<!–texy–>Po přečtení článku, mě začlo být moc smutno. Já jsem se jednou vdala a ovdověla. Naši tři synové ztratili tátu a vím jak moc těžké je překonat období, kdy to moc bolí. Vím, že dospělý člověk se s takovou ztrátou po určité době dovede srovnat, v těch dětech to zůstává navždy!
Přeji hodně síly !

<!–texy–>aha, vidim, ze jsem si poradne neprecetla uvod: nemyslim si, ze tohle je stesti v nestesti…naopak, je to horsi.

<!–texy–>Jsou to natolik odlisne situace, ackoliv je vysledek podobny: Tu lasku a oporu ztraci zenska tak jako tak a musi se s tim vyrovnat. Mozna ze v prubehu rozvodu se s tim tak nejak smiri, nejaky cas je tomu vystavena; nahle umrti je sok. Mozna ze ten proces prijeti je to kde je to o cem Martina mluvi: pri rozvodu, jeho odchodu je partner “ve spatnem svetle”, a rozumem je vicemene jasne, ze nez tohle, tak radsi kazdy sam. Kdezto pri nahlem odchodu a funkcnim vztahu… proc by nechal clovek druheho jit, kdyz je mu s nim fajn… Martiny prispevek jsem necetla, tak alespon podeleni se s uhlem pohledu. Jarka

<!–texy–>Taky mám ještě po devíti a půl letech (a v současné době zase hodně silně - jeho dcera, které se nedožil, zítra oslaví deváté narozeniny) smutné myšlenky, proč musel zemřít, proč když jsme osudem neměli být spolu, jsme se prostě jen nerozešli ale proč tu není pro svoji dceru? Mám současného manžela, prvorozená dcera má sestřičku, můj manžel je miluje obě naprosto stejně bez rozdílu, ale ty kořeny prostě už nejsou, už nevidí, jaká je v devíti letech krásná a chytrá holčička… Je to devět a půl roku od smrti a jsou okamžiky, kdy jak píšeš, to řízne a bolí. Držte se, v myšlenkách jsem denně s vámi. Alena

<!–texy–>Diny, myslíme na Vás- ať je zas lépe a ať je smutek pryč…

<!–texy–>Milá Diny, přejeme hodně sil a ať Vám zase svítí sluníčko. Držte se! Moc na Vás myslíme. A+A

<!–texy–>Dneska jsi musela škytat. Byli jsme v Plzni s dětma v ZOO a v Dinoparku a moc jsme na tebe s manželem mysleli. Posíláme hodně síly a jdeme dočíst váš blog.

<!–texy–>Také jsem o tom přemýšlela. Před rozchodem s manželem jsem si myslela, že to je stejný. Ale teď po rozchodu, jsem přesvědčená, že není. Mohla jsem si to rozmyslet a rozhodnout se, zda chci rozchod nebo ne. Rozchod můžu pochopit, znám jeho důvody a vím, že je to tak lepší. A děti mají pořád tátu, můžou za ním jít. Takže za mě říkám, je v tom velký rozdíl.

<!–texy–>Nem§žu posuzovat, nic z toho jsem nezažila, jen smrt je pro mě definitivní…tu jsme poznala, když mi v 18 umřela máma a ta mi chybí pořád a od doby, co mám vlastní děti ještě víc….

DIny totálně mě odrovnalo, jak jsi psala o názoru některých lidí, že když máš důchody, opravený vnitřek domu a k tomu navrch „známost“ – takže se vlastně ani moc nestalo … z toho se mi chce zvracet, jak tohle může někdo vypustit z pusy….copak život člověka se tímto dá vyvážit či dokonce nahradit…

<!–texy–>Diny, ať máte pravdu jedna, nebo druhá, je to bohužel věc, před kterou jste byly bez varování postaveny a neměly jste na výběr, co by se vám zdálo lepší, musely jste to přijmout tak, jak to bylo.
Je to věc osobního názoru, nerozřešitelná….
Je mi líto, že máš slzavo. Snad se smutek slzami odplaví a zase bude sluníčko.
M.