Klárčin blog

Tak jsem dětem koupila knížku Když dinosaurům někdo umře – myslím, že mě na ní jako první upozornil Martin. 

Včera jsme si jí poprvé četli.

Obrázková knížka o rodině dinosaurů přibližuje dětem i dospělým téma života, umírání, smrti – myslím, že poměrně citlivě a věcně zároveň. 

Máme za sebou první tři kapitoly:

Co to vlastně je, být živý (to děti asi bavilo nejvíc a Dáda se při povídání hlásil jak ve škole:) )

Proč ale umíráme? Jak se to stane? (Klárka vážně a jako by to měla naučené, tak to působilo … popsala, co se stalo tatínkovi. Myslím, že tu vážnost trošku hrála, snažila se to odvyprávět takovým tónem, který byl až neosobní, jakoby emoce nechtěla moc pustit k sobě… ) 

Co to znamená, být mrtvý? (tady se zase mírně rozvinula mírná morbidita dětí a možná z rozpaků, možná že to jsou prostě děti – tuhle kapitolu prořehtali, musela jsem se taky přes slzy smát :) ). 

Prostě při čtení knížky nebylo jen smutno, i když pak bylo ještě třeba si s Klárkou povídat, protože ona jediná si pak ještě dělala trošku víc starostí a pořád dokola opakovala, že umřít nechce a nejvíc vzpomínala na tatínka.

Kája dělal blbiny, moc text nechápal a hlavně se opičil po Dádovi. Jednu chvíli se všichni se Zuzkou řehtali jak koně, že by člověk fakt nehádal, jaké téma jsme otevřeli ;)

No … jsem zvědavá na pokračování.

Dnes krátce po sedmé ráno nám chovatel Jimmi přivezl 400 kilo řepy pro ovečky na zimu.

Řepa se provizorně válí v garáži. Ve sklepě, kde dřív bývávala, jsou hafani a měla bych vymyslet, kde jí uskladním.

Řepy je pěkná hora a při pohledu na ní mi to najednou došlo.

(A po ranním hovoru se Zuzkou taky ;) )

Já už to takhle nechci.

Už nemůžu.

Zima je na krku a zase to začne. Nevím, kde jsem vloni brala sílu se starat o náš Ovečkov v mrazech, zřejmě jsem jela na nějaký nucený pohon. Asi jsem byla obdařená nějakým motorem, který mě po smrti muže nutil zachovat co nejvíc věcí tak, jako bylo za nás obou.

Jenže za pár desítek dní to bude rok. A já jsem unavená. Někdy jsem večer tak unavená, že nejsem schopná ani donést žrádlo psům a dostanou ho až ráno. 

Představa mrazivých měsíců, kdy budem se Zuzkou zase sekat led … nosit kýble horké vody, krájet sekerou řepu … přikrmovat ovsem a hrabat seno blíž, protože to u žebříku bude sežrané …

Paradoxně tu mám čtyři metráky řepy na zimu a strašnou nechuť tohle všechno znovu absolvovat.

Nevím, třeba je to jen lenost?

Nevím, ale asi zkusím nějak vymyslet, co se zbývajícíma ovečkama. Možná Jimmiho něco napadne, možná dám inzerát. A na jaře, pokud bude chuť, se tu můžou pást dvě jehňátka až do podzimku. 

Ale na zimu je už nechci.

Nic už není jako dřív. Jeden pár rukou chybí. Každý den … a nejen k ovečkám.  

PS: Ve chvílích, kdy se něco děje „jinak“, kdy jsem nucená věci „měnit“ – cítím vinu.  Ale já už žiju jiný život než „s ním“. No … možná si to jen omlouvám …

Děti jsou zpátky. Jsme zase všichni doma.

Myslím, že si to u babičky s dědou parádně užily, i přes to deštivé počasí – a snad babičce nepřibyly žádné šedivé vlasy.

Já jsem měla skvělý víkend, hodně jsem si psychicky odpočinula a v neděli večer jsme odjela do Lito ke kamarádce  i se Zuzkou, tam to byl pravý wellness pobyt se spaním do půl desáté :)

Myslím, že je občas prima se rozdělit. Hlavně, když se k sobě rádi vrátíme :)

Rozhovor dětí v autě:

Klárka: Maminko, mně se zdál v noci moc hezký sen.

Já: Jaký Klári? 

Klárka: Mně se  zdálo, že už můžu chodit.

Mlčím, nějak nevím, co na to tak můžu říct.

Klárka po chvíli: Byl to maminko moc pěkný sen (usmívá se, vidím v zrcátku)

Davídek: To se ví, to musí být pěkný sen pro každýho, kdo má Klári takovou nemoc, jako máš ty.

Klárka: To jo.

Dáda: A mně se zdálo, že mě unesli ufoni.

Klárka: Ty jo Dádo!!!

Dáda: No a Klári, tebe taky unesli a měla jsi díru v břiše. Jsem to viděl. 

Klárka se otřásla: Fuj Dádo, ty máš teda hnusný sny.

Kája, aby nezůstal pozadu: Mje taky onesli ufoni, víš,  Kláli?

.............­..............

Tento rozhovor a další jiné proběhly na dnešní trase Plzeň – Pardubice, kam jsem vezla všechny tři děti na pár dní k babičce :)  Cesta utekla parádně, na žádost dětí jsme jeli po novém Pražském okruhu, Kája kvíkal nadšením u „tumelů“ – akorát jsme si krapet zajeli, páč jsme se zase na brněnský do Prahy vrátit museli. No nic. Nazpátek jsem už sama jela přes Barrandov a doma jsem byla za poloviční dobu (předtím i kolony před Prahou, děs).

Babičko, dědo – děkuju moc, máme se Zuzkou prázdninyyyy :))) 

Bude tu pomaličku konec září – a za chvíli zaklepe na pomyslné dveře Nový rok.

Díky úžasnému týmu na webu Baby-café vznikly pro děti nějak znevýhodněné, nemocné … nechce se mi psát postižené, ale prostě to tak je … i pro děti předčasně narozené – kalendáře, ze kterých výtěžek půjde přímo jim na pomůcky nebo potřeby pro ně. 

Jsou to děti, které znáte – ta pomoc je konkrétní. A kalendáře jsou prostě nádherný – podívejte se sami :)

Kalendář stolní s hláškami dětí z BC (plus fotky dětí, kvůli kterým se kalendáře prodávají)

Kalendář nástěnný – s krásnými fotkami od holčin z FFF (diskuze o focení na BC)

Zrovna v pátek jedu s dětma do Písku nechat profesionálně vyfotit Klárku na zmíněný stolní kalendář (jsme poslednííí, ostudy …) a fotografka Ibu je tak hodná, že udělá snímky i mým dalším dětem a ráda bych měla profi fotky i sebe s nimi. Já vlastně žádnou, kde je nás všech pět, nemám …  

Prostě – pokud ještě kalendář na rok 2011 nemáte, pokud se vám náhledy líbí, pokud vám přijde, že je to prima nápad a chcete nějak pomoci konkrétním dětem – můžete si kalendáře, stolní nebo nástěnný (nebo oba ;) ) objednat na výše zmiňovaných odkazech už nyní :)

Poděkování za práci kolem toho všeho náleží jak fotografkám z FFF diskuze, tak i Missorce, jakožto majitelce Baby-café, Občanskému sdružení Zrnka – tak hlavně Lucce73, která ve svém volném čase sbírá, třídí, upravuje, připravuje, prostě pro kalendáře dýchá – a ona také bude vyřizovat objednávky a bude si s vámi, kdo si kalendář objednáte, dopisovat :)

A ráda, viď Lucko :))

O Kalendářích vyšel článek včera na Baby-café, ale já vím, že ne všichni, kdo sem na blog chodíte, chodíte i tam, tak proto ráda napíšu o tom krásném nápadu i tady u nás :)

A ještě jednou všem, kdo se podílíte i všem, kdo si kalendář objednáte, děkuju :) 

Od pátečního večera se mi to honí hlavou.

Setkání s holkama v Praze (SMAčky) bylo prostě jedno z těch, na které se nezapomíná. 

A tak mě napadlo – sem na blog od loňského listopadu chodí i několik z vás, kdo jste zažili, přijít o někoho, koho jsme milovali, koho milujeme …  

Nedávno jsem se vrátila k únorovému článku Tabu, pročítala si vaše komentáře znovu, dnes i ten samotný článek vidím trošku jinak … a mezi spoustou názorů sem tam i probleskly řádky od vás … právě u tohoto článku mi došlo, kolik kolem sebe mám lidí, kteří mají podobnou životní zkušenost.  

A pak mi chodily a stále chodí mejly, od lidí, kteří někoho ztratily, píšeme si, jak to zvládáme … nebo taky nezvládáme. Od lidí, kteří na blog nepíšou, ale čtou. 

Proto mě napadlo … co takhle se sejít. Třeba někdy koncem října, na začátku listopadu, vymyslet místo a popovídat si z oka do oka,  seznámit se, prostě pobejt třeba i nad něčím dobrým …  Nevěřím, že by bylo jen smutno …  

Nehlašte se všichni, ale já vím, že sem chodíte ;) Tak jsem zvědavá, jestli by někdo byl pro :) Něco mi říká, že to není nápad zas tak úplně na hlavu :)) 

Zuzi včera odpoledne dostala dobrý nápad – venku sluníčko zalezlo za mraky, docela se ochladilo a co po odpoledním spaní dětí tak dělat.

Tak jsme šli do kina.

Bála jsem se hlavně, jak to vydrží Kája, přece jen hodinu a půl sedět a dívat se, rarášek malej :) A taky aby se prckové nelekli té hlasitosti. No nejhůř jsem si říkala, že ho čapnu a půjdeme se spolu po Plaze projít, než film skončí.

Od začátku do konce si to děti užívaly :)

Musela jsem teda koupit kukuřici, lupínky, pití – to prostě ke kinu patří – a pak už jsme se jen dívali na Shreka – zvonec a konec a děti se hodně smály a já se teda přiznám, že závěr pohádky mě dojal tak, že jsem si i pobrečela (stárnu a blbnu :))) 

Bylo to fakt fajn, určitě brzy půjdeme na nějaký film pro nás všechny zase :)

Je mi s nima tak fajn.

S holkama mojema.

Koncem minulého týdne jsem v panice zjistila, že Andrea (maminka Lexíka a kopy holčiček – z Austrálie) se dvacátého září vrací z dovolené v Čechách zpátky k protinožcům a my jsme se ani neviděli !!!

Tak jsem prostě obvolala Markétu Wlčici, Marcelu a Andy a dala holkám jediný termín, kdy jsem se mohla do Prahy dostat (nejdřív se musela odmarodit Klárka, ale ta jakoby věděla, jak mi na tom záleží, pustila rýmu k vodě a bylo:) ), a to pátek sedmnáctného. Zuzi mi rovnou koupila lístek na bus Student Agency (vidina pátku na dálnici nic moc a odvoz jsem zpátky domů měla předběžně domluvený s Fénixem ).

Holky moje zlatý, všechny přišly a já konečně mohla vidět naživo Andreu blogařku, která se chopila psaní svého blogu tak důkladně, že se až stydím – a co všechno s holčičkama a jejím mužem stihly tady v Čechách, to je neuvěřitelný :)

Marcelku, které to tak sluší …  a z které i přes to co se stalo s Nikolkou … jde neuvěřitelná síla a v jejích očích by se člověk ztratil.

Markét Wlčková nezklamala :)) Sice přišla pozdě, zdržovala náš plánovaný shoping do Metropole (jako může být něco krásnějšího, než dvě hodiny krafat s prima babama  u kafe a pak se společně vydat do obchoďáku vybrat si něco hezkýho na sebe? Jakto, že tohle někdo nechápe ? (narážka na Fénixe, který by podobné  nákupy bral jako největší trest rovnající se odnětí svobody na rok nepodmíněně :))

No ale abych to dopsala, Markét prostě nezklamala, u líčení zážitků s Martinkou prvňačkou jsme bořili Ikeu a tímto se omlouváme všem, kdo včera večeřeli na Zličíně, že neslyšeli vlastního slova :))

Asi by nikdo nevěřil, že u toho kulatého stolu, odkud se ozývaly kanonády smíchu, a kde se sem tam i utíraly rozmazané oči – ty nejen od smání – ale toho veselého, místy až hodně černého humoru bylo proklatě víc , sedí čtyři ženský, mámy … který si už prošly a procházejí ledacčím.

Dívala jsem se do očí mých přítelkyň – snad je tak můžu nazvat, a viděla to  tam.

Stín smutku překrytý chutí ještě radovat se ze života, stín smutku, který nikdy nezmizí. Ale rozhodně jsem neviděla rezignaci, u žádné z nich.

Děkuju holky moje. Bylo mi s váma strašně dobře:)

PS: Andy, moc děkuju za trička, bumerang a hlavně za ty úžasný SMA náramky, Zuzka mi hned ten větší zabavila a Klárinka ten menší už od rána nosí :) 

Nějak to začíná být těžký.

Prší … lesknou se silnice a tráva nejde pro to vlhko naposledy posekat. 

Když ráno zazvoní budík v mobilu, za okny je tma.

Když večer ukládám děti, už je taky tma.

Ve vzduchu je cítit sychravo a podzim se už hlásí s plnou parádou.

Zima – jaro – léto – tři roční období jsou za námi. Kruh se uzavírá, je tu zase podzim.

Za dva měsíce to bude rok.

První rok bez tebe.

Pořád ráno slyším podvědomě motor skůtru. Když se odpoledne podívám z okna ložnice, vím, že ze zatáčky už tě nikdy neuvidím vracet se domů. Ale stejně se dívám. A ta slza, která pokaždé sklouzne po tváři, patří tobě. 

Podzim je tady. Náš první rok se uzavírá.