Klárčin blog

Prostě to tak je.

Máme doma prvňáčka.

Druhého po deseti letech.

Prvního z našich tří prťat.

Vstávat se tedy nikomu nechtělo.

Klárce vůbec.

Kájík dělal že neslyší a Dáda tedy nakonec vstal … zadkem napřed ;)

Zatímco Zuzi už byla ranním autobusem v Plzni a mířila do druháku stavebky, my jsme teprv čistili zoubky a rozlepovali očička :)

Pak už to šlo ráz naráz. 

Když jsem fotila tuhle fotku, poprvé jsem polykala slzy.

Klárka se zezdola ozvala: Maminko, ty pláčeš kvůli tátovi …

Ano.

Měl tu právě teď být … chvíli jsem se dívala k nebi, jestli neuvidím třeba … zase nějakou bránu. Nic … Nejhorší bylo, že jsem ho ani necítila. Měl by Dádu vidět. Měl by s ním jít za ruku … Měl by … 

Naštěstí jedno naše černé kotě se rozhodlo nás doprovodit a jeho odhánění a odrazování od cesty do školy, kde je i velká silnice,  rozptýlilo myšlenky a nějak ta naše sestava doklopýtala do Základní školy.

Abych zjistila, že první třída je až ve druhém patře.

Na nějaké smutnění už prostě nebyl v tu chvíli čas. Davídek vzal Káju za ruku a šli spolu přede mnou do schodů. Já za nimi funěla s vozíkem a Klárkou v náručí, musela jsem dávat pozor, abych jí nenaklonila nějak blbě. Kabelka s foťákem klouzala a já na polovině prvního schodiště cítila, že už víc spocená být nemůžu.

Do třídy jsem přišla už tak, že mě mohli ždímat. Přišli jsme jako poslední, takže … všichni samozřejmě čučeli. No … naše banda je k nepřehlídnutí i tak, natož teď.

Už mi to bylo jedno a do Klárčinného šátku jsem si utírala pot i brýle :)

Za pár minut i oči, protože … protože ta atmosféra vítání prvňáčků mě prostě dostala.

Dádovi jsem zapomněla sundat bundu, takže chvíli seděl jak přišel. 

Kájík byl hodný, Klárka si všechny prohlížela a Davídek byl vážný. 

 

Děti dostaly ve škole spoustu věcí, některé jsme ani nemuseli kupovat (máme dvoje desky na čísla a písmenka, zn. : daruji :) ), a pak je přivítal i pan starosta a pan ředitel. 

Paní učitelku má Davídek moc milou, fotit jsem jí nějak zapomněla. Ale pomohla mi s vozíkem dolů a povídala si s dětma a tím to má u mě navždycky dobrý, i když nám třeba někdy dá pětku ;)

Davídka jsem rovnou přihlásila do družiny a na obědy, byl to fofr. Zítra se učí dvě hodiny, vyučování začíná už v 7:30 (proč???) a pak si půjde rovnou hrát. Nejde to jinak, Klárku vezu do stacionáře a musím dosehnat nějaké věci do školy ještě. Ale Dáda je rád, je rád, že nemusí chodit po obědě s prckama spát :)) Paní družinářka vypadá taky moc hodná paní, tak si myslím, že se tam Davídkovi bude líbit.

No zmenežerovat to bude někdy fuška, Zuzce navíc už přišel rozvrh z její školy, takže nějaké vyzvedávání Dády z družiny nebo ze školy, to nepůjde.  Ale ono si to sedne. Když jsme to zvládli dnes, tak to zvládnem i jindy, s vozíkem už funět nahoru nikdy nebudu (leda kdyby byla nějaká besídka nebo tak).  

Prostě – máme školáčka a jemu se ve škole moc líbí :) Dáda je šikovnej kluk, chytrej, věřím, že s ním problémy nebudou a doufám, že na jeho otázky bude paní učitelka vědět odpovědi :) Věřím, že si najde ve třídě kamarády (skoro všechny zná ze školky) a že to prostě půjde dobře. 

Koťátko na nás čekalo ve křoví před školou, úlevně se  stulilo ke Klárce do vozíku :)

A tak jsme šli domů :)

Tak to byl náš první školní den – 1. září. Bylo smutno, bylo i veselo, doma se děti vrhly na tiramisu a Davídek se pořád chodí tulit. Teď si právě v jídelně na zemi rozložil všechno, co ve škole dostal a hraje si :) Musím mu jít vyklidit šuplíky, slíbila jsem mu, že v tatínkovo bývalé komodě budou čtyři jen jeho na školní věci :)

Máme doma dalšího školáka.