá holčička… Je to devět a půl roku od smrti a jsou okamžiky, kdy jak píšeš, to řízne a bolí. Držte se, v myšlenkách jsem denně s vámi. Alena

Vloženo 25. Srpen, 2010 v 7.43

30 25. Srpen, 2010, Jarka:

Jsou to natolik odlisne situace, ackoliv je vysledek podobny: Tu lasku a oporu ztraci zenska tak jako tak a musi se s tim vyrovnat. Mozna ze v prubehu rozvodu se s tim tak nejak smiri, nejaky cas je tomu vystavena; nahle umrti je sok. Mozna ze ten proces prijeti je to kde je to o cem Martina mluvi: pri rozvodu, jeho odchodu je partner „ve spatnem svetle“, a rozumem je vicemene jasne, ze nez tohle, tak radsi kazdy sam. Kdezto pri nahlem odchodu a funkcnim vztahu… proc by nechal clovek druheho jit, kdyz je mu s nim fajn… Martiny prispevek jsem necetla, tak alespon podeleni se s uhlem pohledu. Jarka

Vloženo 25. Srpen, 2010 v 16.23

31 25. Srpen, 2010, Jarka:

aha, vidim, ze jsem si poradne neprecetla uvod: nemyslim si, ze tohle je stesti v nestesti…naopak, je to horsi.

Vloženo 25. Srpen, 2010 v 16.25

32 27. Srpen, 2010, Pavla:

Po přečtení článku, mě začlo být moc smutno. Já jsem se jednou vdala a ovdověla. Naši tři synové ztratili tátu a vím jak moc těžké je překonat období, kdy to moc bolí. Vím, že dospělý člověk se s takovou ztrátou po určité době dovede srovnat, v těch dětech to zůstává navždy!
Přeji hodně síly !

Vloženo 27. Srpen, 2010 v 19.49